Článek
Chodí pravidelně na výstavy do pražských galerií. Za ta léta se z něj stal opravdový fajnšmekr. Má rád renomované autory i začínající malíře, neodmítne žádný styl ani techniku. U každého obrazu postojí, nakloní hlavu, uznale pokývá. Porovnává, přemýšlí, vrací se.
Díky starobnímu důchodu má čas užívat si svého koníčka naplno. Nic nekupuje – ale hřeje ho pocit, že je „u toho“. V obraze. V čase. V přítomnosti i minulosti.
Kustodky už ho znají. Vítají ho jako starého známého. Dostává pozvánky v předstihu, doma si pečlivě zapisuje termíny do kalendáře, plánuje měsíc dopředu a hlídá si derniéry.
Stíhá.
Až donedávna.
Poslední den expozice. Otevřeno od 12 do 18 hodin. To zvládne. Po dobrém obědě si na dvě hodiny lehl, pak se pečlivě ustrojil a vyrazil, jak měl ve zvyku.
V 16 hodin stál před zamčenými dveřmi. Za sklem jen prázdné panely.
Uviděl svou známou kustodku a zaklepal.
„Jdete pozdě. Výtvarníci si už díla odvezli. Chodí málo lidí, nikdo nic nekupuje.“
„Ale mělo být otevřeno do šesti,“ namítal Karel.
„Byli zdaleka. Chtěli být doma dřív. A víte, pokaždé když zavřeme o pár hodin dřív, někdo ještě přijde. Zákon schválnosti,“ pokrčila rameny.
Karel chvíli diskutoval, pak mávl rukou a odešel.
Cestou si bručel:
„Tohle je vrchol. Výstava, která skončí dřív. To by se v Národní galerii Praha nestalo.“
Druhý den otevřel noviny. Dvě pražské galerie končí. Důvod? Nedostatek návštěvníků.
Zamyslel se.
Možná se výstavy nezavírají dřív kvůli tomu, že výtvarníci odjíždějí.
Ani proto, že se málo kupují obrazy.
Možná se zavírají proto, že všichni chodíme až „někdy potom“.
Ilustrační foto
A najednou mu došlo, že to neplatí jen o galeriích.
Kolikrát si říkáme, že se zastavíme za známými.
Že si uděláme výlet.
Že začneme malovat, psát, cvičit, učit se jazyk.
Že zavoláme rodičům.
Že si najdeme čas.
Až někdy.
Jenže některé věci končí dřív, než je máme v kalendáři.
Karel doma otevřel diář a k další výstavě si napsal jediné slovo:
Hned.
Ten večer jsem si otevřel svůj kalendář také.
A některé „až někdy“ jsem škrtl.
