Nafukovacího Turka potopíte za pár minut. Rozdělenou společnost ne

Do Lulče u Vyškova jsem ve čtvrtek 13. srpna dorazil kolem druhé odpoledne.

Zatopený lom znám dobře. Každoročně sem koncem října jezdím na závody Českého poháru v zimním plavání — znám ho tedy hlavně v čase, kdy voda už dávno neláká ke koupání.

Tentokrát ale nešlo o stopky, tratě ani teplotu vody. Na pátou odpolední svolali pořadatelé k místnímu koupališti akci, která měla předcházet večernímu živému vystoupení podcastu Kecy a politika.

A nebyla to obyčejná beseda před besedou.

Měla vypuknout velká tanková bitva nazvaná „Hon na Turka“. Koho měl nafukovací Turek připomínat, si každý přebral sám.

Skutečné tanky samozřejmě nikdo nepřivezl. Obrněnou techniku představovaly zelené nafukovací tanky a vojenský dress code připomínal staré prvorepublikové koupaliště: pruhované plavky, pokrývky hlavy, vodní pistole, transparenty a dostatek fantazie.

Při pohledu na přípravy jsem měl pocit, že tu někdo zkřížil vojenské manévry, grotesku a letní koupaliště. A právě proto to fungovalo.

Na hladině pak začala bitva, jejíž vojenská hodnota byla nulová, zato společenská a zábavní značná. Jak později večer zaznělo, účastníci se původně rozdělili do dvou táborů. Situaci ale změnila technická inovace jednoho z bojovníků: nasadil ploutve a s tankem se najednou pohyboval výrazně rychleji než ostatní.

Nakonec se oba tábory spojily proti Turkovi. Samozřejmě proti tomu nafukovacímu.

Když jsem celé to hemžení pozoroval, vybavila se mi česká tradice politické recese. Ne že by dnešní účastníci riskovali totéž co lidé před listopadem 1989 — těm hrozily výslechy, existenční postihy i vězení. Podobná ale byla metoda: vzít politiku, která sama sebe bere smrtelně vážně, a odpovědět jí absurditou.

Na konci osmdesátých let takto pracovala třeba Společnost za veselejší současnost. Její členové využívali pouliční happeningy a humor jako veřejný protest proti šedivé totalitní realitě. Legendární byl běh třídou Politických vězňů na podporu skutečných politických vězňů nebo akce „Veselá bezpečnost“.

Podobně působily České děti kolem Petra Placáka. Monarchistická nadsázka s požadavkem na návrat českého krále byla zároveň vážně míněným odporem proti komunistickému režimu.

Lulečská bitva samozřejmě nebyla disent. Ale připomněla mi něco, co mají Češi v kulturní výbavě už dlouho: když se politika nafoukne příliš, pomáhá převést ji do grotesky.

Někdy stačí karikatura. A někdy nafukovací tank.

K atmosféře patřily i transparenty. Jeden z nich hlásal: „České dějiny se bez defenestrací neobejdou.“

A právě humor vytvořil zvláštní kontrast k večerní části. Po skončení vodních bojů se politika přesunula z lomu k mikrofonům. Místo vodních pistolí nastoupila slova — a ta občas zasahovala přesněji.

Na Panelce se mezitím scházelo publikum. Areál, který před chvílí žil vodní bitvou, dostal najednou úplně jinou atmosféru: místo nafukovacích tanků pódium, mikrofony a dvě křesla pro více než dvě hodiny politiky.

Bohumil Pečinka a Petros Michopulos během více než dvou hodin prošli tématy od Ruska a srpna 1968 přes Andreje Babiše, fungování vlády a Senátu až po veřejnoprávní média a stav české opozice.

Typické pro Kecy a politiku bylo, že témata přeskakovala jedno přes druhé. Sami si z toho dělali legraci cimrmanovskou poznámkou, že někdy mají problém myšlenku udržet a jindy ji zase opustit. Připravené poznámky prý mají, ale stejně se jich nedrží.

Pod vrstvou humoru však zaznělo několik vážných témat.

Jedním z nejsilnějších byla debata o způsobu přijímání zákonů. Mluvilo se o připomínkových řízeních, poslaneckých návrzích, pravidlech rozhodování vlády a tendenci politiku urychlovat.

Zazněla i věta, která se dobře pamatuje: zákony lze přijímat buď rychle, nebo dobře. Neznamená to, že rychlý zákon musí být automaticky špatný. Varování mířilo jinam — zkratky a obcházení kontrolních mechanismů lákají právě proto, že na první pohled vypadají jako efektivita.

Je snadné dělat si legraci z procedur. Mnohem horší je zjistit, proč byly zavedeny, až ve chvíli, kdy už nefungují.

Padla i otázka, zda některé politické konflikty nejsou jen kouřovou clonou, která odvádí pozornost od důležitějších věcí. Michopulos nabídl jiný pohled.

