Článek
Demokracie pro pokročilé… a proč na ni zatím nemáme ovladač
Říká se, že vláda odpovídá úrovni společnosti. Krásná myšlenka. V ideálním světě by to znamenalo, že když máme vzdělané, informované a rozumné občany, dostaneme moudrou, vyváženou a kompetentní vládu. A když máme… no, to, co máme, dostaneme přesně to, co teď sedí ve sněmovně a občas i v Bruselu.
Vláda odrážející úroveň společnosti? Podle toho, co občas vidíme na síti, bychom měli mít parlament složený z lidí, co věří, že země je placatá, 5G vysílá myšlenky a Bill Gates očkuje děti čipem. A podle toho to taky vypadá.
Historie ví svoje, ale my máme pocit, že jsme chytřejší
Historie je skvělá učitelka, jen má tu smůlu, že ji skoro nikdo neposlouchá. Ukázala, co fungovalo – třeba že není dobrý nápad soustředit moc do rukou jednoho člověka se sklony k hysteriím, nebo že se ekonomika nedá postavit na tištění peněz a víře, že „to se nějak utáhne“. Ale my, moderní a pokroková civilizace, jsme si řekli, že to zkusíme znova. Jen v lepších botách.
Demokracie ano, ale jen když se nám to hodí
Pojem „demovláda“ zní jako něco, co si můžete stáhnout na zkoušku. A tak to taky dnes funguje – demokracii chceme, ale jen když nám potvrdí naše názory. Když ne, je to zmanipulovaný systém. Volby? Super, pokud vyhrají ti naši. Jinak je to podvod. Svoboda slova? Ano, ale jen ta naše. Těm druhým smažte účet, protože šíří jiný názor, což je samozřejmě zločin.
USA: Demokracie ve stylu reality show
Amerika chtěla být majákem svobody. Dnes je to spíš diskotéka, kde se perou DJové. Vláda je tam buď zablokovaná, nebo vystřeluje výkonná nařízení jak popcorn v mikrovlnce. Každé čtyři roky se rozhoduje, jestli bude prezident senilní, nebo výbušný. A zatímco Kongres řeší, kdo koho urazil na Twitteru, zdravotní systém padá na nos a studenti si berou hypotéku na učebnici.
Evropa: Kolébka civilizace, která si zlomila nohu o vlastní pravidla
Evropa chce být civilizovaná, zelená, progresivní. Jenže má problém – nestačí mít vizi, když k tomu nemáte energii, rozpočet ani důvěru obyvatelstva. Zatímco občané platí stále vyšší daně a žijí ve stále menších bytech, úředníci řeší, jak zakázat topení na dřevo a jestli by nemělo být porušení genderové rovnováhy v reklamě považováno za trestný čin.
A ten největší vtip? „Cíl je správný, jen musíme občany trochu rozdrtit.“
To je jako by lékař řekl: „Máte horečku, takže vás preventivně utopíme. Pro vaše dobro.“ Ano, planetu musíme zachránit. Ano, rozpočet musí být udržitelný. Ale možná bychom to mohli dělat způsobem, který nevytlačí polovinu společnosti z trhu práce, neudělá z bydlení luxusní zboží a nenechá důchodce vybírat mezi léky a topením.
Takže co s tím?
Zatímco čekáme, až společnost „doroste“ do systému, který si přeje, možná bychom mohli alespoň přestat předstírat, že žijeme ve vyspělé demokracii. A místo toho si přiznat, že jsme pořád ve fázi veřejného zasedání základní školy, kde se křičí, hází papírky a učitelka brečí ve sborovně.
Jak je to u nás?
Vítejte v Evropské unii. Místo, kde se realita střetává s excelovou tabulkou
Evropa – kontinent filozofů, vynálezců, hudebních géniů… a dnes také lidí, kteří vám nařídí, jak zakřivit banán a co si máte myslet o elektromobilech, i když bydlíte v Alpách a do práce jezdíte traktorem.
Byrokracie tu dosáhla úrovně, kde se předpisy začínají samy množit. V Bruselu se schválí tolik regulací, že to nestihnou přečíst ani překladače. Ale nebojte – hlavně, že máme speciální komisi na emocionální pohodu veverek ve městském prostředí.
A když už se konečně někdo postaví a řekne, že možná lidi nechtějí za máslo platit 150 korun a za benzín vlastní duši, tak je okamžitě označen za „dezinformátora, populistu nebo nedejbože – suverénistu“. Což je v dnešním světě horší než když jste za socialismu řekli, že fronty nejsou známkou hojnosti.
Česko – ostrov (ne)stability uprostřed rozbouřeného piva
A pak jsme tu my. Česká republika. Malá, ale hrdá. Země, kde máme v parlamentu lidi, co neví, co je QR kód, ale hlasují o digitalizaci. Země, kde když vláda řekne „musíme šetřit“, znamená to, že vy musíte šetřit, ale oni si akorát sníží tempo přidávání si platů.
Tady se krize řeší tiskovou konferencí a špatně udělaným grafem. A hlavní plán pro příští desetiletí je „nějak to vybalancujeme“. Když dojdou peníze, zvýší se daně. Když dojde trpělivost, vymění se mluvčí. A když dojde rozum? Pak se to svádí na minulou vládu, EU, válku, inflaci nebo sluneční cyklus.
Stát jako startup – akorát bez produktu a s nekonečným burn rate
Někdy to vypadá, že se vlády po celé Evropě rozhodly, že se stanou startupy. Zní to sexy: inovace, digitalizace, zelená transformace! Jenže zatímco startupy občas vydělávají, stát dnes funguje jako aplikace, co vám v mobilu žere baterku a nikdo neví proč.
Každý rok přijdeme s novou strategií, která má skvělý název, barevné logo a nic neřeší. A mezitím se občané dívají, jak jejich příjmy mizí v mlze dotací, kompenzací, ekologických poplatků a nových daní, které mají „motivační charakter“. Motivační k čemu? K emigraci?
Kde se stala chyba?
Snad v tom, že jsme si mysleli, že když je cílem dobro, tak se můžeme po cestě chovat jako k obětnímu beránkovi s daňovým číslem. Ale když se vláda tváří jako spasitel, který „ví líp“, a lidé přitom jedí těstoviny třikrát týdně a bojují s exekucí kvůli záloze na energie, něco se někde brutálně zlomilo.
Demokracie není jen o volbách. Je i o tom, že vás vláda respektuje jako občana, ne jako obtížný statistický údaj. A že vás netrestá za to, že dýcháte, ale snaží se, abyste mohli dýchat i příští rok – a ideálně bez toho, že si budete muset připlatit za kyslík.
