Článek
Když stát zapomene, kdo mu nosí uhlí do kotelny
Existuje věta, kterou by měli vytesat nad vchody všech úřadů. Ne jako motto, ale jako varování.
„Omyl, pane, my nejsme placeni z vašich daní, ale ze státních dluhopisů.“
Je to vtip. Jenže takový ten nepříjemný. Člověk se zasměje, a pak mu dojde, že se vlastně směje účtence za vlastní budoucnost. Protože přesně tak někdy český stát působí. Ne jako služba občanovi, který ho platí, ale jako mohutná samoobslužná mašina, která se naučila používat slova jako „deficit“ či „konsolidace“ tak obratně, že běžný člověk má pocit, že se baví s katedrou ekonomie, ne s institucí, která žije z jeho práce.
Stát neumí šetřit. Umí vysvětlovat, proč šetřit nejde
Každý živnostník ví, že když nejsou peníze, musí se něco změnit. Buď vydělá víc, nebo utratí míň. Třetí možnost, tedy napsat si vlastní dluhopis a tvářit se jako finanční stratég, mu obvykle banka neuzná.
Stát to má jinak. Umí projíst budoucnost a ještě tomu říkat odpovědná rozpočtová politika. Umí zadlužit děti i vnuky a pak udělat tiskovou konferenci s vážnou tváří, že všechno je pod kontrolou.
Když dlužíte vy, přijde exekutor. Když dluží stát, přijde tisková konference.
A všichni se tváříme, že je to normální. Jenže normální to není. Je to jen dostatečně dlouho opakovaná lež, která dostala razítko, jednací číslo a ministerskou prezentaci v PowerPointu.
Úředník není nepřítel. Ale systém si občana často plete s poddaným
Problém není každý jednotlivý úředník. Spousta lidí na úřadech dělá poctivě svou práci, často v mizerných podmínkách, s rozbitým softwarem a předpisy, které by nevymyslel ani Kafka po třech kávách a jednom špatném snu.
Problém je mentalita systému. Ta podivná představa, že občan je tu pro stát. Že podnikatel je podezřelý už tím, že podniká. Stát se totiž velmi rád tváří jako rodič. Jenže často se chová jako rozmazlené dítě: pořád chce peníze, pořád slibuje, že příště už bude rozumnější, a když se mu něco vytkne, uraženě vysvětlí, že tomu občan nerozumí.
Daně nejsou dar státu. Daně jsou cena za civilizaci
Občan neplatí daně proto, aby si stát budoval vlastní pomník z komisí, výborů a strategií do roku 2050. Platí je proto, aby stát chránil, spravoval a neotravoval víc, než je nezbytné. A hlavně: aby si pamatoval, odkud ty peníze přicházejí.
Nepadají z nebe. Neprodukuje je ministerstvo. Přicházejí z práce lidí. Ze mzdy zaměstnance. Z faktury živnostníka. Z každého nákupu. A když stát utrácí víc, než vybere, neplatí to „někdo“. Platíme to my. Jen později. A s úroky.
Nejhorší je stát, který ztratil stud
Státní dluhopis zní vznešeně. Skoro jako investiční nástroj pro gentlemany. Ve skutečnosti je to jednoduché: stát si půjčí peníze a někdo je jednou musí vrátit. Jsou to dnešní děti. Budoucí zaměstnanci. Budoucí živnostníci. Tedy ti, kteří u žádné přepážky ještě ani nestáli, ale už se jim tam pomalu tiskne pořadové číslo.
A až příště budeme stát před okénkem, s papíry v ruce a pocitem, že jsme zase o patro níž v absurdním divadle veřejné správy, možná bychom si měli připomenout jednu věc: Stát není vrchnost. Úřad není hrad. A dluhopis není odpustek za špatné hospodaření.
Občan není obtížný hmyz u přepážky. Občan je ten, kdo platí světlo v celé budově. Stát nemá vlastní peníze. Má jen ty naše. A chová se k nim, jako by byly cizí.
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Téma je třaskavé, ale právě proto má smysl o něm mluvit s chladnou hlavou. Budu rád za věcnou a slušnou diskusi v komentářích. Tvrdé argumenty vítám, osobní útoky nechme těm, kterým došly myšlenky.
Pokud vás článek oslovil, donutil k zamyšlení nebo s ním prostě souhlasíte, budu vděčný za kliknutí na „Líbí se“ nebo za případné využití tlačítka „Podpořte autora“.
A jestli si myslíte, že by tento text mohl obohatit debatu i ve vaší sociální bublině, sdílejte ho prosím na Facebooku nebo síti X.
Vaše podpora mi dává smysl do dalšího psaní.
Díky a těším se na vás v diskusi.
-pT
Anketa k článku:
