Benvenuti in Sicilia: divoké a autentické

A kdeže jsme to skončili? Ano, už vím. Právě se nám totiž neskutečně ulevilo. Mobily se jako zázrakem úplně nevybily a navigace v nich nás bezpečně zavedla přímo před ubytování ve městečku Santa Flavia.

Hodinky ukazovaly něco kolem 1:30 h (taky mimochodem mlely z posledního) a já už cítila velkou únavu. Vystoupili jsme z auta a celí natěšení na sprchu a šlofíčka jsme se jali hledat klíče, které nám majitel apartmánu zanechal za květináčem poblíž vchodu. Alespoň tak to stálo ve videomanuálu, jenž nám ochotně poslal ještě v době, kdy jsme přebíhali letiště v Curychu.

Vchod jsme správně identifikovali, květináč taky. Jenže klíče nikde! Kruci. No tak nic. Zkusíme to znovu. Opětovně pouštíme manuál – znovu ten samý vchod, ten stejný květináč. Něčí ruka šmátrá za květináčem a slavnostně vytahuje klíče. Rituál zopakuji se směšnou přesností, ale je mi to celkem k ničemu.

Manžel si zřejmě není jistý mým počínáním, takže mi taktně naznačí, abych se trochu uhla a zkouší to sám. Výsledek nula. A tak tam uprostřed noci zmateně pobíháme sem a tam, nadzvedáváme i ostatní květináče, rohožky a vůbec všechno, co jsme našli v blízkém okolí (řekli jsme si, že bude nejjistější, když to očíhneme i u sousedů), ale nikde nic.

Prohledali jsme každý centimetr, zkoušeli volat majiteli, dokud se baterie v mobilech nevytloukly úplně. Italové jsou noční tvorové, takže byla reálná šance, že touhle dobou ještě bude vzhůru, ale smůla.

Pomalu nám začínaly být jasné dvě věci. Zaprvé: pan majitel sice natočil manuál, ale po jeho natočení jaksi neodložil klíče za květináč, ale zpátky na recepci svého království. Zadruhé: naše výprava začne lehce neslavně, protože nám nezbude nic jiného, než složit hlavy za A v autě, za B na chodník nebo za C na pláži. Sicílie–manželstvo: 1–0. Ale co.

Jakožto milovníci mořského šumu jsme si zvolili C a začali kličkovat spletitými uličkami města směrem, kde jsme tušili pláž. Městečko autentické, o tom žádná. Dost odpadků, hodně otlučených domečků a spousta mladých pařanů.

Hurá, pláž nalezena. Sicílie–manželstvo: 1–1. Nadechnu se, vychutnávám slaný vzduch a příjemné teplo. Malebná zátoka Sant´ Elia sousedící s naší přespávací pláží do noci krásně svítila. Romantika hadr.

Rozhlížím se kolem a prostě se musím usmívat. Kousek od nás několik popíjejících skupinek. Pár racků na procházce. Kočky líně se povalující mezi kameny. Italské songy linoucí se z přenosných repráků zdejší omladiny.

Jo, tady by to asi šlo. Sedám si a hodlám si zvolit tu nejpohodlnější polohu na noc pod širákem, jenže… „neeeeee, fuj, merda“! Sicílie-manželstvo: 2-1. Ach jo. A to jsem si naivně myslela, že hůř už být nemůže. Byla jsem sicilským bezdomovcem, a teď ke všemu bezdomovcem bez kalhot.

Jako správná hospodyňka jsem se z nich pracně vysoukala a vypravila se je přeprat k moři. Výsledek nic extra, ale lepší než drátem do oka. Manžel se celkem bavil (aspoň někdo).

Když jsem se přehrabovala v batohu, abych našla náhradní spodní díl, všimla jsem si, že není jediný, kdo se slušně baví.

Partička místních napravo od nás zaujatě natáčela scénu jako vystřiženou ze zvířecí parodie.

Po pláži korzovala skupinka přidrzlých potkanů. Za nimi se líně vlekla partička různobarevných koček. Ze všech stran přicházely další a další, ale ani jednu z nich nenapadlo, aby s potkany zatočila. A tak se tam jen scházely, mňoukaly a vyráběly nové exkrementy. A potkani? Ti měli zjevně dost pevné nervy, dělali, že se jich to vůbec netýká, natož aby třeba zrychlili nebo nedej bože rovnou pláchli. Takže pláž nic moc. Sicílie-manželstvo: 3-1.

Natáhla jsem kalhoty a směrem k manželovi velmi přesvědčivě prohodila: „Tady já teda určitě spát nebudu.“ A rovnou jsem vykročila zpátky do ulic hledat místo, kde jsme ustájili naše zapůjčené auto.

Světe, div se – stála před námi staronová volba. Za A auto nebo za B chodník. Tentokrát volím A. To je jistota. Rezignovaně jsem zaplula dovnitř. Vtěsnat se tam nebylo vůbec snadné, ale v tu chvíli jsem byla vděčná, že jsme si půjčili aspoň auto pro dva, a ne jen italskou vespičku. Bod pro nás. Sicílie- manželstvo: 3-2.

A tak jsme se tam různě kroutili, poposedávali a otloukali, dokud nepadla šestá ranní a pan majitel si to neprifrčel ve svém skromném oři. No hurá. Když nás zmerčil, tvářil se dost vyděšeně (vůbec se nedivím, po noci v autě asi nikdo nevypadá jako princezna) a taky celkem zmateně (v pořádku).

Rukama nohama (angličtinu měl totiž ještě horší než my, a to už je co říct) jsme se vyrozuměli, proč že to vlastně trávíme noc v autě a k mému překvapení jen rozhodil rukama, řekl „sorry“ a pozval nás dál…

Příště už si konečně povíme o místech, která jsme na Sicílii navštívili. A jako bonus přidám jedno tajemné setkání.