Článek
Inkluze měla být cestou k rovnosti šancí a k tomu, aby žádné dítě nebylo vyčleněno jen kvůli svým odlišnostem. V české realitě se ale změnila v problém, který ubližuje všem dětem, učitelům i rodičům.
Třídy jsou přeplněné, tempo výuky se zpomaluje a děti se speciálními potřebami často nedostávají péči, kterou by ve specializovaném prostředí měly. Je čas přiznat si, že současný model nefunguje a začít hledat řešení, které bude spravedlivé a funkční pro všechny.
Zavedení inkluze v Česku proběhlo narychlo, bez dostatečné přípravy škol a učitelů. Místo lepší podpory pro děti se speciálními potřebami jsme dostali systém, který přetěžuje, učitele musí zvládat běžnou výuku i péči o děti s výraznými poruchami chování či učení. Ubližuje „běžným“ dětem, tempo výuky se zpomaluje, nadané děti stagnují, ostatní se nudí či ztrácí motivaci.
Asistent pedagoga nemůže nahradit logopeda, psychologa či speciálního pedagoga.
Výsledkem je frustrace na všech stranách a ztráta důvěry v myšlenku inkluze samotné.
Myslím, že to jde dělat i jinak .
Řešením není návrat o desítky let zpět, ale dvouúrovňový systém podpory, který by chránil kvalitu výuky a zároveň poskytl dětem se speciálními potřebami odpovídající péči.
Speciální školy a třídy pro děti s těžšími poruchami učení, chování či postiženími.
Určitě pomůže nižší počet žáků (6–10), specializovaní pedagogové a terapeuti.
Na místě je integrovaná podpora v běžných třídách. Jen pro děti s lehčími odchylkami, pokud jejich přítomnost nenarušuje výuku ostatních.
Povinný asistent pedagoga s jasně danou rolí.
Možnost rychlého přeřazení zpět do specializované třídy, pokud se situace zhorší.
Důležitá je jasná diagnostika. O umístění dítěte rozhoduje tým odborníků, ne politické heslo.
Ve třídě s dítětem se speciálními potřebami bude max. 20 žáků, a je potřeba posílení péče o nadané.
Podpora učitelů je základ .Menší úvazky, příplatky a cílená školení pro konkrétní diagnózy.
Odpovědnost rodičů je základ. Aktivní spolupráce jako podmínka setrvání dítěte v běžné třídě. Pokud se stav dítěte zlepší, návrat po odborném posouzení.
Tento model by chránil „běžné“ děti před brzděním tempa výuky, ale zároveň by dětem se speciálními potřebami poskytl lepší péči než dnes. Učitelé by nebyli přetížení, rodiče by viděli, že jejich dítě dostává odpovídající podporu, a daňoví poplatníci by neplatili miliardy za nefunkční systém.
Kritika inkluze neznamená odmítnutí pomoci dětem se speciálními potřebami. Znamená to, že chceme pomáhat efektivně a spravedlivě a přestat předstírat, že současný model lze zachránit pouhými hesly. Česká škola potřebuje změnu, ne politické fráze.
Jak to vnímáte vy ? Jaký je váš pohled ?
