Článek
Jako každý čtvrtek jsme seděli U Matějíčků. Stejný stůl, stejné pivo, stejní lidé. Jen Karel byl tentokrát nezvykle potichu.
„Tak co je, Karle?“ prolomil ticho Jirka. „Koho jsi tentokrát potkal?“
Karel se zhluboka nadechl.
„Zase jsem odpověděl na jeden seznamovací inzerát. Psali jsme si skoro dva týdny. Byla milá, inteligentní, měla smysl pro humor. Těšil jsem se.“
„A?“ pobídl ho Michal.
„Domluvili jsme si schůzku v parku.“
Na chvíli se odmlčel.
„Seděla už na lavičce. Oběma rukama držela kelímek s kávou, jako by jí dodával pocit bezpečí. Každou chvíli si uhlazovala vlasy a prsty se do kelímku zaklesávaly stále pevněji. Když mě uviděla, usmála se. Ale byl to spíš zdvořilý úsměv než radost ze setkání.“
„To ještě nezní špatně,“ poznamenal Jirka.
„Jenže sotva jsme si sedli, začala mluvit.“
„O sobě?“ zeptal jsem se.
„Ano. Ale jinak, než jsem čekal.“
Karel se napil piva.
„Během první půlhodiny jsem věděl, kdy se vdávala, jak dlouho byli spolu, proč se začali odcizovat, jaké měli doma hádky, jak přišla na manželovu nevěru, jak probíhal rozvod i jak se dnes cítí sama.“
„A zeptala se vůbec na tebe?“ ozval jsem se.
Karel zavrtěl hlavou.
„Ani jednou.“
V hospodě se na okamžik rozhostilo ticho. „Bylo mi jí líto,“ pokračoval. „Bylo vidět, že ji to všechno strašně bolí. Že přišla o důvěru i o kus sebe. Jenže po hodině mi došlo, že tam vůbec nejsem. Připadal jsem si spíš jako psycholog než jako muž na prvním rande.“
„Tak jsi odešel?“ zeptal se Michal.
„Slušně jsem se rozloučil. Ani jsem nevěděl, co jiného dělat.“
„To je těžké,“ zamyslel se Lexa. „Zdá se, že se s tím rozvodem ještě nevyrovnala.“
„Na druhou stranu,“ namítl Jirka, „horší by bylo, kdyby v sobě všechno dusila.“
„Jenže co já s tím?“ povzdechl si Karel. „Já nehledám člověka, kterému budu nahrazovat terapeuta. Hledám ženu, se kterou se budeme chtít poznávat. Těšil jsem se a místo toho jsem dvě hodiny poslouchal konec cizího manželství.“
Lexa chvíli mlčel.
Pak položil půllitr na stůl.
„Víš, Karle, co mě na tom nejvíc zaujalo? Ona s tebou vlastně vůbec nebyla na rande.“
Karel se na něj nechápavě podíval.
„Ty jsi tam byl. Ale ona byla pořád ještě ve svém manželství.“
Nikdo nic neříkal.
„Rozvod končí podpisem na papíře. V hlavě a v srdci ale často pokračuje ještě dlouhé měsíce. Dokud člověk neuzavře jednu kapitolu, těžko může začít psát další,“ řekl jsem.
„Přesně,“ přidal se Jirka. „Já bych jí to ani neměl za zlé. Potřebovala se vypovídat. Jen si spletla posluchače. Místo kamarádky nebo terapeuta seděl naproti ní chlap, který přišel poznat ženu.“
Karel se pousmál.
„Takže myslíte, že jsem neudělal chybu?“
Lexa zavrtěl hlavou.
„Na první rande si lidé nechodí léčit staré rány. Chodí zjistit, jestli spolu mohou napsat nový příběh.“
Chvíli jsme mlčky upíjeli pivo.
Karel dopil pivo a na tváři mu zůstal klidný úsměv.
Možná poprvé ten večer cítil, že chyba nebyla v něm.
„Tak snad příště.“
