Bohatým bral, chudým dával? Skutečný Nikola Šuhaj byl jiný

Právě v těchto srpnových dnech uplynulo 105 let od smrti Nikoly Šuhaje. Nebo taky ne — u muže, z něhož literatura udělala legendu, si nejsme jistí ani datem smrti.

Tradičně se uvádí 16. srpen 1921; to datum stojí i na tabulce položené na těla obou bratrů na jediné dochované fotografii. Vyšetřovací spis, z něhož při svém pátrání vycházel publicista Stanislav Motl, však klade zabití Nikoly a jeho mladšího bratra Jury už na 15. srpna. Šestnáctého se odehrálo jen četnické divadlo, o kterém ještě bude řeč. (Reflex)

Možná tedy nelze začít lépe: u Nikoly Šuhaje není jednoduché ani to, kdy vlastně zemřel.

Česká kulturní paměť nám předává poměrně jasný obraz.

Nikola je mladý zbojník, který se vzepřel válce i státní moci. Miluje Eržiku, ukrývá se v karpatských lesích, chudí lidé ho chrání a četníci ho nedokážou polapit.

A hlavně: bohatým bere a chudým dává.

Velkou zásluhu na nesmrtelnosti tohoto obrazu má samozřejmě Ivan Olbracht a jeho román Nikola Šuhaj loupežník.

Přiznám se: sám jsem té legendě dlouho věřil. Olbrachta jsem četl, muzikál Balada pro banditu s Miroslavem Donutilem a Bolkem Polívkou mám dodnes v hlavě — a zbojníka, kterému se vyhýbají kulky, jsem bral skoro jako fakt. Až mnohem později jsem zjistil, že skutečnost byla drsnější. A vlastně zajímavější.

Jenže Olbracht nebyl historik a nepsal policejní rekonstrukci. Psal román.

A to je podstatný rozdíl.

Nikola Šuhaj se narodil 3. dubna 1898 v Koločavě-Lázu jako první dítě rolníka a dřevorubce Petra Ivana Šuhaje a jeho ženy Hafie. V roce 1917 byl odveden k 85. pěšímu pluku do uherských Ďarmot. Z armády utekl, byl dopaden — a podařilo se mu uprchnout znovu. (Votruba, 100+1)

Skutečná byla i Eržika Dračová.

Po válce a změně politických poměrů se Nikola mohl do Koločavy vrátit. Podkarpatská Rus připadla Československu, staré uherské bezpečnostní složky zmizely, písemnosti se ztratily a nově příchozí českoslovenští četníci jeho předchozí delikty neřešili.

Nikola se s Eržikou oženil a nějaký čas žil relativně obyčejným životem. (Votruba, 100+1)

Tady ještě literatura a historie kráčejí poměrně blízko vedle sebe.

Pak se jejich cesty začnou rozcházet.

Románový Nikola je člověk, kterého první světová válka vrhne do prostředí, v němž nechce bojovat za cizí zájmy. Vzpomíná na frontu, na zákopy.

Jenže skutečný Šuhaj se na frontu nikdy nedostal. Dál než ke svému pluku v Ďarmotech nedošel.

A nemusíme se dohadovat — Olbracht to sám černé na bílém přiznal. Ve svých reportážích napsal, že Nikola v zákopech nikdy nebyl a že si je vymyslel, převzal je z legendy, aby si usnadnil spojení mezi ní a skutečností. (Olbracht, Hory a staletí)

Což neznamená, že by skutečný příběh byl méně dramatický. Byl dramatický jinak. Když se po Nikolovi jako po zběhovi střílelo v sucharských lesích, střílel také — a dva ze svých pronásledovatelů zabil. Tím se mu zavřela cesta zpět. (Votruba, 100+1)

A právě tady je důležité Olbrachta nepřistihovat při „lži“. On sám věděl, že realitu mění. Spisovatel si vzal skutečného člověka a vytvořil z něj literárního hrdinu.

Tahle věta přežila všechno.

Jenže právě ona je historicky dost problematická.

Podle rekonstrukce historika Adama Votruby byl prvním prokazatelným zločinem po připojení Podkarpatské Rusi k Československu přepad ovčáků na polonině Dlouhé Gruny 16. července 1920. (Votruba, 100+1)

A kořist legendárního zbojníka?

