Článek
Návštěvy lékaře většinou nepatří mezi události, na které se člověk těší. Ani já jsem ten den v Thomayerově nemocnici v pražské Krči neočekával nic mimořádného.
Na obrazovce se objevilo číslo 15 a vedle něj ordinace číslo 6.
Vstal jsem a vešel dovnitř.
„Dobrý den, posaďte se,“ usmála se paní doktorka.
Posadil jsem se a čekal na obvyklé otázky.
Místo toho zaznělo:
„Péťo, dejte mi zkumavku.“
Zarazil jsem se.
V hlavě mi problesklo, jestli jsem něco nepřeslechl. Na odběrech jsem byl přece už včera. Žádnou zkumavku jsem nedostal a rozhodně jsem si žádnou nepřinesl.
„Paní doktorko, promiňte, ale já žádnou zkumavku nemám.“
Tentokrát znejistěla ona.
Několik vteřin jsme na sebe nechápavě hleděli.
Pak paní doktorka propukla v upřímný smích.
A vzápětí i zdravotní sestra sedící naproti ní.
„Já to říkala sestře,“ smála se doktorka. „Ona je Péťa!“
Ukázala na sestru.
A tehdy mi to došlo.
„Aha,“ rozesmál jsem se také. „Jenže já jsem Petr. A doma mi taky říkají Péťa.“
V tu chvíli se celá ordinace proměnila v malé divadlo.
Smáli jsme se všichni tři.
Atmosféra byla od té chvíle úplně jiná.
Vyšetření probíhalo v pohodě a člověk měl pocit, že nesedí v ordinaci mezi cizími lidmi, ale mezi známými.
Nakonec přišla na řadu i injekce.
„Tak, Péťo, dáme včeličku,“ zahlaholila rozesmátá sestra.
Poslušně jsem natáhl loket.
Když bylo po všem, odhodlal jsem se k malé odvetě.
„Děkuji, sestřičko Péťo.“
Tentokrát se zasmála ona.
A myslím, že pochopila, že tenhle souboj už skončil nerozhodně.
Když jsem odcházel z ordinace, uvědomil jsem si, jak málo někdy stačí k dobré náladě.
Jedno nedorozumění.
Jeden společný smích.
Jedna vtipná lékařka a její pohotová kolegyně.
V době, kdy si lidé často stěžují na zdravotnictví, fronty, čekání a stres, jsem si z ordinace odnesl něco úplně jiného.
Pocit, že za všemi počítači, přístroji, kartami pacientů a zdravotními záznamy pořád stojí lidé.
A že právě tyhle malé lidské epizody dokážou někdy vylepšit den víc než jakýkoli lék.
