Článek
Kdysi měly zprávy váhu.
Člověk si večer pustil televizi nebo otevřel noviny a čekal, že se dozví něco podstatného: co se děje v zemi, co se mění, co hrozí, co nás čeká.
Dnes si často připadá spíš jako návštěvník zvláštní soutěže, kde se neměří význam událostí, ale dostřik slin.
Zapnete zpravodajství a místo skutečných témat dostanete pravidelný přehled osobních vendet. Kdo koho urazil. Kdo se do koho pustil. Kdo komu něco vmetl do tváře, kdo koho veřejně ponížil, kdo si zase potřeboval odplivnout — obrazně, slovně, někdy skoro i doslova.
A z toho všeho se s vážnou tváří vyrábí „hlavní událost dne“.
Ne že by konflikty do veřejného prostoru nepatřily. Patří. Politika bez střetu neexistuje a sport bez emocí by byl nuda. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se konflikt nestane součástí zprávy, ale zprávou samotnou.
Pak už nejde o informaci. Jde o atrakci.
Moderátoři sedí ve studiích, tváří se slavnostně a analyticky, ale často už jen uvádějí další kolo veřejného odplivávání. Jako by vedli přenos z absurdního šampionátu.
Máme disciplíny jako plivnutí do výšky, když politik útočí na instituci.
Plivání pod nohy, když se někdo snaží druhému podrazit autoritu.
A synchronizované plivání, když se celá parta shodne, že dnes bude terčem zrovna tenhle člověk.
Všechno je rychlé, úderné, snadno sdělitelné. A právě v tom je ten háček.
Odplivnutí totiž nevyžaduje přemýšlení. Nemusíte znát souvislosti, historii, rozpočtové dopady ani širší kontext. Stačí vám základní instinkt: tenhle má rád tohohle, tenhle nesnáší tamtoho, tenhle zase řekl něco, co se bude dobře sdílet.
Je to intelektuální fastfood.
Zasytí emoci, ale mozek nechá hladový.
A média to vědí moc dobře.
Vědí, že titulek o tom, kdo koho napadl, se prodává snáz než rozbor důchodové reformy, vývoje veřejných financí nebo bezpečnostní situace v Evropě. Vědí, že rozčilení má větší klikací sílu než souvislost. Vědí, že divák často radši sáhne po skandálu než po vysvětlování.
Tak mu ho servírují.
Ne jako výjimku, ale jako hlavní chod.
České zpravodajství tím pomalu přestává být oknem do světa. Spíš připomíná špinavé brýle, přes které vidíme realitu zkresleně, rozmazaně a hlavně hlučně. A místo aby redakce sklo čistily, často jen ty fleky od slin pečlivě roztírají, aby na nich bylo víc lesku, dramatu a emocí.
Výsledek je dost bídný.
Veřejný prostor se plní hlukem, ale ne porozuměním.
Máme stále víc výroků, ale méně smyslu.
Stále víc střetů, ale méně obsahu.
Stále víc rozhořčení, ale méně orientace v tom, co je vlastně důležité.
A člověk si nakonec zvykne. To je na tom možná to nejhorší.
Zvykne si, že zpráva už není to, co má dopad, ale to, co má konflikt. Že důležitost se neměří významem, ale mírou pobouření. Že o skutečných věcech se mluví méně než o těch, které dělají hluk.
Možná by stačilo málo.
Aby se někdo v redakci občas zvedl, otřel monitor a řekl si:
Co kdybychom dnes místo dalšího veřejného odplivnutí zkusili přinést opravdu něco podstatného?
Jenže to by chtělo odvahu. Menší mediální revoluci. A revoluce se u nás zjevně dělají hlavně tehdy, když někdo plivne dost daleko, dost hlasitě a na správného člověka.
Do té doby si nejspíš budeme muset vystačit s pláštěnkou.
Ten aerosol houstne.
— pT