Žádná truhla zlata. Žádný majetek velkostatkáře.

Soudek brynzy a soudek urdy, ovčího tvarohu. Tak to popisuje sám Olbracht v reportážích Hory a staletí — a stejně to uvádí i Votruba.

Ten detail se mi na celém příběhu líbí. Je v něm totiž kus skutečné Podkarpatské Rusi: bída, hlad a život lidí, kteří neměli mnoho příležitostí vybírat si mezi romantikou a přežitím.

To už je podstatně těžší otázka — a Český rozhlas Plus jí věnoval celý pořad, jehož název ji klade přímo: opravdu bohatým bral a chudým dával? (ČRo Plus)

Prameny nabízejí obraz mnohem rozporuplnější než legenda.

Stanislav Motl připomíná případ Abrahama Herškoviče, otce devíti dětí, kterého Šuhaj přepadl a obral o peníze — utržené za prodej jediné husy. Mezi boháče Herškovič rozhodně nepatřil. (Reflex)

A zajímavé je, že ani samotný Olbracht ve svých reportážích nepředstavuje skutečného Nikolu jako revolucionáře. Naopak výslovně píše, že Šuhaj žádné politické ani sociální zájmy neměl a že všechny zprávy o nich jsou výmysl nebo omyl. Představa zbojníka mstícího křivdy chudých začala žít vlastním životem — bez Šuhajova přičinění. (Olbracht, Hory a staletí)

Tohle rozlišení je podle mě zásadní.

Je rozdíl mezi člověkem, který se rozdělí o kořist s lidmi ve vesnici, a člověkem, který má vědomý program „brát bohatým a dávat chudým“.

Uprchlík ukrývající se v horách navíc potřeboval jídlo, informace, nocleh a především mlčení místních. Pomáhat lidem tedy mohlo být nejen projevem štědrosti, ale také velmi rozumným způsobem, jak si zajistit jejich pomoc. Ostatně přesně tak to popisuje i deník četníka Františka Kováře, který Motl objevil: bratři obdarovávali pastevce cigaretami a pálenkou — a lidé je za to četníkům neprozradili. (Reflex)

Tady je potřeba být opatrný na obě strany.

Ze skutečného Nikoly bychom neměli dělat ani romantického nevinného rebela, ani mu automaticky připsat každý neobjasněný zločin, který se tehdy v okolí Koločavy stal.

Nikola totiž nikdy nestanul před soudem, který by jednotlivé skutky dokazoval. A jeho pověst fungovala proti němu: jakmile se stal známým loupežníkem, bylo snadné přišít mu další vraždu nebo přepadení jen proto, že se odehrály někde poblíž.

Votrubova rekonstrukce považuje jeho účast na několika závažných násilných činech za dobře doloženou — mimo jiné zastřelení četníka Vojtěcha Kubína. Současně však upozorňuje, že jiné zločiny byly Šuhajovi připisovány neprávem nebo bez dostatečných důkazů; některé vraždy z počátku roku 1921 spáchat ani nemohl, protože ležel nemocný tyfem. (Votruba, 100+1)

Podobnou opatrnost najdeme už u Olbrachta.

Takže jednoduchá věta „Nikola Šuhaj byl vrah“ je stejně problematická jako věta „Nikola Šuhaj byl lidový hrdina“.

Pravda leží někde v nepohodlném prostoru mezi nimi.

Situace se postupně vyhrotila natolik, že úřady vypsaly za dopadení bratrů Šuhajových odměnu.

Zatykač z 20. května 1921 obsahoval dokonce popis hledaného muže: nízká postava, černé kadeřavé vlasy, černé vousy. A poměrně pozoruhodné zvláštní znamení — usměvavá ústa. (Reflex)

Odměna měla činit 3 000 korun, což v prostředí chudé Koločavy rozhodně nebyla zanedbatelná částka. Vyhlásil ji velitel pátrací akce, která postupně nabírala na síle: v květnu 1921 bylo v Koločavě čtyřicet četníků a ministerstvo vnitra stahovalo posily z Prahy, Brna i Bratislavy. (ČRo Dvojka)

Jenže Nikolu nakonec nedostala sofistikovaná policejní akce.

