Článek
Evropská komise připravila aplikaci pro ověřování věku, která má uživatelům umožnit prokázat, že dosáhli požadované věkové hranice, aniž by museli každému provozovateli internetových stránek odhalovat svou totožnost. Zavádění tohoto řešení v členských státech se počítá do konce roku 2026.
Důvod je pochopitelný. Děti se dnes snadno dostávají k pornografii, násilnému obsahu a dalším materiálům, které nejsou určeny jejich věku. Dosavadní ochrana přitom často spočívala v prostém kliknutí na tlačítko potvrzující, že je návštěvník plnoletý. Asi jako kdyby hospodský kontroloval věk zákazníků cedulí na dveřích.
Nová aplikace má tento problém řešit účinněji. Komise přitom zdůrazňuje ochranu soukromí a možnost prokázat pouze dosažení určitého věku, nikoli pokaždé předkládat kompletní digitální identitu.
Jenže s každým novým systémem přicházejí otázky. Kdo bude kontrolovat, zda funguje správně? Jak se zabrání zneužití údajů? A co když se nástroj původně určený k ochraně dětí postupně rozšíří i na další internetové služby?
Zatím není důvod tvrdit, že Evropská unie zavádí plošný zákaz chatování pro všechny mladší osmnácti let. Debata o regulaci sociálních sítí, online her a dalších služeb však pokračuje a požadavky na ověřování věku se mohou v budoucnu rozšířit.
A právě tady se nabízí jedna poněkud nečekaná otázka. Nemůže mít ochrana dětí před internetem ještě jeden vedlejší účinek?
Evropa má málo dětí. A hodně pravidel
Podle Eurostatu činila v roce 2024 úhrnná plodnost v Evropské unii pouhých 1,34 dítěte na jednu ženu. K prosté reprodukci populace je přitom za běžných podmínek potřeba přibližně 2,1 dítěte. Evropa tak řeší problém, který se nedaří vyřešit ani přes opakované politické sliby.
Důvody nejsou žádným tajemstvím. Drahé bydlení, nejistá práce, vysoké životní náklady a obavy z budoucnosti. Mladí lidé často nemají problém s představou rodiny. Mají problém s představou, jak ji uživit, kde bydlet a zda si mohou dovolit přivést dítě na svět.
Státy se snaží situaci řešit příspěvky, daňovými úlevami, podporou bydlení a investicemi do školek. Výsledky ale zůstávají přinejmenším rozpačité.
Co když by to šlo jednodušeji?
Představme si mladého Evropana, který večer usedne k počítači. Některé stránky jsou přístupné až po ověření věku, jiné mají další podmínky a další služby mohou v budoucnu přibýt. Místo obvyklého kliknutí na potvrzení plnoletosti ho čeká digitální kontrola.
Zkusí jinou stránku. Stejný výsledek. Nakonec zavře prohlížeč.
A co teď?
Mohl by si pustit film, zahrát hru nebo jít spát. Ale také by mohl vyrazit ven, potkat někoho zajímavého a dát se s ním do řeči.
A kdyby se náhodou z takového setkání vyvinul vztah, mohl by se za několik let narodit další Evropan, který bude odvádět daně a přispívat na důchody dnešních politiků.
Samozřejmě, mezi zablokovanou stránkou a narozeným dítětem je několik poměrně zásadních rozdílů. Satira ale nemusí respektovat všechny předpoklady demografických studií.
Co když mladým lidem znepříjemníme virtuální sex natolik, že se konečně začnou zajímat o ten skutečný?
Porodnost bez porodného
Dosavadní demografická politika je poměrně nákladná. Je třeba stavět byty, podporovat rodiny, zajišťovat školky a vytvářet podmínky, v nichž se lidé nemusí bát každého dalšího výdaje. Navíc ani po vynaložení značných prostředků není úspěch zaručen.
Digitální regulace by proti tomu mohla být překvapivě levná.
Není třeba stavět nové byty ani zvyšovat rodičovské příspěvky. Stačí nastavit přístupová pravidla a počkat, co se stane.
Mladý člověk se večer přihlásí na internet. Systém mu oznámí, že požadovaná služba je dostupná až od osmnácti let. Na další stránce ho čeká totéž. Po několika pokusech telefon odloží.
Třeba půjde ven. Třeba někoho potká. A třeba se za devět měsíců začne psát nový příběh evropské demografie.
Pokud by se takový postup osvědčil, Evropská komise by mohla zadat studii, která by zkoumala vztah mezi počtem zablokovaných pokusů o přístup k pornografii a počtem prvních schůzek. Následovala by pracovní skupina, metodika sběru dat a pilotní projekt ve vybraných členských státech.
