Článek
V době, kdy populismus a zjednodušené sliby ovládají veřejný prostor, se znovu objevuje myšlenka „zásluhového hlasování“. Měl by mít hlas podnikatele větší váhu než hlas nezaměstnaného? A je vůbec možné spravedlivě měřit občanské zásluhy? Tento text se vrací k historickým kořenům volebního práva a klade si otázku, zda cesta k odpovědnější demokracii vede přes omezení, nebo přes důvěru.
Zlaté časy monarchie prý byly, když se hlasovalo podle zásluh. Kdo platil daně, měl větší vliv. Kdo byl chudý, mohl maximálně poslouchat. Říkalo se tomu kurijní systém – a fungovalo to, dokud dělníci, řemeslníci a malorolníci neřekli dost. Rok 1918 přinesl nejen republiku, ale i myšlenku, že stát má patřit všem občanům, ne jen několika privilegovaným vrstvám.
Sto let poté se vrací stará otázka: má mít hlas člověka, který nic nedělá a jen „chce, aby stát dával“, stejnou váhu jako hlas podnikatele, který zaměstnává stovky lidí? Historik Jiří Kacetl správně upozorňuje, že absolutní rovnost hlasů může vést k populismu a rozpočtové nezodpovědnosti. Jenže řešit to tím, že lidem začneme měřit zásluhy, by byla cesta zpátky.
Kdo by určil, co je zásluha? Měl by mít učitel víc hlasů než developer? Zdravotní sestra víc než bankéř? IT specialista víc než zemědělec? Věřit, že někdo postaví spravedlivý „zásluhometr“, je naivní.
Problém není v rovnosti hlasů, ale v tom, že část voličů uvěří jednoduchému příběhu. O makajícím premiérovi, který „zachránil republiku“. O straně, která je „pro lidi“. Jenže když se podíváme na čísla, realita je jinde: za vlády ANO vyskočil dluh o víc než 800 miliard, inflace byla na konci roku 2021 nejvyšší od roku 2008 a Evropská komise potvrdila střet zájmů premiéra.
Komunisté to celé obrátili: rovnost a „vládu lidu“ proměnili v kulisu, kde byl jen jeden kandidát a jedna strana. Volební právo se stalo povinností – a jeho hodnota zmizela.
Dnes máme možnost volit svobodně, ale příliš často to bereme jako samozřejmost. Jestli chceme, aby naše „zlaté časy“ teprve přišly, nemusíme se vracet k monarchii. Stačí hledat moudrost předků: jejich smysl pro povinnost, řád a odpovědnost.
Demokracie není dokonalá, ale dává nám možnost ji vylepšovat. A možná bychom se měli znovu naučit vážit si volebního práva tak, jak si ho vážili oni – jako příležitosti, ne jako povinnosti.
📚 Zdroje:
- Ministerstvo financí ČR – Historie státního dluhu 2017–2021
- Český statistický úřad – Inflace 2021
- Evropská komise – Audit střetu zájmů premiéra ČR (2020)
- Historie volebního práva v Předlitavsku a ČSR – kurijní systém a jeho zrušení (1918)
📷 Foto: © Eugen Kukla – použito se souhlasem autora
🙏 Poděkování:
Děkuji fotografovi Eugenu Kuklovi za svolení použít jeho fotografii jako titulní snímek článku.
💬 Prosba pro čtenáře:
Pokud vás tento text zaujal, dejte mu 💚, sdílejte ho dál a zapojte se do diskuse – vaše komentáře mohou inspirovat navazující článek.
Anketa
💬 Jak vy osobně vnímáte hodnotu svého hlasu? Co by podle vás pomohlo, aby se volební právo stalo znovu věcí hrdosti, ne jen povinnosti?
