Článek
Mír je zpravidla jen oddech mezi válkami a dějiny nás učí, že nikdy netrvá věčně. To není cynismus, ale historický fakt. Každé lidské společenství od pravěku stálo před jednoduchou volbou: buď bude připravené bránit to, co získalo, nebo o to přijde. První tlupy se ozbrojovaly delšími klacky, když sousední kmen začal hromadit větší kameny. Starověké říše stavěly vozy a hradby, středověcí vládci hrady a rytíře, novověké státy flotily a dělostřelectvo. Dvacáté století ukázalo tanky, letadla, ponorky a nakonec atom. A my dnes? Přidali jsme k tomu kybernetické útoky, drony, energetické páky a informační válku. Podstata se ale nezměnila, stále platí „chceme-li mír, musíme se připravovat na válku“.
Historie je poháněna dvěma silami, je to potřeba a strach. Nejprve jde o potřebu prostoru, zdrojů a přežití. Jakmile je máme, přichází strach, že o ně přijdeme. Tenhle motor běží stále. Jen se proměňuje jeho podoba. Dřív jsme se báli hladu a zimy. Dnes se bojíme ztráty identity, hodnot, demokracie a svobody, nebo technologické převahy. Strach o chleba nahradil strach o svobodu. A stejně jako kdysi, nutí strach každé společenství i dnes, aby se připravovalo, jinak ho přemůže ten, kdo se připravil lépe.
A přesto se zdá, že právě pud sebezáchovy dnes slábne. Generace, které nepoznaly válku, začaly považovat mír za samozřejmý stav. Pohodlí se stalo normou. Netflix běží, dovolená je naplánovaná, regály jsou plné. V takovém prostředí se těžko vysvětluje, že to všechno může zmizet během pár dnů. Konzumní kultura nás učí starat se hlavně o sebe, o hypotéku a auto, ne o společný prostor. Spolu s tím mizí i kritické myšlení – schopnost zpochybnit pohodlné iluze a dívat se za roh. Bez něj lidé snadno uvěří, že bezpečnost je samozřejmost, nebo že ji zařídí někdo jiný. Historie nás vychovala k opatrnosti a přizpůsobivosti: Bílá hora, Mnichov, únor 1948, srpen 1968 – čtyři kapitoly, které nás naučily spíš přežívat než vzdorovat. K tomu přidejme informační chaos, kde se realita relativizuje, a krátkozrakost, kdy se myslí jen na volby a výplaty. Výsledkem je společnost, která radši strká hlavu do písku, než aby si přiznala, že i dnes je třeba být připravený.
Naše dějiny přitom nejsou jen o tragédiích, ale i o promarněných příležitostech. V roce 1938 byla armáda připravena, lidé byli odhodlaní, ale politici rezignovali. Zůstalo trauma „bez výstřelu“. Po roce 1945 jsme mohli stavět stát na odboji a hrdinech, ale sami jsme se vydali do sovětské sféry. Rok 1968 byl chvílí, kdy se dalo říct „ne“, i za cenu porážky, ale přišla normalizace a dvacetileté mlčení. A devadesátá léta? To byla doba, kdy jsme měli odkaz odvahy z roku 1989 přetavit v sebevědomou identitu. Místo toho jsme se ale vrhli do honby za konzumními symboly a vychovali generaci, která vyrostla bez branné výchovy, bez povědomí o oběti a bez spojení s hodnotami jako čest nebo odpovědnost.
Jedná se o promarněnou éru, kdy nešlo o vojenskou porážku ani okupaci, ale o něco zákeřnějšího – o pomalé usínání ve svobodě. To, co mohlo být okamžikem, kdy se hrdinské dějiny konečně přepíšou do DNA národa, skončilo na poličce vedle zaprášených učebnic. Generace devadesátek dostala jasný vzkaz: svoboda není odpovědnost, svoboda je spotřeba. A právě proto dnes tolik lidí reaguje na otázky obrany a bezpečnosti jen lhostejným pokrčením ramen. Ne proto, že by jim chyběla odvaha, ale proto, že jim nikdy nebylo ukázáno, že i obrana součástí života naší společnosti.
Na tohle se navrstvil kulturní faktor. Haškův Švejk, původně satira, se stal symbolem. Měl být výsměchem autoritám a absurditě, ale časem se proměnil v návod, jak přežívat. Cynismus a ironie se staly národní strategií. Přidalo se čtyřicet let komunismu, který systematicky trestal odvahu a samostatnost, a naopak odměňoval přizpůsobivost a mlčení. Výsledek? Generace, které se naučily, že čest je nebezpečná a odvaha končí u výslechů StB. Smrtící kombinace švejkovství a komunismu vytvořila morální mix, který nás tíží dodnes.
A přesto právě hodnoty jsou tím, co určuje, jestli se společnost dokáže bránit. Čest, věrnost, vlast, odpovědnost, odvaha – to nejsou archaická slova z učebnic, ale základy, bez kterých nefunguje žádná armáda ani stát. Mnozí dnes tvrdí, že čest je v dnešní době málo, ale bez ní se všechno ostatní drolí. Zbraně samy o sobě nebrání. Brání lidé, kteří věří, že to, co chrání, má smysl. Pokud si myslíme, že čest je jen naivita a odvaha patří do vtipu na sociálních sítích, pak můžeme mít stovky tanků, ale nikdo je nepovede. Proto se musíme k hodnotám vrátit – ne jako k patetickým heslům, ale jako k praktickým postojům každodenního života.
