Článek
Před mnoha lety jsem zaparkoval auto před hotelem na chomutovském náměstí a zašel na oběd. Když jsem se vrátil, kolem mého auta stál hlouček lidí.
„Odřel mu to pořádně, i zrcátko rozbil,“ zaslechl jsem mezi lidmi.
„Byla to modrá dodávka. Řidič vám dal lístek za stěrač a odjel,“ hlásila starší žena.
S nadějí jsem sáhl po papírku za stěračem.
Na papírku stálo:
„TROUBO. Všichni kolem si myslí, že píšu své jméno, telefon a číslo auta. Tůdle. Sprav si to sám. AHOJ.“
Dodnes si pamatuji, jaké zklamání jsem cítil. Nešlo ani tak o poškozené auto. Nejvíc mě mrzelo, jak snadno se někdo rozhodl utéct od odpovědnosti.
Nakonec se podařilo řidiče vypátrat. Ale na ten lístek za stěračem jsem nezapomněl nikdy.
Po letech jsem ale zažil něco, co mi ten dávný zážitek připomnělo.
Nedávno mi syn vyprávěl, že v Praze na Žižkově někdo poškodil jeho služební zaparkované auto.
V Praze na Žižkově někdo poškodil služební zaparkované auto syna
I tentokrát byl za stěračem lístek.
A nebyl prázdný.
„Lehce jsem vám odřela auto. Pokud to budete chtít řešit, ozvěte se. Přední levý nárazník.“ Nechyběl telefon a jméno.
Lístek jsem vyfotil.
Ne proto, že by šlo o něco mimořádného. Ale právě proto, že mě potěšil.
Syn si vzpomněl na můj starý příběh z Chomutova.
„Tati, dnes jsou lidé asi slušnější,“ řekl mi.
Zavolal na uvedené číslo. Paní se omlouvala a chtěla všechno vyřešit. Nakonec se domluvili se zaměstnavatelem, který je majitelem vozu, že poškození není velké a opravu vyřeší ve firmě.
Mohla ujet.
Nikdo by možná nezjistil, kdo to byl.
Ale ona se rozhodla jinak.
A právě v tom je možná ten největší rozdíl.
Slušnost se neukazuje ve velkých prohlášeních. Ukazuje se v malých chvílích, kdy nás nikdo nenutí udělat správnou věc.
Jeden lístek za stěračem ve mně kdysi zanechal zklamání. Jiný mi po letech vrátil víru, že obyčejná lidská slušnost mezi námi stále existuje.