Dostali ho lidé, které znal.

Romantický zbojník by měl zemřít romanticky. Obklíčený. S puškou v ruce. Proti přesile.

Jenže smrt skutečného Nikoly Šuhaje byla mnohem špinavější.

Nejdřív to podstatné, co legenda vynechává: 13. srpna 1921 byl u Koločavy zastřelen sedlák Ivan Derbačok — podle Olbrachta muž, který bratry zrazoval četníkům. Jeho dcera ve střelci poznala Nikolu. Šuhajové se tím obrátili proti vlastní vesnici. A vesnice, která je do té doby chránila, se jich rozhodla zbavit sama. (Votruba, 100+1)

Vesnice ho chránila, dokud loupil směrem ven. Zbavila se ho, jakmile se obrátil dovnitř.

O dva dny později, 15. srpna (podle vyšetřovacího spisu), byli Nikola a Jura vylákáni ke třem sedlákům z Koločavy, kteří na polonině Žalopce kosili trávu. V rekonstrukcích se objevují jména Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus; deník četníka Františka Kováře ovšem jmenuje jiné tři muže. I to ukazuje, jak nejisté mohou být detaily. (Reflex)

Muži s bratry pili pálenku. Pak přišel útok sekerou.

Nikola byl v nestřeženém okamžiku zasažen do hlavy a dobit. Podobně skončil i Jura. (Reflex)

Žádná velkolepá přestřelka. Spíš brutální vražda člověka, který přestal být dostatečně ostražitý.

Tím ale příběh neskončil.

Četníci se po ohlášení vraždy vypravili na místo činu a vytvořili dojem, že oba bratři zahynuli při jejich vlastním zásahu — stříleli do mrtvých těl a vymysleli si historku o průběhu dopadení. Právě tato fingovaná verze vstoupila do telegramu nadřízeným, datujícího „použití zbraně“ k 16. srpnu 1921. Podvod se provalil během několika dní; pitevní protokol totiž mluvil jasně. (Votruba, 100+1)

A jsme zpátky u otázky z úvodu.

Kdy tedy Nikola skutečně zemřel?

Tradiční datum zní 16. srpna — a používá ho i sám Olbracht. Vyšetřovací spis citovaný Motlem uvádí 15. srpna. Jiné rekonstrukce mluví o noci z patnáctého na šestnáctého.

Po 105 letech už asi není rozumné předstírat jistotu tam, kde ji prameny nenabízejí.

Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežníkvyšel v roce 1933. Nepsal jej tedy bezprostředně po událostech.

Román přitom nevyvolával jen obdiv. Dne 20. prosince 1934 rozeslala Zemská školní rada v Brně důvěrné nařízení, podle něhož se Olbrachtův román neměl zakupovat do žákovských knihoven; pokud už tam byl, měl být přesunut do knihovny učitelské. I to ukazuje, že příběh Nikoly Šuhaje vyvolával krátce po vydání knihy rozpaky i u školských úřadů.

Když přišel do Koločavy, existoval už skutečný Nikola, vzpomínky na něj, četnické dokumenty — ale také pověsti, písně a příběhy, které si místní předávali.

Legenda už žila. Olbracht ji nevytvořil z ničeho. On jí dal literární podobu.

A tohle je podle mě klíč k celému příběhu.

O dva roky později se k příběhu vrátil v knize reportáží Hory a staletí.

A právě tam je krásně vidět, že si rozdíl mezi skutečností a románem uvědomoval. Popisuje místa, kde se při psaní od historické reality odchýlil. Současně se snaží pochopit, proč lidé zrovna z tohoto člověka vytvořili zbojníka, který měl zosobňovat jejich odpor k nespravedlnosti. (Votruba, 100+1)

Dokonce odmítá představu, že by Nikola byl nějakým uvědomělým sociálním revolucionářem. Legenda mu tento rozměr přidala.

A právě to mi připadá mnohem zajímavější než obviňovat Olbrachta, že si něco vymyslel.

Samozřejmě že si něco vymyslel. Byl spisovatel.

Otázkou je, proč jeho verze přežila.

Po přečtení různých pramenů mi z toho vycházejí vlastně tři různí Nikola Šuhajové.

