Článek
Některé historky zní tak absurdně, že by jim člověk nevěřil. A přesto se stanou. Ne ve filmu, ne v anekdotě, ale někde mezi vesnicí, starou škodovkou a partou muzikantů, kteří si jedou přivydělat na tancovačku. Takových večerů už zažili desítky.
Čtyři chlapi, léty sehraná parta, naloží nástroje, sednou do auta a vyrážejí.
Řidič zůstává střízlivý, ostatní se ještě „na kuráž“ posilní slivovicí.
Harmonika, housle, klarinet, trumpeta. Rutina.
Po pár kilometrech se ale něco změní.
„Co to tady smrdí?“ nevydrží Josef.
Chvíli je ticho. Pak Jarda s úsměvem:
„Tak se přiznejte, kdo si tady ulevil.“
Smích. Otevřou okénka. Takové věci se stávají.
Jenže smích postupně mizí.
Zápach nepolevuje. Naopak. Houstne. Lepí se na vzduch v autě, zarývá se do nosu a začíná být nesnesitelný.
„Tohle není normální,“ zabručí někdo zezadu.
Za volantem sedí Michal. Vydrží to ještě chvíli. Pak prudce brzdí u krajnice.
„Tak a dost! Kdo jste se tady posral?!“
Ticho.
„Prosákne to na sedačku,“ dodá nekompromisně.
Neochotně vystupují. Nejprve protesty, pak rezignace. Kontrola kalhot. Nic.
„Tak svlíknout kalhoty.“
„To nemyslíš vážně.“
Myslí.
A tak se čtyři dospělí chlapi ocitnou u silnice, jak si postupně svlékají kalhoty a navzájem kontrolují zadní části spodního prádla.
Ještě před pár minutami nepředstavitelné. Teď naprosto samozřejmé.
A v tu chvíli zpomalí autobus.
Zastaví.
Řidič stáhne okénko a ptá se, jestli nepotřebují pomoct. Uvnitř skupina německých turistů. Nechápavé pohledy. A pak foťáky a mobily.
Čtyři polosvlečení muži u příkopu, kteří si – zjevně zcela vážně – očichávají zadky.
Fotky vznikají. Možná dodnes někde kolují po internetu – s popiskem, který si raději ani nechceme domýšlet.
Muzikanti nic neřeší. Mají důležitější problém.
Nic nenašli.
Nadávají, oblékají se a vracejí do auta. Motor naskočí.
A pak to přijde znovu.
Ten pach.
Teď už není pochyb. Není to nikdo z nich.
„To musí být v autě.“
Znovu ven. Systematická kontrola auta začíná. Sedačky, podlážky, nic. Zbývá kufr.
„Tam nic není, jen nástroje…“
„Otevři to.“
Futrály, dřevo, lak. Ticho. Pavel se sklání, přičichne a vytahuje harmoniku z pootevřeného futrálu.
A v tu chvíli je jasno.
Z měchů se vyvalí zápach tak silný, že už není o čem diskutovat.
Harmonika byla pár dní předtím odložená ve stodole.
A kocour si v ní našel ideální místo – měkké, kryté a zjevně ji začal používat jako svůj záchod.
Chvíli je ticho. Pak se začnou smát. Možná i proto, že nic jiného už nezbývá.
Tentokrát v tom byla slivovice nevinně.
Harmonika ten večer na tancovačce nezazněla – a bylo to tak pro všechny lepší.