Podle něj nemusí jít o předem připravenou kouřovou clonu. Problém může být prostší: děje se toho tolik současně, že média ani opozice nemají kapacitu sledovat všechno. Když se otevře padesát politických front najednou, veřejnost si nutně všimne jen některých.

A možná právě tohle je problém dnešní politiky. Ne že bychom neměli informace. Máme jich tolik, že nepoznáme, které jsou opravdu důležité.

Ještě konkrétnější byla odpověď na otázku, kdy by se situace stala skutečně nebezpečnou. Michopulosova hranice byla jednoduchá: až se začne sahat na samotná pravidla voleb.

Mluvil o volebních komisích, délce hlasování, korespondenční volbě nebo zásazích do institucí souvisejících se sčítáním hlasů. Dokud zůstávají volby svobodné a férové, lze politickou moc porazit běžnou demokratickou cestou — stejně, jak připomněl, jako Maďaři porazili Orbána.

Ať už člověk s tímto názorem souhlasí, nebo ne, tady už jsme byli hodně daleko od nafukovacích tanků.

Nejživější debata se strhla kolem veřejnoprávních médií. Padl návrh, zda by nebylo jednodušší Českou televizi a Český rozhlas privatizovat. Michopulos reagoval ostře a jeho argument byl jednoduchý: pokud někomu vadí možnost vlivu oligarchů na veřejnou službu, řešením těžko může být prodat jim ji.

Zazněl ale i zajímavější pohled. Česká televize není jen večerní politické zpravodajství. Je to archiv, pohádky, filmy, dokumenty, vzdělávání — část společné kulturní paměti. Pečinka připomněl paralelu s institucemi, které vznikaly během národního obrození: Národním divadlem, muzeem či knihovnami.

Nemusíme být spokojeni s každým pořadem České televize, abychom chápali rozdíl mezi kritikou jejího zpravodajství a likvidací celé instituce.

Za nejsilnější moment večera ale nepovažuji žádný výrok o Babišovi, Pavlovi, Turkovi ani České televizi. Byla jím Lulečská výzva.

Lulečská výzva

Česká společnost se v posledních letech rozdělila na několik částí. Přesný počet není znám, protože než je stihnete spočítat, některé z nich se ještě rozdělí.

Máme dezoláty a lepšolidi. Chcimíry a válečníky. Pražskou kavárnu a venkovskou hospodu. Cyklisty a motoristy. Očkované a neočkované. Všichni jsou o těch druhých přesvědčeni, že se zbláznili.

Lulečská výzva nechce nikoho přesvědčovat, aby změnil názor. Navrhujeme něco skromnějšího. Zkusme připustit, že člověk, který volí jinak, bydlí jinak, vydělává jinak, modlí se jinak (nebo nemodlí), jezdí v dieselu nebo elektroautě, má úplně jiný názor na EU, Ukrajinu, klima, gender, důchody nebo cenu piva nemusí být nutně idiot, zrádce nebo morální zrůda.

Nevoláme po umělé jednotě názorů. Stačila by obnovit obyčejnou schopnost žít vedle s lidmi, s nimiž názorově nesouhlasíme. Hádejme se, dělejme si ze sebe legraci, pišme rozhořčené statusy, pokud bez nich nemůžeme být. Nenechme však politiky, sociální sítě a profesionální výrobce rozhořčení nás přesvědčit, že ti druzí jsou náš nepřítel.

Dost možná až vypneme mobily a potkáme se u jednoho stolu zjistíme, že máme pořád překvapivě mnoho společného. A kdyby ne, pořád zbývá pivo.

Zveřejněno v Lulči u Vyškova, kde svět ještě není úplně ztracen.

L.P 2026

Odpoledne jsme se dokázali sjednotit proti jednomu nafukovacímu Turkovi. To bylo snadné — a hlavně zábavné.

Ve skutečné společnosti je to těžší. Tam bychom měli dokázat žít i vedle člověka, který volí úplně jinak než my. Nemusíme s ním souhlasit. Klidně se s ním můžeme pohádat.

Jen z něj nemusíme dělat nepřítele.

Nafukovacího Turka totiž potopíte za pár minut. Rozdělenou společnost už tak snadno z vody nevytáhnete.

A kdybychom se přece jen nedohodli?

V Lulči zaznělo ještě jedno řešení: pořád zbývá pivo.

A jak to máte vy? Daří se vám v každodenním životě udržet nadhled a bavit se s lidmi, kteří mají úplně opačný politický názor, nebo už vám také občas dochází trpělivost?

Napište svůj názor do diskuse níže – rád si přečtu vaše zážitky i pohled na věc a na zajímavé komentáře odpovím.

Závěrem bych chtěl moc dělat pořadatelům v Lulči i celému týmu Keců a politiky za skvěle zorganizované odpoledne, skvělou atmosféru a odvahu vnášet do veřejného prostoru humor i věcnou debatu.

Text vychází z pracovního přepisu živého vystoupení „Kecy a politika“ v Lulči 13. 8. 2026, vlastních poznámek a fotografií autora. K tématu politické recese viz také publikaci Happeningem proti totalitě