Článek
Stalo se mi to cestou na schůzku.
Vystoupil jsem z tramvaje a pod podrážkou se ozvalo to tiché, lepkavé žbluňk.
Žvýkačka. Držela se boty s překvapivou vytrvalostí a s každým krokem se roztahovala dál do vzorku podrážky. Ani chvíli jsem se tomu nesmál. Už jsem to několikrát zažil. Není to maličkost. Žvýkačka je zákeřná.
Někdo po ní uklouzl, někdo ji obešel, někdo si další žvýkačku z chodníku přinesl až domů. Někdo z městské úklidové firmy ji nakonec složitě odstranil – za veřejné peníze.
Žvýkačka váží pár gramů. Ale v městském rozpočtu se počítá po stovkách a tisících. A z drobné nepříjemnosti vzniká rázem otázka: proč maličkosti ve veřejném prostoru vždycky zaplatí někdo jiný?
Ilustrační foto
Pokutovat žvýkačku je těžké. Ale jde to.
V Česku neexistuje žádná „žvýkačková“ pokuta. Žvýkačka je ale odpad. A její odhození je znečištění veřejného prostranství, tedy přestupek podle zákona a místních vyhlášek. Teoreticky může pokuta dosáhnout až 10 000 korun, prakticky se ale řeší spíš na místě – obvykle v řádu stovek korun. A často se neřeší vůbec. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že přistihnout někoho při odhození žvýkačky je složité. A nejčastější výmluva?
„Pane strážníku, já to nebyl!“
Jak to u nás vypadá v praxi
Praha: pokuty kolem 1 000 Kč, hlavně v centru
Brno: nejčastěji 500–1 000 Kč
Ostrava, Plzeň, Olomouc: zhruba 500 Kč
menší města: spíš domluva, ale i 200–500 Kč
Jinde se s tím nepářou
Ve světě se o odhozené žvýkačce se strážníkem nediskutuje!
Singapur: pokuty v přepočtu desítky tisíc korun.
Itálie, Španělsko, Británie: vysoké sankce za drobný odpad, hlavně v centrech měst.
Nejde o přísnost. Jde o vzkaz, že veřejný prostor není odpadkový koš nebo osobní popelník.
A můj závěr?
I když to bude asi znít trochu drsněji: Kdo odhazuje žvýkačky, je vyžvýkaný jako ta žvýkačka sám – bez chuti, bez odpovědnosti, bez ohledu na ostatní a to vlastně i za jeho peníze.
