Článek
I. Kuchyně moci
V Průhonicích ještě nevychladly reflektory.
Na příjezdové cestě k Babišovu domu to voní směsí parfému, moci a benzínu — koktejl, který Česko pozná na kilometry.
Tam, kde dřív šustily ubrusy a kuchaři chystali večeře pro hosty z Agrofertu, dnes stojí mísy s koaličními ingrediencemi: kousek SPD, špetka Motoristů a velká naběračka hnutí ANO.
Kuchař se jmenuje Andrej Babiš a recept prý hlídá osobně.
V troubě už to bublá — sto osm hlasů na papíře, sto tři v reálu.
Pět chybějících mandátů, pět vajec, která můžou rozhodnout, jestli z vlády bude svíčková nebo připálený guláš.
Z Hradu zatím jen ticho a vůně kávy – signál, že prezident Petr Pavel sleduje z okna trouby a měří čas po vojácku – na minuty do příští krize.
První schůzky, první přísliby, první fotografie u branky.
Politika se znovu převlékla za kuchařku a národ sleduje, jestli tentokrát přesolí, nebo konečně dopepří.
II. Motoristé ve stínu Hradu
Do Průhonic dorazili první Motoristé.
Rajchl z vedlejší uličky, Šťastný s mapou ODS, Macinka s volantem a Turek s plamenem v očích.
Mluví o „pravicové reorientaci země“, což zní hezky, dokud nezačnou rozdělovat rezorty.
Chtějí zahraničí, zdravotnictví, možná životní prostředí.
Babiš však na ministerstvo zdravotnictví nepustí ani myš – je to jeho fetiš, jeho nejposvátnější kráva.
Adam Vojtěch má nachystaný oblek a novou vizi „pro zdravé Česko“.
Zbytek si může rozdělit koalice po zubech.
III. Okamurova nitka
Tomio Okamura se tváří, že drží klíč k zámku, ale jeho klíčenka má příliš mnoho přívěsků.
SPD ztratila dech, Rajchl ji překroužkoval a přetvořil v klub nespokojených spolucestujících.
Každý má jinou mapu a jiné sny.
Jedni chtějí silové rezorty, druzí „odborníky zvenčí“.
Okamura sní o předsednickém křesle ve Sněmovně, ale spíš to vypadá na sedadlo spolujezdce s právem držet navigaci.
V Babišově autě se neřídí kolektivně – jen kolektivně nese odpovědnost za příkopy.
IV. Prezident v roli semaforu
Na Hradě nesedí Zeman s půllitrem, ale Pavel s poznámkovým blokem.
Moc nehovoří, ale dává znamení.
Bezpečnost, obrana, zahraničí – červená.
Školství – oranžová.
Zdravotnictví – na kontrole kvality.
Pavel nechce vysílat ultimáta, jen zpomaluje tempo vyjednávání.
Voják ví, že rychlé přesuny končí v minovém poli.
Možná bude jmenování trvat týdny, možná měsíce.
Ale nebude to mrtvý bojkot – spíš dlouhé vysychání koaličního betonu.
V. Bývalí ministři v roli duchů
Adam Vojtěch a Robert Plaga – z politického důchodu zpět do zbroje.
Jeden má v životopise covid, druhý inkluzi, oba jsou součástí Babišova remaku „Zpátky do budoucnosti“.
Pro SPD jsou nepřijatelní, pro prezidenta právě tak – jen z opačných důvodů.
A tak se na jedné frontě potkávají Okamura a Pavel – aniž by o to stáli.
Jeden křičí „ven z EU“, druhý šeptá „zůstat v realitě“.
VI. Koalice čísla a pocitu
108 hlasů je sen.
103 je fakt.
A mezi nimi běží vláda jako pes na volno – v jedné ruce kost moci, v druhé strach z prezidenta.
Motoristé chtějí MZV, SPD chce moc, Babiš chce vítězství bez porážky.
Pavel chce klid.
A lidé? Lidé chtějí klid taky.
Jenže mezi těmi dvěma klidy je celý parlamentní svět.
VII. Hlas ulice a vůně benzínu
Zatímco se v Praze vyjednává, na parkovištích u pump to zní jinak:
„Aspoň někdo s nimi zatřese,“ říká řidič dodávky.
„Zase si to rozdělí mezi sebou,“ brblá důchodce u kasy.
Politika je zase na startu, ale motor přehřátý, nádrž poloprázdná.
A člověk má pocit, že nepotřebujeme novou vládu – spíš servisní prohlídku demokracie.
VIII. Světla v mlze
Na dálnici mezi Průhonicemi a Hradem se rozlévá podzimní tma.
Dešťové kapky kreslí na skle auta mapu republiky — křivolakou, rozbitou, ale pořád průjezdnou.
V dálce blikají modrá světla ochranky a červené oči kamer, které nikdy nespí.
Z palubní desky Babišova vozu se line tlumené světlo tabletu, kde svítí jediné číslo: 103.
Motoristé mezitím kontrolují tlak v pneumatikách dějin, SPD pumpuje vzduch do slov, a prezident sedí na kopci jako semafor s trpělivým gestem.
Nepřidává plyn, jen občas lehce přibrzdí.
Ví, že kdo spěchá ve tmě, ten dřív nebo později sjede do příkopu.
Zemi teď řídí ti, co slibují, že to „nechají jet“.
Jenže demokracie není dálniční režim — je to starý motor, který potřebuje mazání, péči a trochu cit v ruce.
A když se naloží příliš mnoho benzínu moci, může to celé vzplanout.
Světla mizí v dešti.
Silnice je kluzká, ale zatím se jede dál.
Česko drží volant oběma rukama, jen neví, jestli ještě řídí, nebo už ho někdo táhne.
🪶 Závěrem:
Na konci všech voleb zůstává jen hluk motoru a ticho lidí.
A mezi nimi prezident, který stojí na brzdě – aby aspoň chvíli neuháněli do tmy.
Autor: pro Seznam Médium – Petr Türkott – pT
Datum: 7. října 2025
Zdroj inspirace: Podcast Vinohradská 12 – Matěj Skalický & František Trojan
💬 Díky, že jste dočetli až sem.
Jestli vás tenhle text bavil nebo aspoň na chvíli přiměl přemýšlet, splnil svůj účel.
Dejte 💙 odběr, napište komentář nebo se zapojte do diskuse – i nesouhlas může mít styl.
– pT
