Článek
Radovánky ve dvou
Po letech, kdy jsme všechny naše dobrodružství podnikali s dětmi, jsme si letos v létě s manželem dopřáli něco opravdu výjimečného. Týden jen pro sebe. Pro návrat k sobě a k našemu vztahu. Abychom zase na chvíli mohli vystoupit z role rodičů a připomenout si, že jsme především sehraní parťáci, milenci, manželé.
A tak jsme vyrazili. Bez plánů, bez itineráře. Jen s koupenými letenkami na poslední chvíli (přes stránky pelikan.cz) a zarezervovaným parkováním v Praze. V tom, kam přesně míříme, jak to tam vypadá, nebo co tam budeme dělat, jsme neměli vůbec jasno. Chtěli jsme si ostrov zažít po svém. Objevovat ho bez očekávání a bez povinností. A hlavně spolu.
Sicílie nás lákala už dlouho – nejen počasím, mořem a jídlem, ale hlavně tím, jak je pestrá, a tak trochu nevyzpytatelná. Asi jako my.
Takže když se naskytla příležitost nechat děti na týden u babičky, neváhali jsme. Spokojenost byla na všech frontách. Dětičky se na prázdniny u prarodičů velmi těšily. A babička? Ta snad ještě víc. Na každý den měla nachystaný úžasný program a ten týden si všichni zúčastnění užili na maximum.
Balili jsme až těsně před odjezdem, brzy ráno. Ostatně jako vždy. Ale vůbec to nevadilo. Cestujeme minimalisticky – každý jen s příručním zavazadlem – takže balit vlastně není co (vypravit tři děti k babičce mi dalo podstatně větší práci).
Dopoledne jsme skočili do auta, předali děti a zamířili rovnou na letiště. Auto jsme nechali na GoParkingu. Této službě nešlo nic vytknout. Na transfer jsme nemuseli čekat, na letiště jsme dorazili za 3 minutky a řidič byl velmi milý. Navíc víte, že auto je hlídané, a tudíž v bezpečí.
Protože jsme přijeli s časovým předstihem, mohli jsme si dovolit jen tak se poflakovat. Což se mi normálně nikdy nestane, takže dovolenkový vibe už mě zastihl na letišti. Navíc jsme měli dostatek času zamluvit si na Sicílii ubytování, které jsme stále ještě postrádali.
K vyhledávání ubytování nejčastěji používáme Booking.com, respektive jejich aplikaci. Nikdy nebyl problém, takže u toho způsobu setrváváme.
Anketa
Spousta malých poprvé
Pro odbavení jsme vůbec poprvé využili Self-Service Check-in kiosek, na který jsme narazili v odletové hale. Je jich tam více, musíte využít ten správný. Každý je číselně označený a patří ke konkrétním aerolinkám.
Proces je naštěstí snadný a rychlý – stačí se řídit logem aerolinky a číslem letu. Pak už jen zadáte příjmení, jméno, číslo letenky a pak ještě telefon a e-mail, kam vám případně přijdou upozornění o změnách týkajících se vašeho letu (např. pozdější změna gatu).
Systém nám během pár vteřin vytiskl oboje palubní vstupenky – jednu na let do Curychu, druhou na let do Palerma. A my jsme si mohli s klidem říct, že odbavení máme v kapse. Doslova.
I samotný let byl pro nás tak trochu novinkou. Poprvé v životě jsme letěli s přestupem. Přiznám se – byla jsem lehce nervózní. Co když nám uletí druhé letadlo a přestup nestihneme? Ale nakonec všechno proběhlo naprosto bez problému a řekla bych, že přestupovat je možná lepší než několik hodin prosedět jen v tom jednom letadle. Proběhnout se, protáhnout tělo, občerstvit se, vidět něco nového – to bylo fajn.
Letěli jsme se společností Swissair. Poprvé jsme také vyzkoušeli model A320neo, který patří mezi nejmodernější letadla, jež společnost nasazuje na evropské linky. Není divu, jsou o dost méně hlučná a výrazně snižují spotřebu paliva. Velkou nevýhodou pro cestující je ale naprosto nedostatečný prostor pro nohy. Nejsem žádná dlouhonohá modelka, a přesto jsem měla co dělat. Letět s tímhle vzdušným krasavcem někam dál by zřejmě byla celkem muka. Náš let naštěstí trval jen 55 min.
Mezipřistání
Letiště v Curychu nás mile překvapilo – velké, ale perfektně značené. A jak jinak než švýcarsky efektivní. I dlouhatánské jezdící chodníky mají vlastní pravidla: stojící vpravo, spěchající vlevo…
Na přestup jsme měli necelou hodinu – tak akorát na přesun přes celé letiště, rychlou zastávku na wc a svačinu do ruky. Ideální.
Díky tomu, že jsme si udělali self-check-in v Praze, jsme už nemuseli řešit vůbec nic – letenky jsme měli vytištěné obě. A protože jsme cestovali v rámci Schengenského prostoru, odpadla i jakákoli další kontrola. Jednoduše jsme jen sledovali tabule s navazujícími odlety a pak zamířili k příslušnému gatu. Žádné fronty navíc, žádné vyřizování. To šlo hladce. Stejně jako navazující, 2 h trvající let.
Letiště Punta Raisi
První dojem? Tohle letiště už má svá nejlepší léta za sebou. Působí dost otlučeně a je celkem malé.
Protože jsme cestovali bez odbavovaných zavazadel, nemuseli jsme se zdržovat čekáním a rovnou jsme zamířili pro auto.
Přímo na místě je hned několik půjčoven. Půjčují auta i bez předchozí rezervace (kterou my jsme samozřejmě neměli), ale počítejte s tím, že vás pak pěkně oškubou…
Každopádně můžete být rádi, že na vás nějaké auto zbude, nám auto půjčila až druhá půjčovna, kterou jsme oslovili – Locauto.
Dopadlo to ale dobře, půjčovna fungovala na jedničku. Obsluha milá, dobře komunikovala v angličtině. Vyřídit smlouvu trvalo jen pár minut a venku už na nás čekalo připravené zbrusu nové auto.
Ve chvíli, kdy jsme se vymotali z letištního parkoviště a zadali do telefonu adresu ubytování, jsme zjistili, že máme oba téměř vybitou baterii na mobilech (no jo, holt zase dva chytrolíni, co si zapomenou nabít mobil na letišti). V autě navigace nebyla, a tak jsme se začali modlit, aby ty telefony ještě chvíli vydržely a pomohly nám dostat se až na místo.
Kdo jste někdy byl ve starých přímořských městečkách, víte, jak obtížné je tam ve spleti uzounkých uliček cokoli najít – s navigací i bez. Ale bez ní by to bylo skoro nemožné.
Nakonec se ale zadařilo a když jsme po hodině dorazili na místo, do města Santa-Flavia, neměli jsme ponětí, jaké dobrodružství na nás ještě tutéž noc čekalo. Ale to už si necháme na příště…
