Článek
Vltava v lednu plyne pomalu. Ne že by spěch v Praze někdy potřebovala – ale kolem Štvanice je její proud těžší, jakoby zahuštěný něčím, co se už dávno nesmí říkat nahlas. Když se díváte z Hlávkova mostu dolů, vidíte dnes trávu, stromy a pár betonových hran. Skatepark. Tenis. Ostrov mladých.
Jenže Štvanice není jen ostrov. Je to vrstva.
Patří k nejstarším pražským ostrovům. První písemné zmínky ji vedou hluboko do středověku – do doby, kdy se jí ještě neříkalo Štvanice, ale prostě „Velký ostrov“. A tehdy nešlo o romantické místo pro procházky. Šlo o klíč.
Přes řeku tu byl mělký brod. Přechod mezi dnešními Holešovicemi a Karlínem. Cesta, po které se dalo projít k Praze bez mostu. V dobách, kdy se ještě město nezrcadlilo ve skleněných fasádách, ale v kalné vodě a v bahně na botách. Tudy vedla důležitá cesta směrem na Sasko a Lužici. A ostrov uprostřed nebyl okraj – byl střed.
Někdy byl přístavem. Někdy útočištěm. Někdy pastí.
Povodně ostrov pravidelně rozebíraly a skládaly znovu. Nebyl to jeden kus země, spíš soustava ostrůvků a ramen. Říkalo se mu „Velké Benátky“. Pražské Benátky – jen bez pohlednic a bez romantiky. Voda tu brala domky, lávky i lidi, a pak zase ustoupila, jako by se nic nestalo. Ostrov střídal rozkvět a úpadek podle toho, jak se zrovna rozhodla řeka.
A když roku 1157 povodeň strhla dřevěný most přes Vltavu, brod u Štvanice znovu nabyl významu. Dokud nevznikl Juditin most, byla to jedna z cest, kudy se dalo město překonat. Štvanice nebyla dekorace. Byla dopravní tepna.
A s dopravou přichází život.
Rybáři. Převozníci. Zahradníci. Lidé, kteří neměli na výběr: žili tam, kde řeka dovolila. Ostrov nebyl bezpečný, ale byl užitečný. Kdo ovládal přechod, ovládal kus Prahy.
Později přišla další kapitola – méně romantická, ale velmi pražská: prach.
Na sklonku 16. století sem Staré Město přemístilo prachovnu, výrobu a sklad střelného prachu. Ostrov se stal strategickým bodem. Už to nebylo jen místo ryb a převozu, ale místo, které mělo v sobě výbušninu. Doslova.
Během třicetileté války se ukázalo, jak rychle se z ostrova může stát vojenský problém. Při švédském obléhání bylo třeba odvézt zásoby munice pryč, do bezpečí, a zbytek raději spálit. Aby se z něj nestala výhoda pro nepřítele. Štvanice hořela, protože to bylo menší zlo.
Ostrov se učil pražské pravidlo: přežiješ, když nejsi příliš důležitý – nebo když se dokážeš včas proměnit.
Jenže žádná proměna nepřijde bez stínu.
A právě tady, někdy na konci 17. století, se zrodilo slovo, které už ostrov nikdy nepustil.
Štvanice.
Kdysi to byl ostrov, kam se chodilo za zábavou, která by dnes neprošla ani na špatném internetovém fóru. Lidé sem nepřicházeli dívat se na eleganci pohybu. Přicházeli se dívat na boj.
Na štvanice.
Psi, kteří honili medvěda. Býka. Jeleny. Křik. Dřevěná aréna. Hluk davu, který chtěl krev a dostal ji. Místo, kde se zvíře nestávalo symbolem přírody, ale kulisou pro lidskou potřebu mít „podívanou“.
Praha byla vždycky město kultury. Ale stejně tak byla městem, které se umělo bavit tvrdě.
A ostrov si to pamatoval.
Název Štvanice se na něj přilepil tak pevně, že ho nesmyly ani proměny režimů, ani výstavby, ani století, které přišlo po století. To slovo zůstalo jako jizva – jednoduché, krátké, až nepříjemně výmluvné. Jako kdyby to místo samo odmítalo být přejmenováno na něco uhlazeného.
Možná proto, že některé názvy nevznikají z poezie, ale z reality.
Na počátku 19. století císař František I. tyhle krvavé hry zakázal. Ne z moderního soucitu – spíš z tehdejšího pocitu pořádku. Tvrdil, že podobné podívané kazí mravy obyvatelstva. Že město má mít pravidla. A že i zábava má mít hranice.
Byla to doba, kdy se ještě věřilo, že mravy se dají řídit vyhláškou.
Štvanice ale nezmizela. Jen se přestěhovala z očí do paměti.
Ostrov se časem změnil. Z kruté arény se stal prostor pro jiný druh shromažďování: pro hudbu, varieté, restaurace, společenské večery. Praha si na krvavou minulost navlékla čistší kabát, jako to umí. A stejně jako vždycky – začala se tvářit, že to, co bylo předtím, už vlastně neexistuje.
Jenže místa se nepřepisují tak snadno.
Každý ostrov má své vrstvy. Pod trávou je hlína. Pod hlínou staré kameny. A pod kameny příběhy, které nikdo nechce vytahovat, protože by se u toho muselo přiznat, že i „staré dobré časy“ měly své temné kouty.
Štvanice je přesně takové místo. Ostrov, který dnes působí klidně, sportovně, skoro nevinně. Ale jeho jméno je pořád stejné. Jako cedule, kterou nikdo nesundal.
A možná je to dobře.
Protože Praha má zvláštní schopnost lakovat věci na hezko. Překrývat minulost novým nátěrem. Přetavit paměť v turistickou verzi dějin. Štvanice se tomu trochu brání. Ne tím, co je na ní dnes, ale tím, jak se jmenuje.
Štvanice. Ne stadion. Ne ostrov sportu. Ne ostrov mládí.
Štvanice.
Slovo, které připomíná, že místo zábavy bylo původně místem krve.
A že i když se mění doba, řeka i lidé, některé věci zůstávají pod povrchem stejně tvrdé jako led.
A pak přišla doba, kdy se Praha rozhodla, že z ostrova krve udělá ostrov ledu. Ne přírodního, ale vyrobeného. Technického. Moderního. Takového, který už neměl nic společného s medvědy a býky – a přesto pořád patřil k davu a křiku.
Jenže tentokrát se nešlo dívat na smrt.
Tentokrát se šlo dívat na rychlost.
Pokračování příště: stadion, který v roce 1931 zmrazil budoucnost. První umělý led v Československu. A Štvanice, která se poprvé nadechla sportem.
