Článek
Když jezdím po Praze autobusem, zásadně nekoukám do mobilu. Místo toho sleduji okolí – tipuji, kdo asi bydlí v kterém bytě… a hlavně balkóny. Přiznávám, že mě fascinuje vyprané pověšené prádlo. Ne, nejsem žádný úchyl – jen jsem přesvědčen, že prádlo hodně prozradí o majiteli.
Tak například zde bydlí rodina s dětmi, tam asi starší paní, tady určitě mladá žena, a tam zase starší muž sám.
Bylo mi 35, stále svobodný, bez závazků, sám. Pes nebo kočka? Ne, nechci, aby byli celý den sami. Můj životní rytmus jednoduchý: práce – domů – práce. Seznamování? Vždycky jsem byl o krok pozadu. Přesto jsem doufal, že potkám nějakou slušnou, milou, hezkou…
Čekání na životní příběh
Jezdím z práce pravidelně linkou MHD č. 150 a jednou mě zaujal balkón v prvním patře menšího paneláku. Odhadem tam viselo prádlo mladé ženy. Nemýlil jsem se. Černovláska s dlouhými vlasy – a zachytil jsem jednou i její nádherný úsměv, když se podívala při věšení prádla na projíždějící autobus pod jejími okny. Paráda. Krásná žena… postupně jsem se do ní snad i zamiloval.
Kdykoliv jsem jel kolem, můj pohled mířil jen na její balkón. Drobnější prádlo si přepírá a vyvěšuje častěji, velké kusy jednou za čas. Je čistotná. A nikdy žádné mužské prádlo! Určitě žije sama.
Samozřejmě jsem se k ní chtěl dostat blíž. Začal jsem vystupovat na zastávce blízko jejího domu. Jednou jsem se rozhodl. Opatrně jsem se rozhlédl a zadíval na zvonky. V prvním poschodí by to mohla být Jitka nebo Lenka. Zazvonil jsem na Jitku. „Prosím,“ ozval se pisklavý hlas, až jsem se lekl. Jako malý kluk jsem utekl za roh.
Po týdnu jsem se odhodlal a zmáčkl zvonek se jmenovkou Lenka. „Kdo je?“ – medový hlas mě vyvedl z rovnováhy. „Promiňte, asi jsem si spletl zvonek,“ podařilo se mi ze sebe vyhrknout. „To nic,“ zněla odpověď veselého hlasu.
Denně jsem dál vystupoval na zastávce a procházel se kolem domu, stále doufaje, že ji uvidím.
A ten okamžik přišel
Včera prádlo chybělo. Dnes visí. Rozechvěle vystupuji z autobusu… a žbluňk. Šlápl jsem do psího hovínka.
„Promiňte,“ zazněl hlas, jaký hladí po duši. Otočím se a… stojí tam ONA. Moje božská černovláska. V jedné ruce sáček, v druhé vodítko s francouzským buldočkem. „Víte, venčím ho kamarádce poprvé. Nestačila jsem to sebrat…“ hrnula na mě omluvy, zatímco se ji pes snažil odtáhnout.
Sebrala hovínko a nabídla mi pomoc. Společně jsme to zvládli.
A zvládáme to spolu stále. Buldočka si občas půjčíme od kamarádky. Vždyť nás vlastně seznámil.
Někdy cesta k lásce vede přes balkón a psí h..... Ano, vážně.
