Článek
Světla ve Vladislavském sále byla tlumená. Ne z úcty, ale z opatrnosti.
Gotické klenby vrhaly stíny, které se plazily po stěnách jako paměť.
Lustry se třpytily jen z povinnosti, jako by se bály, že přílišná záře by odhalila víc, než je zdrávo.
Na pódiu se leskly medaile. V hledišti se leskly čela.
Některá potem, jiná botoxem.
Ticho bylo přerušováno potleskem, který zněl jako echo z jiného století.
A mezi tím vším se pohybovaly postavy — ne lidé, ale siluety.
V oblecích, které pamatovaly víc funkcí než činů.
V pohledech, které se vyhýbaly očím.
Ve Vladislavském sále se sešla elita minulosti – a ta se, jak známo, neumí probudit ani po hymně.
Babiš vypadal, jako by ho Monika cestou přitáhla z flámu, jen vyměnila tričko za smoking.
Vedle něj seděla jak, plastová Andula z katalogu poslušnosti,
a o pár sedaček dál Havlíček — opět bez manželky, bez psa, bez hrdosti.
Možná se za něj stydí i ta jeho Betyna,
tak tam nakonec dorazil jen s pytlem odpadků a hranolků z Malhostovic.
A Macinka?
Nám zamává do kamery jak rozjívený školák na exkurzi,
který si plete Hrad s učebnou občanské výchovy.
Scéna jak z potemnělé grotesky:
stát vzdává čest, oni vzdávají soudnost.
Ctít druhého je dneska skoro podezřelé.
Jako by se důstojnost stala měnou, kterou si smí dovolit jen ti, kdo ji nepotřebují.
Ti druzí ji buď předstírají, nebo se jí bojí.
V oblecích, které pamatují víc večírků než činů, se vrtí na židlích, které kdysi nesly Masaryka.
A místo úcty k příběhům druhých předvádějí vlastní nudu.
Okázalou, demonstrativní, jako by chtěli říct:
„My jsme tu omylem. Vy taky.“
Když se dívám na tu scénu, která se tlačí k moci,
slyším v dálce ozvěnu Kryla:
„že prý už zase vládnou ti, co kradli dřív.“
A člověk má chuť vypnout televizi,
ne kvůli Pavlovi,
ale kvůli těm, co by i svá vyznamenání nejradši prodali na inzerát.
Ale omylem tu nebyli ti, kdo dostali medaili.
Ani ti, kdo jim tleskali.
Omylem tu byli jen ti, kdo si spletli dekorum s dekorací.
Kdo si myslí, že čest je něco, co se dá nosit jako kravata.
Kdo se štítí hrdinství, protože jim připomíná,
že sami nikdy neriskovali nic než vlastní reputaci.
Na pódiu čest, v hledišti trapnost v oblecích.
Tahle země má pořád víc potlesku pro křiklouny než pro charaktery.
A přesto — dokud se pár lidí ještě dokáže stydět,
je naděje, že Kryl nezpíval zbytečně.
Komu čest, tomu čest.
A komu zůstala jen maska, tomu aspoň zrcadlo.
– pT
Poděkování čtenářům:
Díky, že čtete.
Pokud ve vás tahle groteska něco probudila, sdílejte ji, komentujte, nebo se prostě jen zastavte na chvíli u slova „čest“. Ono dnes zní vzácněji než potlesk.
-pT
