Článek
Byl to obyčejný podvečer v jeho bytě na Barrandově. Tedy až na to, že měl dámskou návštěvu. Livii. Než si odskočila do koupelny, odložila si v obýváku na stolku zlatý řetízek a zlatý prstýnek. Tak jen tak. Nevinně. Osudově.
Karel, gentleman každým coulem, jí šel podat ručník. Když se vracel zpátky do obýváku, zůstal stát jako přimražený.
Na stolku vedle terasy seděl pták – straka. Ne metaforická. Skutečná. Černobílá, sebevědomá, s pohledem profesionální zlodějky. A klovala do prstýnku.
Karel nezpanikařil. Velmi tiše otevřel dveře do koupelny a mlčky ukázal Livii, aby šla potichu za ním. Livie, napůl zabalená v ručníku, vykoukla mezi dveřmi — a uviděla scénu, která by nevypadala nepatřičně ani v dokumentu o městské kriminalitě.
Strace se podařilo zobákem šikovně nabrat její prstýnek.
A odletěla.
Otevřenými dveřmi na terasu.
„Ne!“ vydechla Livie tak tiše, že by to ocenil i operní režisér. S hrůzou v očích. Karel duchapřítomně vykročil za pachatelkou. Straka se lekla, udělala prudký manévr — a prstýnek jí vypadl ze zobáku. Cinkl o dlažbu terasy.
Zachráněn.
Livie si ho rychle navlékla zpět na prst. Úleva byla hmatatelná. Především proto, že doma na ni čekal manžel, kterému by se jen velmi obtížně vysvětlovalo, kdy, kde a hlavně proč přišla o snubní prstýnek.
A ulevilo se i Karlovi. Kdyby Livie na vlastní oči straku neviděla, bylo by vysvětlování, kam se ze zamčeného bytu mohl prstýnek ztratit, víc než složité. Nepřišel by na to ani Colombo.
Od toho dne oba věří, že některá pořekadla nevznikla náhodou.
A kdykoli dnes někdo pronese „krade jako straka“, Karel se jen záhadně usměje a podívá se, jestli je zamčený balkon.
