Článek
V Lidlu voní káva z automatu a v uličce mezi moukou a olejem stojí dějiny.
On a ona – obyčejní, skuteční, nevystavení.
Někde v nich ještě hučí tranzistorák a písnička Heleny Vondráčkové,
co kdysi hrála u otevřeného okna paneláku.
Ona má kabát po dceři, tašku po mamince a pohled, který už nepotřebuje kurz eura.
On má vozík plný věcí, které dřív nebyly – a teď jsou, ale z poloviny zbytečné.
Když se na sebe podívají, probleskne v tom všechno: pionýrské šátky, Tuzex, kupony, kuřata z Polska i svíčková v neděli.
„Radostné mládí v socialismu, zajištěné stáří v kapitalismu,“ řekne ona.
A dodá, jako by mluvila za celou generaci:
„Myslím, že jsme měli pěkný život.“
Ten smích, který přijde potom,
není z nostalgie, ale z úlevy.
Ze zvláštního poznání, že každý systém je jen kulisa,
a opravdový život se děje mezi plakáty, mezi volebními obdobími,
mezi dvěma regály.
Pamatují, jak se dřív stálo fronty na maso,
a teď se stojí fronty na slevy.
Jak se střídaly měny, loga, hymny,
ale vždycky zůstaly ruce, které nosily tašku s nákupem i nadějí.
Když odcházeli k pokladně,
svět se dál přepočítával na procenta růstu, inflaci a politické preference.
Oni už nepočítali.
Jen šli – pomalu, jistě, spolu.
A možná právě v tom je ta tichá výhra.
Že mezi socialismem a kapitalismem zbyl kus života,
který nikdo nezdanil, nezprivatizoval ani nezreguloval.
Ten malý, obyčejný prostor,
kam se vejde láska, smích a paměť.
Děkovačka:
Děkuju všem, kdo si pamatují a nehaní, jen proto, že si vzpomínají jinak.
Psaní i čtení je svoboda – a ta se nedá koupit ani prodat.
Anketa
💬 Napište mi do komentářů, jak to vidíte vy.
Když se podíváte na tu kresbu LiGi — koho v ní vlastně vidíte víc?
Sebe, své rodiče, nebo svět, který už nikdo neumí vysvětlit?
