Balada o Vltavě a světle

Inspirováno fotografií - Jana Jirkovského

Na břehu Vltavy stojí žena,
mokrý stín v zimním plášti řeky.
Krása nepřichází s fanfárami,
jen tiše, jako mlha z proudu,
co se vine mezi kamínky a časem,
jako by hledala místo,
kde se dá na chvíli spočinout.

Světlo jí přišlo naproti,
nevědělo, koho hledá —
a našlo domov v její tváři,
v klidu očí, co nebije na poplach,
jen drží ticho,
jaké člověk zná z cest domů,
když se večer vrací přes most
a město už méně spěchá.

Vltava šumí svou baladu,
starou jako Smetanova píseň,
a přesto pokaždé novou,
když nese duše,
které se nebojí ledové pravdy,
protože vědí,
že některé dny se rodí z chladu
a přesto hřejí.

Honzovo oko stálo stranou,
nevtíravé jako starý dub u vody.
Nevstoupilo do ticha,
jen podepřelo řeku světla,
aby se chvíle nezlomila.
Foťák? Jen srdce v černobílé kůži,
co zachytí krásu bez řečí —
ženu, řeku, okamžik,
který se člověku přihodí,
když zrovna nic nehledá.

Voda si nese hluk města,
mosty, lodě, denní shon,
ale mezi tím vznikla balada:
chvíle bez důvodu krásy,
která se stala — a zůstala,
jako tichý dopis,
který nikdo neposlal
a přesto došel.

Takové věci se na Vltavě dějí,
neplánují se, jen proudí.
A Honzova fotografie?
Nechala ji žít dál,
aby se k ní člověk mohl vrátit,
když bude potřebovat světlo.

-pT