Článek
Když Karel po dvou týdnech zavolal, že „se stala bomba“, bylo nám jasné, že buď vyhrál ve Sportce, nebo zase vlezl tam, kam neměl. Na druhou možnost bych si klidně vsadil.
Za půl hodiny jsme už seděli U Matějíčků. Venku bylo vedro, uvnitř se rosily půllitry.
„No jasně,“ ušklíbl se Míša. „Svolá nás a pak přijde poslední. To je celý Karel.“
„Vsadím se, že zase nějaká seznamka,“ přidal se Lexa. „Buď zase dostal kopačky, nebo utekl oknem.“
Jirka se jen usmíval.
Vtom jsem za prosklenými dveřmi zahlédl Karla. Belhal se ke stolu tak opatrně, jako by seděl na kaktusu.
„Chlapi,“ začal. „Byl jsem v nemocnici.“
„Takže žádná ženská,“ prohlásil Míša.
„Právě naopak,“ usmál se Karel. „Za všechno může ženská.“
Přisunul jsem mu židli.
„Sedni si.“
„Nemůžu.“
Lexa se usmál.
„Tak povídej.“
Karel se opřel o opěradlo.
„Dlouho jsem neviděl Jiřinku Pokornou. Zavolala mi, že její manžel, generální ředitel, je na konferenci v Brně a vrátí se až pozítří. Prý se doma nudí.“
„To už začíná jako detektivka,“ utrousil Jirka.
„Otevřela mi v nedbalkách. V tu chvíli jsem věděl dvě věci. Že mě ráda vidí. A že dnešek rozhodně nebude nudný.“
„Ložnice,“ mávl rukou Lexa.
„Přesně. Celou noc to byla jízda.“
„Karle,“ povzdechl si Jirka, „ty jednou umřeš šťastný.“
„Jenže nad ránem zazvonil zvonek.“
U stolu bylo rázem ticho.
„Pak cvakl klíč v zámku.“
„Manžel?“ vyhrkl Míša.
Karel přikývl.
„Jiřinka zbledla. Popadla moje oblečení. Sandály. Peněženku. Prostě všechno. A během pěti vteřin mě vystrčila na balkon.“
„Rychle skoč dolů,“ syčela. „Je to jen zvýšené přízemí.“
„Mozek vypne a velení převezme pud sebezáchovy. Přehodil jsem nohy přes zábradlí a skočil.“
„A dopadl?“
„Přesně doprostřed záhonu růží.“
Všichni jsme vyprskli smíchy.
„Kdyby tam byly tulipány,“ povzdechl si Karel, „dneska sedím úplně normálně.“
„Tak proto nemůžeš sedět!“ pobaveně bouchl Jirka do stolu.
„Kluci, vy si nedovedete představit, kolik trnů se vejde do jednoho chlapa.“
„Aspoň jsi nebyl nahý?“ zajímal se Míša.
„To právě byl.“
Hospoda ztichla.
„Oblékl jsem si kraťasy. Chyba. Každý krok znamenal, že se trny zapíchly ještě hlouběji. Připadal jsem si jako ježek, který prohrál válku s růžemi.“
„To už není nevěra,“ zavrtěl hlavou Jirka. „To je adrenalinový sport.“
„Za rohem jsem si je zkoušel vytahat. Marně. Nakonec jsem měl ruku celou od krve.“
„Tak to už je na nemocnici,“ řekl jsem.
„Jenže v tu chvíli vedle mě zastavila černá limuzína.“
„Vida,“ usmál se Lexa. „To už vypadá na policii.“
„Taky jsem si to myslel. Jenže vystoupil chlapík s lékárničkou a beze slova mi začal vytahovat trny. Když skončil, přišel druhý pán v obleku. Chvíli si mě prohlížel a řekl:
‚Tohle chce chirurgii. Odvezeme vás.‘
Posadili mě na deku, abych jim nezašpinil sedačku.“
„Aspoň že existují slušní lidé,“ poznamenal jsem.
„V nemocnici mě ošetřili, vytáhli zbytek trnů a pustili domů.“
Karel dopil pivo a vytáhl z kapsy vizitku.
„Když jsme se loučili, ten pán v obleku mi ji dal. Přečetl jsem si ji až doma.“
Podal nám ji přes stůl.
Na vizitce stálo:
Ilustrační foto
U stolu zavládlo naprosté ticho.
Pak se Lexa pomalu napil piva.
„Karle…“
„No?“
„Ty jsi snad jediný chlap na světě, kterého po nevěře odvezl do nemocnice vlastní podvedený manžel.“
Tentokrát se nesmál ani Karel.
Jen opatrně nadzvedl jednu půlku a bolestivě sykl.
„A víte, co je na tom nejhorší? Že kdyby to věděl, ty trny by byly asi to nejmenší, co bych si z té návštěvy odnesl.“
Lexa dopil pivo.
Podíval se na Karla.
„Příště si radši najdi vdovu.“
