Článek
Jsou herečky, které zůstávají v paměti národa jako hlas. A pak jsou ty, které zůstávají jako pohled.
Jana Brejchová patřila k těm druhým.
Stačilo, aby se objevila v záběru — a film se najednou ztišil. Ne proto, že by se kolem ní nic nedělo, ale protože měla zvláštní druh přirozené autority. Neokázalé, nevyžádané. Takové, které se nedá naučit na žádné škole.
V pátek 6. února 2026 zemřela ve věku 86 let jedna z největších osobností československé kinematografie. Žena, které se kdysi říkalo „česká Bardotka“, ale která se nikdy nesnažila být nikým jiným než sama sebou.
A možná právě proto byla tak silná.
Dívka z Prahy, která přišla k filmu dřív, než pochopila, co to znamená
Narodila se 20. ledna 1940 v Praze do početné rodiny. Byla druhou nejstarší z osmi sourozenců. K filmu se dostala bez herecké průpravy už jako třináctiletá — režisér Jiří Sequens ji obsadil do snímku Olověný chléb (1953).
Takové začátky dnes zní skoro jako pohádka.
Jenže u Jany Brejchové to nebyla pohádka. Byl to začátek dlouhé a mimořádně intenzivní cesty, která trvala bezmála šedesát let.
Za tu dobu vytvořila více než sto filmových a televizních rolí.
A každá z nich byla otiskem do české paměti.
Vlčí jáma a okamžik, kdy se zrodila hvězda
Průlom přišel v roce 1957 s filmem Vlčí jáma režiséra Jiřího Weisse. Byl to snímek, který z ní udělal hvězdu — ne „hezkou tvář“, ale herečku.
Herečku, která uměla být jemná i nemilosrdná, něžná i chladná.
Křehká a zároveň pevná jako sklo.
Film ji přivedl až na Benátský filmový festival a v šedesátých letech byla v zahraničí srovnávána se Sophií Lorenovou nebo Claudií Cardinalovou.
Češi jí dali jinou přezdívku.
„Česká Bardotka.“
Byla to doba, kdy se podobné nálepky rozdávaly snadno — ale u ní nebyly úplně nespravedlivé. Měla v sobě magnetismus, který kamera miluje.
Jenže ona nebyla jen krása.
Byl v ní i zvláštní vnitřní smutek. A ten dělá velké role.
Krejčík, role a české filmy, které nezmizí
Jana Brejchová opakovaně říkala, že klíčovým člověkem její kariéry byl režisér Jiří Krejčík. Není těžké pochopit proč. Krejčík patřil k režisérům, kteří herce vedli k hloubce, ne k póze.
Brejchová se díky tomu nestala herečkou „na efekt“, ale herečkou na detail.
Diváci si ji dodnes pamatují z filmů a rolí, které se staly součástí domácího kulturního dědictví:
- Vlčí jáma
- Noc na Karlštejně
- Vyšší princip
- Arabela
Později zaujala i ve filmu Kráska v nesnázích, který ukázal, že její herectví nestárne.
Jen se proměňuje.
Zůstává v něm stejná přesnost, jen se v něm usazuje více ticha.
Bouřlivý život, který se stal součástí kulturní historie
Osobní život Jany Brejchové byl dlouhá léta pod drobnohledem. Ne proto, že by o to sama stála, ale protože se kolem ní pohybovali muži, kteří byli sami o sobě ikonami české kultury.
Jejím prvním manželem byl Miloš Forman. Vzali se, když jí bylo osmnáct.
Později následovalo krátké manželství s německým hercem Ulrichem Theinem.
Nejvýraznější kapitolou byl vztah s Vlastimilem Brodským, s nímž žila sedmnáct let a měla dceru Terezu Brodskou. V jejím životě se objevil také Jaromír Hanzlík a později Jiří Zahajský, o něhož pečovala až do jeho smrti.
Bulvár z toho vždycky dělal „příběhy“.
Jenže u Brejchové šlo spíš o to, že její život byl součástí jedné generace umělců, která žila naplno — někdy krásně a někdy bolestně.
Byli to lidé, kteří tvořili českou kulturu, aniž by tušili, že jednou budou nazýváni „legendami“.
A ona byla uprostřed.
Posledních třináct let: ticho, které už nebylo filmové
Poslední léta života byla úplně jiná.
Po zdravotním kolapsu ve svém bytě ve Vršovicích strávila přibližně třináct let v Centru následné péče Fakultní nemocnice v Motole. Trpěla vážnými neurologickými potížemi a byla upoutána na lůžko.
Je to zvláštní kontrast.
Žena, která kdysi chodila po filmových festivalech, která byla symbolem elegance a filmového šarmu, nakonec dožila v tichu, které už není filmové.
Je to ticho skutečné.
A možná právě tohle ticho o nás říká víc než tisíc nekrologů: jak snadno dokážeme obdivovat krásu, ale jak neradi se díváme na stáří.
Zpráva o smrti byla krátká. Ale její stopa krátká nebude
O jejím odchodu informovala dcera Tereza Brodská, která o matce napsala knihu Moje máma Jana Brejchová. A tím se uzavřel příběh ženy, která se stala ikonou, aniž by o to musela usilovat.
Herečky, která nepotřebovala teatrálnost.
Stačil jí výraz.
Přítomnost.
Ticho mezi větami.
Jana Brejchová odešla.
Zůstaly filmy.
A zůstalo cosi, co se nedá úplně popsat: pocit, že některé tváře patří k našemu životu víc, než si připouštíme.
Čest její památce.