Skutečný člověk. Mladý muž narozený roku 1898. Dezertér. Manžel Eržiky. Lupič. Ozbrojený uprchlík spojený s násilnými trestnými činy. A nakonec ve třiadvaceti letech brutálně zabitý muž.

Nikola lidového vyprávění. Zbojník, kterému se vyhýbají kulky. Člověk bojující proti pánům. Muž, kterého chudí chrání, protože je jeden z nich.

Olbrachtův Nikola. Literární postava vzniklá spojením skutečného člověka s legendou, kterou kolem něj mezitím vytvořili ostatní.

A právě ten třetí nakonec všechny přežil.

Sto pět let po jeho smrti známe jméno Nikoly Šuhaje. Známe Eržiku. Známe Koločavu.

Ale kolik lidí si vybaví jména četníků, sedláků nebo obětí spojených se skutečným případem? A kolik lidí by o Nikolovi vůbec vědělo, kdyby do Koločavy nepřišel Ivan Olbracht?

Později se přidala Balada pro banditu, divadlo, film, písně. A legenda se vydala na další cestu. Její kulturní život pokračuje dodnes. (ČRo Dvojka)

Olbracht si v Horách a staletíchnakonec položil otázku, zda na tom vůbec tolik záleží, kdo Nikola Šuhaj byl a kdo nebyl. (Olbracht, Hory a staletí)

Po více než devadesáti letech od vydání jeho reportáží bych si dovolil odpovědět:

Pro literaturu možná ne. Pro historii ano.

Protože skutečnost nepotřebuje být tak krásná jako legenda.

Stačí, když se ji pokusíme poctivě dohledat.

Při přípravě článku jsem porovnával zejména reportážní texty Ivana Olbrachta s novějšími historickými rekonstrukcemi.

Adam Votruba – Zbojník z Koločavy: Jak se stal Nikola Šuhaj nejslavnějším loupežníkem? (100+1 / Živá historie) – odkaz

Stanislav Motl – Smrt Nikoly Šuhaje, Reflex – odkaz

Ivan Olbracht – Hory a staletí, kapitola Loupežníci – odkaz

Český rozhlas Plus – Nikola Šuhaj: opravdu bohatým bral a chudým dával? – odkaz

Český rozhlas Dvojka – Nikola Šuhaj, vrah. Historie českého zločinu – odkaz

Napište do diskuse a klidně přidejte proč. Zajímá mě váš pohled víc než jednoduchá odpověď. Jen prosím věcně: právě tenhle příběh ukazuje, že skutečnost málokdy bývá jen černá, nebo bílá.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud vás pátrání po skutečném Nikolovi bavilo, sledujte můj profil — dalším příběhům, kde se legenda rozchází se skutečností, se budu věnovat i příště.

–pT

Koločava, severní okraj obce (16. 8. 2011): Aktron / Wikimedia Commons; vlastní dílo autora; licence CC BY 3.0; soubor „Koločava, severní okraj obce.jpg“. Zdroj

Nikola a Juraj Šuhajovi po smrti (1921): anonymní autor; historický zdroj reprodukce Pestrý týden; digitální zdroj Wikimedia Commons; Public Domain Mark 1.0. Zdroj

Úřední nařízení k románu Nikola Šuhaj loupežník (20. 12. 1934): autor Zemská školní rada v Brně; zdroj originálu dle Wikimedia Commons: exemplář zakoupený v antikvariátu; digitální reprodukce Wikimedia Commons; české úřední dílo, Public Domain. Zdroj

Ivan Olbracht před rokem 1929: anonymní autor; Rozpravy Aventina, roč. 4 (1928–1929), č. 19, s. 191; digitalizace Ústav pro českou literaturu AV ČR; Public Domain. Zdroj

Licence CC BY 3.0: creativecommons.org/licenses/by/3.0/

Pokud vás příběh skutečného Nikoly Šuhaje zaujal a chcete se do něj ponořit ještě o něco hlouběji, přidávám na závěr také video Nikola Šuhaj | Skutečný příběh loupežníka.

Berme ho jako obrazový a vyprávěný doplněk k článku – a zároveň další připomínku toho, jak zajímavé je porovnávat legendu s tím, co o skutečném Nikolovi dokážeme dohledat v historických pramenech.

–pT