Posprejovali památník hákovými kříži. Tohle má být vlastenectví?

Usmíření s potomky sudetských Němců je v Česku pořád téma, které dokáže během pěti minut zvednout tlak v hospodě, na Facebooku i ve Sněmovně.

Stačí říct „Pouť smíření“, „sudetoněmecký sjezd“ nebo „Brno“ — a okamžitě se ze sklepa veřejné debaty vyvalí staré přízraky: zrada národa, kolaborace, revanšismus, návrat majetků, Benešovy dekrety a obvyklý inventář národního poplachu.

Jenže pak přijde realita

Památník pochodu smrti v Pohořelicích někdo před Poutí smíření pomaloval hákovými kříži. Místo paměti mrtvých se stalo plátnem pro primitivní nenávist.

A teď se ptejme naplno: tohle má být vlastenectví?

Památník obětí není reklamní plocha pro frustráty. Není to zeď u nádraží, kam si někdo načmárá vlastní duševní průvan. Je to místo, kde se připomíná utrpení lidí. A kdo na takové místo namaluje hákový kříž, neuráží jen Němce, Čechy, levici nebo pravici.

Uráží samotnou lidskost

Pouť smíření není oslava nacismu. Není to historická amnestie pro Mnichov, okupaci, heydrichiádu, Lidice, Ležáky, popravy ani koncentráky. Kdo by něco takového tvrdil, buď nerozumí smyslu té akce, nebo rozumět nechce.

Pouť smíření je symbolická cesta opačným směrem, než kterým byli po válce hnáni německy mluvící obyvatelé Brna. Od hromadného hrobu v Pohořelicích zpět do Brna. Ne proto, aby se přepsaly dějiny. Ale proto, aby se konečně četly celé.

A právě tady začíná problém

Část veřejnosti slyší slovo „smíření“ a okamžitě v něm vidí zradu. Jenže smíření není zapomenutí. Smíření není pokleknutí. Smíření není omluva nacismu.

Smíření je schopnost říct: ano, náš národ trpěl strašlivě — a právě proto nebudeme utrpení jiných používat jako politickou munici.

Nikdo příčetný nepopírá, co způsobil nacismus. Německá okupace Československa byla zločinem. Mnichov byl zradou. Protektorát byl ponížením a terorem. Lidice a Ležáky zůstávají ranou, která se nedá přemluvit kulturním programem ani diplomatickou frází.

Ale z toho neplyne, že utrpení civilistů po válce přestává být utrpením

Dítě není vinno jazykem své matky. Stará žena není viník dějin jen proto, že doma mluvila německy. A mrtví nemají být tříděni podle národnosti, aby se nám lépe hodili do současné politické hádky.

Silný národ se nebojí pravdy celé. Slabý národ potřebuje dějiny jako kyj.

A právě tady vstupují na scénu političtí obchodníci se strachem.

Jindřich Rajchl, Tomio Okamura, Miroslav Ševčík a další samozvaní správci národního hněvu dnes nevysvětlují dějiny. Oni je štípou na třísky a přikládají jimi pod kotel. Jednou se hodí „sjezd nacistických pohrobků“, podruhé řeči o zradě, potřetí strašení návratem sudetských Němců do chalup.

Tohle není vlastenectví

To je politická živnost založená na staré bolesti.

Vlastenectví není řvát na potomky těch, kteří už nežijí. Vlastenectví není malovat hákové kříže na památník. Vlastenectví není strašit důchodce tím, že jim někdo přijde zabrat dům, protože se někde v Brně lidé rozhodli jít cestou smíření.

Vlastenectví je mít dost odvahy říct: naši mrtví si zaslouží paměť, ne propagandistický cirkus.

A teď otázka pro každého, kdo má potřebu křičet o zradě:

Kde přesně leží hranice?

Je zrada zapálit svíčku za civilní oběti?
Je zrada připomenout si pochod smrti?
Je zrada říct, že vina se nedědí po krvi?
Nebo je skutečnou zradou právě to, když někdo zneuctí památník hákovými kříži a ještě se možná cítí jako obránce národa?

