U Mariánského sloupu: Modlitba, happening a kámen, který zůstává

Každou středu v pět. Tohle už mám vrytý pod kůži, i když se Praha pořád mění a tramvaj na Staromák nikdy nejede, když ji potřebuju.

U Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se schází tiše různá skupina lidí. Někoho znám, většinu ne – a vlastně to tak mám rád. Je to zvláštní stát u sloupu, kde sochy pamatují víc než všichni radní dohromady.

Občas, jednou za rok, se za sloupem objeví happening – papírová Panna Marie, plameny, vzkazy. Dva světy, jedna dlažba, a já pokaždé přemýšlím, co tu vlastně vydrží déle: modlitba, kámen, nebo ty naše nejisté stíny.

Uprostřed Starého Města,
kde sloup svítí snad ještě víc, než když tu před lety stavěli lešení.
Každou středu v pět – skoro rituál, něco jako dědečkovy čaje o páté – se scházíme. Někteří hledají ticho, jiní aspoň trochu jistoty.

Já držím růženec a trochu nervózně, protože mi vždycky ujede kulička. Kardinál se směje z obrazu a já si v duchu říkám: „Přiznej se, kolik lidí tady vlastně znáš jménem?“ Ale právě v tom je možná síla – většinu nás spojuje jen tichá touha po klidu v hlavě i v duši.

Antonín. Mám na něj slabost. Ten vážně nemocný pán, co tu už pět let hraje Ave Maria na foukací harmoniku. Pokaždé mám v zádech mrazení – a napadá mě, že život někdy opravdu napíše lepší pointu než všechny diagnózy. Někdy si říkám, že bych taky měl za něco poděkovat, ale slova mi zní v hlavě vždycky nějak křivě.

Je zvláštní, že za celých pět let je tu většinou ticho. Jen jednou do roka se objeví happening. Najednou je tu víc lidí, papírový sloup, plameny, vzkazy – a já v tu chvíli nikdy nevím, jestli se mám zlobit, nebo to prostě přijmout jako součást tohohle města.

Letos, uprostřed toho rámusu, jsem si všiml dvou mladých mužů. Jeden klečel s námi na rohu, druhý za námi, v ochranné vestě. Oba se modlili, zatímco ostatní oslavovali pád papírové makety. Přiznám se, že v tu chvíli jsem měl pocit, že jsou tu s námi andělé v civilu. Asi proto jsem necítil ani hněv, jen zvláštní klid. Možná je to ten opravdový „zázrak sloupu“ – i když je kolem randál, uvnitř je ticho.

Studený vzduch, někdy i déšť. Růženec mi občas upadne, ale zvednu ho, protože jsem tvrdohlavý. Vím, že někdy je kolem vítr, jindy přijde protest – ale sloup tu prostě zůstává. Možná je to právě tohle, co dává Praze smysl: paměť v kameni, pevný bod, co vydrží i naše pochyby, ironii i výčitky.

Kardinál Duka se na nás dívá z nebe skrze obraz u paty sloupu – ten jeho úsměv je někdy záhadný, ale mám dojem, že v tu chvíli ví, proč tu vlastně stojíme. Víra je trvalka. Nezvadne, i když se okolo všechno mění a někdo si myslí, že to už je dávno pasé. A vítr, co fouká po dlažbě, je stejný pro všechny. Napadlo mě, že možná proto tu pořád někdo je – i když je dávno po sezoně.

Ó Panno Marie,
strážkyně sloupů a ticha,
buď majákem v republice,
kde i kámen je ohrožený druh.
Chraň ty, co věří,
i ty, co hledají –
všichni tu hledají světlo,
jen každý trochu jinak.

Za mladé s ohněm v patách,
za věřící klečící na dlažbě,
za všechny, co ztratili směr
mezi nákupem svíček a hledáním signálu.

Ať tenhle sloup stojí dál
– pro všechny,
co občas potřebují
na chvíli zpomalit a říct:
„Dej nám klid. Prosíme.“

Možná to teď potřebuju i já víc než dřív.

Amen.

Možná právě v tichém středu mezi modlitbou a jednorázovým happeningem vzniká něco důležitého.
Co vlastně stojí – a co padá?
Nevím, jestli na to někdy přijdu, ale jedno vím jistě: někdy je největší odvaha prostě zůstat stát a vnímat, jak tikají věžní hodiny.
A někdy stačí jen mlčet a být vděčný, že u toho můžeš být.

No a vzpomínka našeho otce Duku, který byl velkým podporovatel Mariánského sloupu.

Poznámka:
Text vznikl s laskavým editorským dohledem Dagmar Váňové, patronky Mariánského sloupu – díky ní mám odvahu, i když mi občas dochází slova.

Děkuji, že jste dočetli až sem.
Pokud vás podobné texty zajímají, přihlaste si odběr – budu rád za každého čtenáře, který hledá nejen příběh, ale i trochu klidu mezi slovy.

Máte vlastní zkušenost se setkáním u Mariánského sloupu?
Nebo jiný pohled na veřejný prostor, modlitbu či happening v centru města?
Podělte se v komentářích, zapojte se do diskuse – rád si přečtu vaše příběhy i názory.
Možná právě v těchto setkáních a sdílených pohledech vzniká to, co zůstává.

-pT