Článek
„Jestli nějakou najdu, budu ji nosit na rukou.“
Můj kamarád Karel to říká v naší hospůdce u piva poměrně často.
A není to žádný podivín sedící večer v pyžamu u počítače.
Je mu pětatřicet. Je vysoký, pohledný, pracovitý a velmi slušný. Má zajímavou práci, kutil a slušně vydělává.
Kdyby se o něm psal inzerát do rubriky „Hledá se ideální zeť“, měl by velkou šanci uspět.
Přesto je sám.
A čím déle poslouchám jeho příběhy, tím víc si říkám, že problém možná není jen v něm.
Dnešní seznamování připomíná casting
Karel tvrdí, že hledání partnerky dnes připomíná spíš konkurz než seznamování.
„Mám pocit, že se nehodnotí člověk, ale portfolio,“ směje se.
Jak vypadáš?
Kolik vyděláváš?
Jaké máš auto?
Kam jezdíš na dovolenou?
Kolik sledujících máš na sociálních sítích?
A hlavně – proč jsi ještě sám?
Na poslední otázku mimochodem dodnes nezná správnou odpověď.
„Nejvíc mě baví, když se mě na to žena zeptá po pěti minutách rozhovoru. Kdybych to věděl, tak už dávno nejsem sám,“ říká.
Podle něj dnešní seznamování trochu připomíná internetové nakupování.
Lidé se prohlížejí jako zboží.
Dobrá fotka? Výborně.
Špatná fotka? Další.
Zajímavý profil? Možná.
Nezajímavý profil? Další.
„Někdy mám pocit, že jsem člověk, ale algoritmus mě o tom ještě neinformoval.“
Seznamky? Děkuji, nechci
Seznamky vyzkoušel několikrát.
Jednou si několik týdnů psal s ženou, která na fotografiích vypadala jako sportovně založená třicátnice. Na schůzku dorazila dáma, kterou Karel nejprve vůbec nepoznal.
„Fotky byly asi z období, kdy ještě stála Berlínská zeď,“ komentoval to později.
Jindy si zase dopisoval s velmi sympatickou ženou. Konverzace byla skvělá. Po měsíci zjistil, že stejným způsobem komunikuje současně s dalšími několika muži.
„Připadal jsem si jako uchazeč ve třetím kole výběrového řízení.“
Od té doby je vůči seznamkám opatrný.
Ne že by jim úplně nevěřil.
Jen už ví, že mezi profilovou fotografií a skutečným člověkem může být někdy větší vzdálenost než mezi Prahou a Tokiem.
A pak přišla učitelka
Na tuto historku vzpomíná dodnes.
Přes Facebook se seznámil s učitelkou z Prahy. Psali si dlouhé zprávy. Pak následovalo první setkání.
Druhé.
Třetí.
Povídání mělo spád. Smích nechyběl. Oba si rozuměli. Zdálo se, že přeskočila jiskra.
Po třetí schůzce si dokonce slíbili, že si o víkendu zavolají a domluví další program.
Karel byl po dlouhé době optimista.
Telefon nezazvonil.
Tak zavolal on.
Nikdo to nevzal.
Poslal zprávu.
Bez odpovědi.
Další den totéž.
A pak pochopil.
Zmizela.
Bez vysvětlení.
Bez hádky.
Bez jediné věty.
To člověka nezraní proto, že vztah skončil.
Zraní ho spíš to, že nikdy nezjistí proč.
„Od té doby říkám, že nejhorší zkušenost mám s učitelkou,“ směje se dnes. „Ale samozřejmě vím, že to nebylo tím, že byla učitelka. Jen jsem si tehdy myslel, že jsem konečně potkal normální ženskou.“
Karel tvrdí, že moderní seznamování přineslo nový sport.
Jde o disciplínu zvanou ghosting – tedy situaci, kdy jeden člověk bez vysvětlení náhle přeruší veškerý kontakt.
Člověk si několik týdnů píše, plánuje, těší se, a pak druhá strana zmizí tak dokonale, že by jí mohl závidět i slavný kouzelník.
Když jste pořád na cestách
Karel má jednu nevýhodu.
Jeho práce ho často zavede mimo domov.
Není to pilot ani rocková hvězda, ale některé týdny tráví více času na silnicích a v terénu než na vlastní pohovce.