Tady už nejde jen o sudetské Němce. Tady jde o nás

O to, jestli dokážeme být národem, který si pamatuje — nebo jen davem, který si plete paměť s nenávistí.

Dějiny česko-německého soužití nejsou pohádka. Jsou v nich zrada, krev, vyhnání, ponížení, strach, mrtví i mlčení. Ale právě proto si zaslouží víc než hesla z demonstrace a výkřiky lidí, kteří z tragédie dělají volební stánek.

Potomci sudetských Němců nejsou automaticky viníci zločinů svých dědů. Stejně jako dnešní Češi nejsou automaticky pachatelé poválečných excesů.

Vina se nedědí po krvi

Odpovědnost za paměť ano.

A odpovědnost za paměť znamená také chránit památníky před těmi, kdo je zneužívají ke své nenávisti.

Kdyby odpůrcům smíření opravdu šlo o oběti, chránili by místa paměti.
Kdyby jim šlo o historii, mluvili by o ní poctivě.
Kdyby jim šlo o národ, nekrmili by ho strachem jako nemocné zvíře.

Pouť smíření má smysl právě proto, že je nepohodlná

Kdyby šlo jen o příjemné setkání s kávou, koláčem a kulturním programem, nebylo by na tom nic odvážného. Odvážné je jít právě tam, kde paměť bolí. K památníku. K hromadnému hrobu. K místu, kde se dějiny nedají vyřídit jednou větou.

A říct: pamatujeme. Ale nechceme nenávidět navždy.

Proto Pouť smíření podporuji.

Ne proto, že bych zapomněl na české oběti. Právě naopak. Protože paměť obětí nesmí být majetkem křiklounů, kteří si z ní dělají politickou trafiku.

Smíření není zrada

Zrada je malovat hákové kříže na památník mrtvých.
Zrada je předávat dětem nenávist jako rodinný servis po babičce.
Zrada je tvářit se jako vlastenec a přitom z bolesti národa vyrábět vlastní kariéru.

Paměť ano.
Pieta ano.
Smíření ano.

Politický hyenismus ne.

A teď otázka na vás:

Je Pouť smíření podle vás zrada české paměti, nebo nutný krok dospělého národa? Máme právo připomínat si civilní oběti poválečného násilí, aniž bychom tím jakkoli omlouvali nacismus? A kde podle vás končí vlastenectví a začíná politický fanatismus?

Napište svůj názor do diskuse.

Klidně ostře. Klidně nesouhlasně. Ale zkuste to bez hákových křížů, bez řevu a bez dějepisu psaného klackem.

Téma je třaskavé a v mnoha rodinách pořád bolí. O to víc věřím, že se o něm dá mluvit věcně, bez nálepek a bez politického kšeftování s mrtvými.

Tvrdé střety názorů vítám. Osobní útoky nikoliv. Dějiny si zaslouží víc než jen další internetovou rvačku.

Pokud vás článek oslovil, donutil k zamyšlení nebo s ním souhlasíte, budu rád za kliknutí na „Líbí se“ — a samozřejmě i za případnou podporu autora.

A pokud máte pocit, že by tenhle text mohl otevřít debatu i ve vaší sociální bublině, budu rád za sdílení na Facebooku nebo síti X.

Díky — a těším se na vás v diskusi.

– pT

Použité zdroje

Pouť smíření – Meeting Brno:
https://www.meetingbrno.cz/event/pout-smireni-2/

Zpravodajství k Pouti smíření a sudetoněmeckému setkání v Brně – ČT24:
https://ct24.ceskatelevize.cz/

Zpravodajství o zneuctění památníku v Pohořelicích – Novinky.cz:
https://www.novinky.cz/

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997 – Ministerstvo zahraničních věcí ČR:
https://mzv.gov.cz/

Obrazový materiál:
Hlavní fotografie: Eugen Kukla, použito se souhlasem autora.