Článek
Před nárožím jsem na úzkém chodníku zpomalil. Došel jsem totiž na úroveň kočárku, který tlačila mladá žena v tmavém kabátě. Náhle se zarazila.
„No tohle!“ vykřikla a s hrůzou i odporem se zadívala na svůj kabát. Právě na něj totiž přiletěl velký plivanec, podpořený poryvem větru.
Zpoza rohu proti nám vyšel muž. Hřbetem ruky si utíral ústa a bez zaváhání přešel na druhý chodník.
„Jak se to chováte?“ stačila za ním vykřiknout mladá maminka. V hlase hořkost, v očích slzy. Pak se obrátila ke mně:
„No je to možné? Viděl jste to?!“
Viděl.
Pán byl na ránu. Ale zmizel dřív, než bylo možné cokoli řešit.
Omluva a náhrada za plivnutí
V tu chvíli jsem si vzpomněl na podobný případ, popisovaný kdysi v rozhlasovém motoristickém pořadu Pozor, zákruta! I tam „přistál“ plivanec – tentokrát na kostýmku ženy. Ta si všimla registrační značky auta, do něhož muž nastoupil. Oslovila svědky, sepsala stížnost a dotáhla věc až na tehdejší přestupkovou komisi místní radnice.
Výsledek?
Muž se musel omluvit a zaplatit vyčištění oděvu. Za nepřístojné chování a narušení občanského soužití. Ano, i plivanec může mít dohru.
Ilustrační foto
Plivanec se rovná banánové slupce
Stejně jako si nikdo normální neodplivne v obýváku nebo v kuchyni, mělo by být samozřejmostí neplivat ani na ulici. Nejde jen o slušnost. Jde i o bezpečnost. Uklouznutí na plivanci a následný pád měly za následek zlomeninu a otřes mozku u mladého muže, kterého záchranáři přivezli do jedné z ostravských nemocnic. Viník? Neznámý. Zkuste dohledat, kdo si na chodníku před vámi odplivl. Plivanec funguje podobně jako banánová slupka. Jen je méně vidět – a o to víc klouže.
České zákony plivání nezakazují, ale…
V České republice neexistuje jednotný státní zákon, který by plivání na veřejnosti výslovně zakazoval. Řešení však existuje na úrovni místních předpisů. Podle § 10 zákona o obcích mohou samosprávy vydávat obecně závazné vyhlášky, které zakazují znečišťování veřejných prostranství a ukládají povinnost nepořádek odstranit. A ano – může jít i o plivání.
Některá města mají zákaz výslovně zakotvený. Například v Šumperku vyhláška plivání zakazuje a při opakovaném porušení může pokuta dosáhnout až 10 000 korun. Jinde se řeší domluvou, jinde sankcí. Přístup se liší, princip ale zůstává stejný: veřejný prostor není plivátko.
V Praze často řeší strážníci opilé muže, kteří si během slovních vulgarit odplivávají mnohdy do obličejů mužů zákona. Ti to řeší v přestupkovém řízení.
Ilustrační foto
Plivání ve světě
V řadě světových měst je přístup mnohem přísnější. V Barceloně je plivání na ulici výslovně zakázáno a pokuty se pohybují v řádu tisíců eur. Ve Spojeném království bývá kvalifikováno jako znečišťování – jeden z medializovaných případů skončil pokutou kolem 250 liber.
V Indii se pokuty pohybují v řádu stovek až tisíců rupií, v Dubaji může jít o citelný finanční trest. V Číně se plivání řeší lokálními předpisy a v některých městech se přestupky zapisují i do systémů veřejné důvěry.
Společným jmenovatelem je hygiena, prevence šíření nemocí a snaha udržet veřejný prostor obyvatelný.
Závěrem se ptám
Je skutečně tak velký problém chovat se slušně a případný plivanec „odložit“ do kapesníku?
Stačí se rozhlédnout kolem sebe: plive se na zastávkách MHD, v metru, na chodnících. A bohužel i v místech, kde by to člověk opravdu nečekal – v obchodních centrech, na trávnících, na dětských hřištích nebo pod lavičkami v parcích.
Veřejný prostor není anonymní výlevka. Je to společný obývák nás všech.
