Článek
K napsání příspěvku mě přimělo nejen zajímavé téma, nepodbízivá autorka kontroverzních témat, ale i moje premiérová zkušenost s agresivními komentáři.
Dovolila jsem si napsat článek o amorálnosti důchodového systému v současné podobě.
Schytala jsem nevybíravý komentář, jak jsem nenávistná a závistivá, v práci buzerovaná, měla bych si to jít vyzkoušet k lopatě. Co to vypovídá o pisatelce? Že přesně taková je ona sama – nenávistná, závistivá, buzerovaná, ukřivděná. Překvapilo mě, že vnímá obsah článku jinak než já, že jej nepochopila. Uvedla jsem na pravou míru, že se nenavážím do seniorů (do ní???), ale do špatně nastaveného důchodového systému. Dále jsem se dozvěděla, že článek je odporný (bez vysvětlení, v čem ta odpornost spočívá), a že jsem hlupačka s omezeným myšlením (Zaráží mě ta potřeba urážet a ponižovat. Nejspíš si pisatel užil s šikanou víc než dost).
Považuji za pravděpodobné, že negativní komentáře často píší lidé, kteří obsah článku buď nepochopili, nebo je v něm něco, co je podráždilo (naštvalo) a pak to z nich musí ven i za cenu hrubého a nekonstruktivního výpadu. Naštěstí chápu, že nejsem cílem útoku, ale jen prostředkem k vybití frustrace. Proto jsem byla schopná reagovat s klidem a grácií.
Tím se dostávám k tomu, proč komentáře převážně píše „hlasitá menšina“. Negativní komentáře jsou nabité negativními emocemi. Ty způsobují tlak a napětí, které musí ven, aby si jejich majitel mohl rychle, byť jen krátkodobě ulevit. Ventilováním negativních emocí se člověk zbaví nahromaděného stresu, ten je pak neužírá zevnitř a nepodepíše se na jeho zdraví (infarkt, mrtvice). Domnívám se, že pisatelé kontroverzních témat tak nevědomky poskytují negativním komentujícím terapeutickou službu.
Pozitivně naladěným diskutujícím emoce necloumají, nemusí nutkavě ven, a tím pádem nemá potřebu komentovat.