A tady možná naráží na realitu.
Mnoho žen chce partnera, který bude večer doma.
Ne chlapa, který jeden týden pracuje v Plzni, další na Ústecku a pak hledá hotel někde na Vysočině.
„Jenže já za to nemůžu. Kdyby láska fungovala na služební cestovní příkazy, už mám tři děti a splacenou hypotéku,“ směje se.
Možná právě tady leží část odpovědi.
Dnešní vztahy nejsou jen o sympatiích.
Jsou také o čase.
A ten je někdy vzácnější než peníze.
Když je muž moc hodný
Možná znáte podobné příběhy.
Muž se snaží.
Přijede na schůzku včas.
Přinese květinu.
Zajímá se.
Naslouchá.
A nakonec zjistí, že byl možná až příliš slušný.
Zatímco jiní, kteří působí sebevědoměji, tajemněji nebo až drze, mají zdánlivě větší úspěch.
Je to paradox, který trápí mnoho mužů.
A možná nejen muže.
Ženy to mají podobně
Abych byl spravedlivý, podobné příběhy slýchám i od žen.
Jedna známá mi vyprávěla o muži, který se na první schůzce chlubil svým autem tak dlouho, že se nestihl zeptat ani na její jméno.
Jiná po dvou měsících zjistila, že její nový partner má současně ještě dvě další „vážné známosti“.
A další se po půl roce vztahu dozvěděla, že muž, s nímž plánovala společnou budoucnost, je stále ženatý.
Ani ženy to dnes nemají jednoduché.
Možná si jen každé pohlaví myslí, že to druhé má snazší.
Možná nehledáme tam, kde bychom měli
Když Karlovi říkám, že by měl více chodit mezi lidi, vždycky se usměje.
„A kam? Do supermarketu mezi regály s pracími prášky?“
Upřímně?
Proč ne?
Znám pár, který se seznámil ve frontě u pokladny.
Další při venčení psa.
Jeden manželský pár vznikl díky tomu, že oba pravidelně jezdili stejným vlakem do práce.
A můj známý poznal svou budoucí ženu na obecní brigádě při natírání plotu kolem hřiště.
A proč ne třeba v parku u dětského hřiště?
Karel totiž netrvá na tom, že partnerka musí být bezdětná.
Dítě pro něj není překážkou.
Možná právě tam někde potká ženu, která hledá totéž, co on.
Romantika jako z hollywoodského filmu to sice není.
Ale mohlo by to fungovat.
Co když je problém v době, ve které žijeme?
Možná dnes nejsme náročnější.
Možná máme jen příliš mnoho možností.
Stačí jedno kliknutí a objeví se další profil.
Další fotografie.
Další kandidát.
Další kandidátka.
A tak mnozí stále čekají, že za rohem bude někdo ještě lepší.
Jenže skutečný vztah nevzniká kliknutím.
Vzniká z času, důvěry, společných zážitků a také z ochoty přijmout, že nikdo není dokonalý.
Ani Karel.
Ani žena, kterou jednou potká.
Třeba právě teď
Občas mám pocit, že Karel nehledá ženu.
Hledá něco, co se z dnešního světa pomalu vytrácí.
Obyčejnost.
Normální vztah.
Normální rozhovor.
Normální důvěru.
Možná právě proto je jeho hledání tak těžké.
A možná právě proto mu tolik lidí rozumí.
Protože někde mezi stovkami profilů, fotografií, lajků a nekonečných možností hledáme vlastně všichni totéž.
Člověka, vedle kterého budeme moci být sami sebou.
Karel stále věří, že někde existuje žena, se kterou si budou rozumět.
Žena, která nebude hledat dokonalého muže.
A která pochopí, že občas bývá pracovně na cestách.
Na oplátku získá chlapa, který umí pracovat, postarat se o rodinu, podržet v těžké chvíli a který by ji – jak sám říká – opravdu nosil na rukou.
A možná je někde žena, která si právě teď říká úplně totéž:
„Copak dnes už neexistují normální chlapi?“
Možná existují.
Jen se zatím nepotkali.
A Karel?
Ten stále tvrdí, že pokud tu pravou najde, bude ji nosit na rukou.
***
Jaké jsou vaše zkušenosti se seznamováním v dnešní době? Napište je do komentářů.
