Článek
Moji rodiče těm svým ještě vykali. Já a moje generace na vesnici jsme si nedovolili někoho na ulici nepozdravit. Dnes jsem rád, když mne z deseti dětí pozdraví jedno. Babička mi vždy říkala, že i ta kráva v maštali zabučí, když do ní někdo vejde a měla pravdu. Obyčejný pozdrav vypovídá o naší úctě k druhým lidem. Je to základní atribut slušného vychování, protože popřát jinému člověku dobrý den, by měla být naprostá samozřejmost. Dříve se lidé navzájem nezdravili jen z důvodu nějakého sporu, což bylo vyjádření trestu a ten byl samozřejmě oběma stranami vnímán. Po urovnání sporu se lidé opět s úctou začali zdravit. Nečekejte na to, aby vás druhý pozdravil a projevil vám přátelskost. Zdravte a usmívejte se vy jako první.
Pozdrav s úsměvem je ideální a ten už dokáže opravdové divy. D.A. Laird říká: „Lidé jsou jako zrcadlo. „Usmívejte se a svět ti bude úsměv vracet, mrač se na lidi a lidi se na tebe budou mračit.“ Úsměv je nejpůsobivější zbraň, jak proniknout do krunýře druhých „já“. Přátelský úsměv odzbrojuje, překonává přehrady mezi lidmi. Udělejte běhen jednoho dne pokus. Usmějte se na každého, s kým přijdete ten den do styku. Úsměv dokáže změnit celou atmosféru. Ne vždy může být lehké vyloudit na své tváři úsměv. Každý prožíváme někdy chvíle, kdy nám do smíchu opravdu není. Přesto je potřeba vyvinout snahu o úsměv, zvláště pokud potkáme člověka, který o našich problémech nemá tušení. Každý z nás nosí určitou masku. Jedině malé děti se projevují zcela přirozeně a v jejich tváři se zrcadlí jejich emoce.
Před nedávnem jsem navštívil jednu plzeňskou restauraci poblíž Smetanových sadů a po chvilce do ní vstoupily dvě asi šestileté holčičky se svojí babičkou. Všechny s úsměvem pozdravily a mladá pohledná servírka jim také s úsměvem pozdrav opětovala. Za nimi vstoupil do restaurace malý, tak dvou a půl letý, blonďatý chlapec následovaný svým dědou a hlasitě dětským hláskem pronesl „dobrý den“. Pro jistotu svůj pozdrav ještě zopakoval. Jestli byl před okamžikem úsměv servírky milý a upřímný, tak poté, co ji pozdravil tento malý chlapec, se její tvář změnila v naprosté dojetí. Servírku po celou dobu už úsměv neopustil a jsem přesvědčen, že zbytek toho dne strávila v dobré náladě.
K večeru jsem Smetanovy sady navštívil opět a kupodivu kousek ode mne si hrál děda se svými vnoučaty. Byli to ti, kteří odpoledne vstoupili do stejné restaurace jako já. Hned vedle seděl na invalidním vozíku starší pán se svojí přítelkyní a pozorovali hrající si děti. Kolem nich prošlo nevšímavě mnoho lidí a oni si zase nevšímali jich. Pár působil jako bezdomovci. Pak přišla babička dětí a nesla krabici s pizzou. Celá rodina usedla na lavičku a babička rozdávala dětem kousky pochutiny. Malý chlapec se po chvilce oddělil a přišel až k oněm bezdomovcům. Koukali na sebe a malý chlapec řekl: „Dobrý den“ a natáhl ručku s kouskem pizzy směrem k pánovi na invalidním vozíku. Pánovi zvlhly oči a v naprostém překvapení poděkoval chlapci s tím, že hlad nemá, ať papá. Prarodiče tuto scénu vůbec nezaregistrovali, neboť se zabývali rozdáváním pizzy vnučkám. Po chvilce se pár bezdomovců vydal k lavičce, kde seděli děda s babičkou a velice chlapce chválili. Nějakou dobu si s nimi povídali a pak se všichni rozloučili s pozdravem a úsměvem. Jsem si jistý, že i tito bezdomovci strávili zbytek dne v dobré náladě.
Řekli by jste obyčejný úsměv a pozdrav, viďte, ale tento zážitek možná rozradostnil den několika lidem, včetně mne. Obrázek chlapce v úvodu není ilustrační. Je na něm zachycen malý chlapec, o kterém píši tyto řádky. V pravé ručce drží malé autíčko, které po chvilce skončilo potopené v oné kašně. Přes veškerou dědovu snahu autíčko vylovit, zůstalo pod hladinou. Pod hladinou ale nezůstalo chlapcovo dětské, avšak veliké srdce.
