Článek
Žiji už třicet let v menším bytě v menším paneláku. Tichý dům, říkala jsem si vždycky. Lidé se tu navzájem respektují, nikomu se nikdo neplete do života, maximálně si na chodbě zdvořile popřejeme „dobrý den“. Uzavření, ale slušní sousedé. Klid. Jak se člověk může mýlit.
Rekonstrukce jako malý osobní svátek
Po letech jsem se konečně rozhodla k zásadní změně. Sehnala jsem řemeslníka Karla – člověka mnoha profesí, jak se dnes říká.
„Starou umakartovou linku nahradíme moderní, koupelnu vybouráme, místo sprchy dáme vanu, nové podlahy v celém bytě,“ líčil své plány s takovou samozřejmostí, že jsem mu uvěřila každé slovo. Byla jsem nadšená. Po těch letech dosloužil i nábytek, a tak jsem se rozhodla, že když už rekonstrukce, tak se vším všudy.
Oznámení na nástěnce a první trhliny v sousedské idyle
Pan Karel postupoval ukázkově. Ještě před zahájením prací vyvěsil na domovní nástěnku i na vstupní dveře oznámení o rekonstrukci: od kdy do kdy, kdy lze očekávat hluk, bourání koupelnového jádra, vrtání, bouchání, zvýšený pohyb na chodbě i stěhování nábytku a materiálu. Všechno otevřeně, slušně, dopředu.
Ilustrační foto
A pak se začalo dít něco zvláštního
Sousedé mě přestali zdravit. Uhýbali pohledem, otáčeli se. Jeden z nich se u nástěnky zamračil: „Jen aby to opravdu skončilo v termínu. Tři týdny? To se mi nezdá.“ Další si stěžoval na hluk, na prach na chodbě, na bouchání. Peklo sousedských výhrad se rozjelo naplno. Zvlášť jeden soused, který je stále doma a kterého jsem dosud považovala za férového a přátelského, se postavil do čela nespokojených. Vadilo mu, že jsou dny v době rekonstrukce, kdy je v bytě ticho – a pak zase hluk. Vadilo mu, že starý nábytek čeká pod schody na odvoz. Začal sepisovat petici. Dokonce obešel další vchody domu a sbíral podpisy lidí, kterých se moje rekonstrukce nijak netýkala a kteří hluk slyšet ani nemohli. Když se kvůli nemoci pana Karla rekonstrukce protáhla o tři dny, bylo to oznámeno a opraveno i na nástěnce. To už ale nikoho nezajímalo. Petice žila vlastním životem. Najednou jsem začala vidět „dobré sousedské vztahy“ v úplně jiném světle. Byla to závist? Nuda? Potřeba mít nepřítele? Nechápala jsem. Mlčela jsem a tiše trpěla.
Ilustrační foto
Nový domov a chlad na chodbě
Rekonstrukce přesně před Vánocemi skončila. Oddechla jsem si. Myslela jsem, že se vše vrátí do normálu. Nevrátilo. Zdravíme se, ale jen napůl. Napětí a smíšené pocity na schodech při každé cestě domů. Občas zahlédnu úšklebek – to je ta, co tady dělala problémy. Naučila jsem se to přehlížet. Radovala jsem se z nové kuchyňské linky, koupelny, z podlah, z nábytku. Z pěkného bydlení, na které jsem se tolik let těšila. Postupně byt zabydluji drobnostmi, maličkostmi, které dělají domov.
A pak se to stalo
Právě nyní s příchodem zimního počasí jsem si uvědomila, že mi před dveřmi chybí rohožka. Na kozačkách sníh a bláto. „Koupím ji po návratu ze služební cesty,“ řekla jsem si a odjela na tři dny. Vracela jsem se pozdě večer, unavená, ale těšící se domů. Když jsem došla ke dveřím, zarazila jsem se. Na chodbě před dveřmi ležela zbrusu nová rohožka!
„Ježíšmarjá, asi jsem si popletla vchod,“ problesklo mi hlavou. Zmateně jsem se podívala na jmenovku na zvonku. Nepopletla. Bydlím tady.
Ilustrační foto
Někdo ze sousedů mi koupil rohožku
Dodnes nevím kdo. Možná ten, kdo mě předtím mlčky míjel. Možná někdo, kdo podepsal petici, a pak si to doma rozmyslel. Možná někdo, kdo jen pochopil, že hluk jednou skončí, ale lidská hořkost může zůstat mnohem déle. Ta rohožka neleží přede dveřmi jen proto, aby zachytila sníh a bláto. Je tichou připomínkou, že sousedské vztahy nejsou černobílé. Že i tam, kde se šeptá závist a sbírají podpisy, může nakonec zůstat obyčejné lidské gesto. A že za zavřenými dveřmi paneláku nejsou „ti druzí“. Jen lidé.
