Článek
Když Viktor Preiss čte Ortena,
nejsou to jen slova — je to dech života,
který se odmítl vzdát i ve chvíli,
kdy se kolem už šeptalo jen o koncích.
Ten hlas nepatří herci.
Patří člověku, který ví, co znamená nést světlo v dlaních tak dlouho,
až tě začne pálit.
Jiří Orten psal, jako by se modlil za ty,
kdo už neuměli věřit.
Za ztracené i vyloučené,
za všechny, kterým zůstala jen báseň místo domova.
A Preiss to ví.
Každou pauzou, každým nádechem říká:
„Tady je ještě člověk. A má slovo.“
„Sedmá elegie“ není vzpomínka na mládí.
Je to zrcadlo, v němž stojíme dodnes — se svými pochybami,
se svým strachem i nadějí, že to všechno má smysl.
A když ten hlas dohraje, je ticho —
ale ne prázdné.
To ticho je plné dechu, který nechtěl být zapomenut.
Orten neumřel na ulici.
Umřel v nás, když jsme přestali slyšet.
A Preiss nám ho zase vrátil.
💬 Díky, že jste dočetli až sem.
Jestli vás tenhle text oslovil, dejte laik, odběr nebo ho pošlete dál —
a klidně napište do komentářů, jak na vás „Sedmá elegie“ působí dnes.
Zajímá mě, jestli ještě umíme slyšet ticho mezi slovy.
Autor: Petr Tűrkott – pT
Seznam Médium
🎧 Zdroj inspirace: Jiří Orten – Sedmá elegie, přednes Viktor Preiss