Výsledky by se vyhodnotily po třech letech.
A kdyby se porodnost nezvýšila, bylo by možné zpřísnit pravidla.
Kde končí ochrana a začíná kontrola?
Žerty stranou, ochrana dětí na internetu má své opodstatnění. Nikdo nemusí obhajovat snadný přístup nezletilých k pornografii, aby zároveň požadoval rozumná a přiměřená pravidla.
Děti je třeba chránit také před vydíráním, sexuálním zneužíváním a manipulací. Jenže internet už dávno není pouhou zábavou. Mladí lidé si na něm hledají přátele, získávají informace, řeší osobní problémy a navazují vztahy.
Příliš přísná regulace proto může zasáhnout i běžné a neškodné činnosti. Pokud navíc bude ověřování věku složité nebo bude vyvolávat obavy o soukromí, část uživatelů se může přesunout na méně bezpečné služby.
Zásadní bude, jak se celý systém skutečně zavede a zda zůstane u svého původního účelu. Jedna věc je ověřit věk při vstupu na stránku s pornografickým obsahem. Něco jiného je požadovat podobnou kontrolu při běžné komunikaci, vyhledávání informací nebo používání dalších internetových služeb.
A právě tady by měla být Evropská komise opatrná. Z nástroje na ochranu dětí se nesmí stát univerzální vstupenka k rozhodování o tom, co všechno smí člověk na internetu dělat.
Evropa roku 2035
Představme si, že se všechno podaří. Ověřování věku funguje spolehlivě, nezletilí se k pornografii dostávají obtížněji a digitální platformy dodržují stanovená pravidla.
Komise zveřejní zprávu o úspěchu projektu, ministři si pogratulují a evropské instituce mohou odškrtnout další splněný úkol.
Jenže porodnost zůstane nízká.
Mladí lidé stále nemají kde bydlet, nájmy polykají podstatnou část jejich příjmů a založení rodiny odkládají, protože si nejsou jisti, zda zvládnou běžné životní výdaje. Problémem není nedostatek internetové pornografie, ale nedostatek jistoty.
Člověk totiž potřebuje ke vztahu něco víc než volný večer bez přístupu k obrazovce. Potřebuje čas, peníze, prostor a alespoň trochu optimismu ohledně budoucnosti.
Brusel by ovšem mohl přijít s dalším řešením. Vznikla by aplikace pro ověřování partnerské kompatibility. Před první schůzkou by si oba účastníci potvrdili věk, odsouhlasili zásady ochrany osobních údajů a vyplnili krátký dotazník. Systém by následně vyhodnotil, zda jejich vztah splňuje podmínky pro případné budoucí rodičovství.
Před prvním polibkem by se na displeji objevilo upozornění:
„Pokračováním potvrzujete, že jste se seznámili s podmínkami služby.“
A někde v Bruselu by se konečně mohlo mluvit o propojení digitální bezpečnosti s demografickou strategií.
Děti se nerodí po kliknutí na tlačítko
Samozřejmě, žádný dokument Evropské komise netvrdí, že omezení pornografie má zvýšit porodnost. Jde o satirickou představu, nikoli o doložený cíl evropské legislativy. Ochrana nezletilých na internetu a řešení demografického poklesu jsou dvě odlišné oblasti politiky.
Jejich kontrast je ale výmluvný.
Věk lze ověřovat, přístup k určitým službám omezovat a internet regulovat. Mnohem obtížněji lze nařídit lidem, aby si důvěřovali, navazovali vztahy a měli děti.
Pokud chce Evropa více dětí, měla by se především zabývat tím, proč je pro tolik mladých lidí založení rodiny stále obtížnější. Dostupnější bydlení, stabilnější zaměstnání, kvalitní školky a menší finanční nejistota možná nevyvolávají tolik nadšení na tiskových konferencích jako nová digitální aplikace. Pro budoucnost Evropy však mohou znamenat podstatně víc.
Jenže postavit byt je složitější než naprogramovat aplikaci. A změnit životní podmínky milionů lidí je podstatně těžší než zavést nové pravidlo.
Možná se tedy jednou dočkáme Evropy, v níž bude věk uživatele ověřený na každém kroku, internet bezpečnější a digitální služby dokonale regulované. Jen těch dětí bude pořád méně.
A pak by snad mohl někdo v Bruselu položit otázku, kterou žádná aplikace nevyřeší: Co vlastně děláme pro to, aby mladí lidé chtěli zakládat rodiny?
Děti se totiž nerodí po kliknutí na tlačítko „Souhlasím“.
Ani tehdy, když už je člověku osmnáct.
