Dědo, a vy jste měli ve škole v přírodě mobil?

„Dědo, a vy jste měli ve škole v přírodě mobil?“

Otázka mé vnučky Zuzanky mě na chvíli zaskočila. Jak vysvětlit dítěti, že jsme tehdy neměli nejen mobilní telefony, ale často ani možnost zavolat domů? Když jsme odjížděli na školu v přírodě, rodiče nás na dva nebo tři týdny doslova odevzdali světu lesů, luk, horských chat a pohlednic se známkami.

Zuzanka letos odjela na školu v přírodě na pět dnů. V moderním autobusu, s batohem plným oblečení, sportovního vybavení a s pečlivě připraveným seznamem kontaktů pro případ nouze. Když autobus zmizel za zatáčkou, rodiče i děda zamáčkli slzu. Malou cestovatelku už za tmavými skly nebylo ani vidět.

Její cesta se ale od té naší lišila víc, než by se na první pohled zdálo.

Školy v přírodě prošly za posledních několik desetiletí pozoruhodnou proměnou.

Dřívější ozdravné pobyty trvaly dva až tři týdny a byly určeny především dětem z měst a průmyslových oblastí. Probíhaly pod dohledem učitelů, vychovatelů, zdravotníků a často i lékařů. Dopoledne se učilo, hlavně čeština a matematika, odpoledne se chodilo na vycházky, poznávaly se stromy, světové strany a přírodní zajímavosti okolí. Nechyběly budíčky, ranní rozcvičky ani polední klid.

Dnes bývají pobyty kratší, ale programově mnohem intenzivnější. Vedle výuky nabízejí sportovní aktivity, ekologické programy, orientační hry, týmové úkoly či zážitkovou pedagogiku. Důraz se přesunul od posilování imunity k posilování kolektivu.

Proměnila se i role učitele. Dříve byl součástí širšího týmu pedagogů, vychovatelů a zdravotníků. Dnes velkou část programu často zajišťují specializované agentury a zážitková centra.

A změnily se také děti. Dnešní děti, vyrůstající s chytrými telefony, internetem a nepřetržitým spojením s okolním světem, vnímají několik dní bez technologií úplně jinak než jejich rodiče a prarodiče. Přesto právě škola v přírodě nabízí něco, co moderní technologie nahradit neumějí – společný zážitek, samostatnost a kontakt s reálným světem.

Po návratu měla Zuzanka na nohách několik modřin a také výhrad. Jídlo prý nebylo nic moc, takže často sahala do batohu pro sušenky z domova. Teplá voda na koupání byla za celý pobyt jen dvakrát. Naopak pochvalovala si, že večerka byla hned dvakrát až ve 22 hodin. Ale ani to prý některým spolužačkám nestačilo, takže si povídaly dlouho do noci a „dědo, docela nás to ve vedlejších pokojích rušilo“.

„A co se ti z celého pobytu líbilo nejvíc?“ zeptal jsem se.

„Hrály jsme s holkama Taco, kočka, koza, sýr, pizza!“ vyhrkla bez váhání.

Na stížnosti na jídlo i teplou vodu bylo najednou zapomenuto.

Bylo vidět, že těch pět dní bylo plných smíchu, soutěžení a nových kamarádství.

Když jsem se jí zeptal, zda by jela znovu, odpověď přišla okamžitě.

„Ano!“

A její první slova po příjezdu domů?

„Já se těším na mobil. Nutně ho potřebuju!“