Článek
Podívejte se na ten obrázek.
Mladý muž stojí u přepážky s nápisem Příjem sázek. V ruce drží skateboard, na hlavě kšiltovku, výraz člověka, který už toho od života moc nečeká, ale pořád má dost energie na jednu suchou hlášku.
A říká:
„Chtěl bych si vsadit na to, že tenhle stát už po Babišovi nikdo nedá dohromady.“
Je to vtip. Samozřejmě.
Jenže dobrá karikatura nikdy není jen vtip. Dobrá karikatura je zrcadlo. A někdy je to zrcadlo tak přesné, že se do něj člověku nechce dívat moc dlouho.
Protože ta věta na obrázku nevypovídá jen o Andreji Babišovi. Vypovídá o náladě v zemi. O únavě. O skepsi. O pocitu, že politika už dávno není služba veřejnosti, ale hazardní hra, ve které se jednou sází na koblihu, podruhé na spasitele a potřetí už jen na to, že se to celé nějak nerozsype úplně.
A právě v tom je ta kresba nepříjemně přesná.
Po éře Andreje Babiše tu nezůstaly jen volební výsledky, billboardy a nekonečná série tiskovek. Zůstalo tu i cosi hlubšího: představa, že stát lze řídit jako firmu. Že instituce mají být poslušné. Že veřejný prostor je hlavně marketingová plocha. Že fakta jsou něco, co se použije, když se hodí, a odloží, když překážejí.
Tohle se neopravuje jedním volebním obdobím.
Stát není poškrábaný blatník, který se přestříká v servisu. Stát je důvěra. Pravidla. Paměť. Školství. Úřady. Soudy. Rozpočet. Bezpečnost. Veřejná kultura. A když se do toho roky lije cynismus, podezírání a obchodní logika „všechno je deal“, nejde se pak divit, že lidé přestávají věřit, že se vůbec něco dá spravit.
Nejhorší totiž není ani jeden konkrétní politik.
Nejhorší je, když si lidé zvyknou, že normálnost už neexistuje.
Že lež je jen jiný názor.
Že střet zájmů je detail.
Že stát je kořist.
Že slušnost je slabost.
Že kdo nekřičí, neexistuje.
A najednou zjistíme, že se nedohadujeme o programu, ale o samotném významu slov.
Co je pravda.
Co je odpovědnost.
Co je služba.
Co je stát.
Jenže otázka nezní jen: co s tím udělal Babiš?
Otázka zní také: co jsme s tím udělali my?
Protože čekání na jednoho velkého opraváře státu je pohodlné, ale nebezpečné. Pořád doufáme, že přijde někdo, kdo vezme republiku do ruky, utáhne pár šroubů, vymění vadný díl, profoukne systém a všechno zase poběží.
Jenže demokracie není plynový kotel.
A kdyby byla, tak už dávno bliká porucha, tlak je na hraně a v servisní knížce by stálo:
Zanedbaná pravidelná údržba, opakované zásahy neodborných osob, doporučena celková rekonstrukce provozních návyků.
To ale neznamená, že je konec.
Naopak.
Právě proto má smysl o tom mluvit. Má smysl se hádat, ale věcně. Má smysl chodit k volbám. Má smysl hlídat politiky. Má smysl rozlišovat mezi omylem a lží, mezi chybou a systémovým ohýbáním pravidel, mezi politikou a byznysem převlečeným za vlastenectví.
A hlavně má smysl nenechat si namluvit, že všechno je předem ztracené.
Protože sázka na rozklad je snadná.
Sázka na obnovu je těžší.
Ta první nevyžaduje skoro nic. Stačí sedět, nadávat a říkat: „Já jsem vám to říkal.“
Ta druhá vyžaduje trpělivost, paměť a ochotu občas nést i nepopulární pravdu.
Karikatura LiGi se nám směje do očí. Ale nedělá to proto, aby nás dorazila. Dělá to proto, aby nám připomněla, že cynismus je sice pohodlný, ale stát se na něm postavit nedá.
Takže ano, mladík na obrázku si může chtít vsadit na to, že tenhle stát už po Babišovi nikdo nedá dohromady.
Já bych si ale přece jen vsadil proti němu.
Ne proto, že bych věřil na zázraky.
Ale proto, že nevěřím, že tahle země patří těm, kteří ji berou jako holding, trafiku nebo sázkový tiket.
Patří občanům.
A ti se někdy probouzejí pomalu.
Ale když už se probudí, bývá to slyšet.
Děkuji, že jste dočetli až sem
Téma je to nepříjemné, ale právě proto má smysl o něm mluvit. Ne křičet, ne nálepkovat každého s jiným názorem, ale ptát se, co vlastně od státu čekáme — a co jsme ochotni udělat pro to, aby nebyl jen sázkovým tiketem v rukou politických obchodníků.
Budu rád za vaše názory v diskuzi. Zajímá mě, jestli tuhle karikaturu vnímáte jen jako vtip, nebo jako přesný obraz nálady v zemi.
Pokud vás text oslovil, donutil k zamyšlení nebo s ním prostě souzníte, budu vděčný za kliknutí na „Líbí se“ nebo za sdílení. Pomáhá to tomu, aby se podobná debata dostala dál než jen k těm, kteří už si dávno myslí totéž.
Děkuji.
