Článek
📜 Co víme o obálce s posledními slovy TGM
- Obálku údajně zapečetil Antonín Sum, tajemník Jana Masaryka, a předal ji Národnímu archivu v roce 2005 s podmínkou otevření až po 20 letech.
- Obsah má být zveřejněn v přímém přenosu z Lán, za účasti prezidenta Petra Pavla a historiků.
- Podle archivářů může jít o 5–10 stran textu, pravděpodobně v angličtině.
- Historici očekávají politické poselství, reflexi tehdejší společnosti, možná i osobní vzkaz rodině.
19. září 2025 otevřeme v přímém přenosu obálku s posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka.
Budeme čekat na moudrost, na zázračnou větu, která nám znovu připomene, že první republika byla zlatý věk.
Ale možná bychom si měli připomenout i cenu, kterou jsme za ten sen zaplatili.
Masaryk řekl „Nebát se a nekrást“.
A pak – spolu s Benešem – udělali to, co by se dalo nazvat největší „legální krádeží“ v našich dějinách: znárodnění a rozpad jedné z nejbohatších a nejvyspělejších monarchií světa.
Když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, nešlo jen o rozbití „žaláře národů“.
Byl to i konec ekonomicky provázaného prostoru, kde české země byly průmyslovým srdcem.
Rozpad znamenal, že jsme ztratili trhy, know-how, kontinuitu, spoustu schopných lidí, kteří odešli do Vídně nebo Berlína.
A zároveň jsme si mysleli, že jsme vítězové, kteří všechno zvládnou sami.
První republika přijala roku 1919 pozemkovou reformu, která vyvlastnila obrovské plochy půdy šlechtickým rodům – včetně těch, které se hlásily k české věci. Bylo to populární, ale rozbilo to staletý ekonomický řád a připravilo nás o část elit, které držely správu a kapitál.
Hlas oponenta: Pekařův stín
Historik Josef Pekař by tu asi zvedl obočí.
Řekl by: „Masaryk byl velikán, ale i on byl dítětem doby. Česká republika nebyla nevyhnutelným osudem, byla volbou. A každá volba má důsledky.“
Pekař připomínal, že rozbití monarchie nebylo jen osvobození, ale i rozvod, který nás připravil o ochranu velmoci a postavil nás do samoty.
A dodal by i své slavné:
„Dějiny nejsou soudní síní, kde se vynášejí rozsudky, ale poznáním života.“
To je přesně ten moment, kdy bychom se neměli spokojit jen s mýtem o první republice, ale ptát se: co nás ty dějiny vlastně učí?
Tohle není snaha shodit Masaryka.
Byl to velikán, který postavil republiku na ideálech.
Ale je fér si přiznat, že každý sen má svou daň.
První republika nebyla jen kavárenské diskuse, ale taky odchod elit, menšinové spory a nakonec Mnichov, který byl i výsledkem toho, že jsme se ocitli sami.
A jestli v té obálce bude vzkaz, možná by mohl znít:
„Děti, příště stavějte mosty, ne zdi.“
Závěr
Masarykova obálka není jen papír s poslední větou.
Je to zrcadlo.
A v tom zrcadle se vidíme my – pyšní dědici, co rádi mluví o svobodě, ale zapomínají, že ta svoboda něco stála.
Tak si to přečtěme, odložme vlajky a trička, a chvíli se zeptejme sami sebe:
Stojíme dnes na pevných základech, nebo na ruinách, které jsme si sami postavili?
💬 Poděkování a pozvánka k diskusi
Díky, že jste dočetli až sem.
Nesnažím se bourat Masarykův odkaz, spíš ho číst v celé šíři – i s otázkami, které nejsou pohodlné.
Budu rád, když mi do komentářů napíšete, co si myslíte, že v té obálce bude.
A pokud vás tenhle text zaujal, sdílejte ho dál – ať se o Masarykovi nebavíme jen ve školních učebnicích, ale i v hospodách, kavárnách a na sítích.