Právě v tom se dnes často chybuje. Slovo „vlastenectví“ se vyprázdnilo a v mnoha případech převrátilo naruby. Různá politická hnutí jej používají jako prapor, pod který schovávají odpor k našim spojencům, falešnou iluzi neutrality a pohodlnou cestu izolace. Je to ještě vlastenectví, nebo jeho karikatura? Skutečné vlastenectví není o mávání vlajkou na náměstí, ale o ochotě převzít odpovědnost. Jak ve chvíli ohrožení, tak i v každodenním životě. Znamená to být připraven něco obětovat a ne čekat, že nás někdo zachrání. Takové vlastenectví je náročnější, ale jen ono má smysl.
Stačí se podívat na Polsko. Jejich dějiny jsou plné odporu: Vídeň 1683, „zázrak na Visle“ 1920, boj proti Hitlerovi i Stalinovi, Varšavské povstání. Poláci vědí, že svoboda se brání činem, i když cena je strašná. Proto dnes dávají na obranu 4–5 procent HDP. A my? Naše paměť je plná Bílé hory, Mnichova a srpna 68. A víc než hrdost v ní rezonuje trauma zrady. Proto i dvě procenta HDP vnímáme spíš jako obtížný závazek k NATO než jako pud sebezáchovy. Přitom i my máme hrdiny – legionáře, RAF, Anthropoid, Tobruk. Jen jsme se rozhodli, že si budeme víc připomínat porážky než vítězství. Národ, který si neváží svých hrdinů, je nebude mít v době, kdy je bude nejvíc potřebovat.
Když se mluví o výdajích na armádu, často slyšíme, že jsou to „vyhozené peníze“. Jenže to je krátkozraký pohled. Obrana není jen náklad, je to i investice. Znamená pracovní místa, zakázky pro desítky firem, výzkum a vývoj, export technologií. Polsko to pochopilo a buduje zbrojní průmysl, který zaměstnává tisíce lidí a vyváží do řady zemí. My zatím fňukáme, že „armádní nákupy jsou pouze mínus“. Jenže realita je jiná: dobře nastavená obranná politika je i ekonomickou příležitostí, která posiluje rozpočet a průmysl.
Obrana ale není jen o zbraních. Dnešní svět ukazuje, že stejně důležitá je odolnost společnosti. Proto se mluví o energetické suverenitě. Je ale nutné ji chápat správně. Ne jako izolaci, ale jako schopnost odolat tlaku, když se jeden zdroj nebo jedna cesta přeruší. Znamená to mít diverzifikované dodávky, vlastní výrobní základnu, být součástí evropských sítí a mít zásoby i flexibilitu. Energetická suverenita není odpojení, ale možnost volby. Je to pojistka, ne ideologie.
Někteří politici u nás lákají na neutralitu, jako by to byla levnější a bezpečnější cesta. Jenže neutralita je luxus – a ten stojí víc, ne míň. Švýcarsko si ji může dovolit jen proto, že ji má podloženou totální obranou. Je to rozsáhlá sítí bunkrů vybudovaná v horách, povinná vojenskou služba, propracovaný systémem záloh a zásoby potravin i pohonných hmot na celé měsíce dopředu. Není to proto, že by je bavilo utrácet, ale proto, že pochopili realitu: kdo chce být neutrální, musí být připraven bránit se sám. Každý Švýcar tak ví, že neutralita není kouzelné slovo, ale závazek, který stojí obrovské peníze i úsilí.
Rakousko naopak působí, jako by se jen vezlo. Neutralitu má stále zapsanou v ústavě jako relikt poválečného uspořádání, ale reálné kapacity mu chybí. Bez silné armády a bez odhodlání společnosti připomíná spíš nahého v trní. V dnešním světě se totiž na staré smlouvy a memoranda spoléhat nedá – respektují se jen tehdy, pokud je to pro silnější hráče výhodné. Rakousko tak stojí na vratkém základě: formálně neutrální, ale fakticky odkázané na to, že ho chrání okolní státy.
A pak je tu příklad severu. Finsko i Švédsko desítky let stavěly svou politiku na neutralitě. Finsko mělo za sebou zkušenost Zimní války a dlouhé soužití s obrovským sousedem, Švédsko zase tradici neutrality sahající až do 19. století. Oba státy investovaly do vlastní obrany víc než většina evropských spojenců, ale přesto si uvědomily, že samotné už to nezvládnou. V okamžiku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, neutralitu opustily a vstoupily do NATO. Pochopily, že neutralita bez masivní vlastní obrany je jen iluze – a že ve 21. století je lepší opřít se o spojence než riskovat samotu.
Francie nám nastavuje zrcadlo. Před druhou světovou válkou byla vítězem té první, ale unaveným a pacifistickým. Stavěla Maginotovu linii a doufala, že odradí Hitlera. Armáda byla silná, ale vůle chyběla. Výsledek: kolaps. Československo mělo opevnění a armádu, ale rezignovalo. Výsledek: Mnichov. A dnes? Francie má jaderné zbraně a globální vliv, ale společnost je rozdělená a pohodlná. Česko má spojence a modernizační plány, ale společnost to bere jako nutné zlo. Paralela je jasná: silná armáda bez silné vůle společnosti je jen papírový štít.
Po pádu železné opony jsme se k obraně stavěli tak, jako by byla samozřejmá a nepotřebovala péči. V devadesátých letech se výchova k odpovědnosti a kolektivní obraně odsunula stranou – místo aby se budovalo povědomí o oběti a společné povinnosti, lidem se říkalo hlavně „postarej se sám o sebe“. Výsledkem je celá generace, která nebyla nikdy vedena k tomu, že obrana je i jejich věc. Právě proto je tak zajímavé sledovat letošní projekt Ministerstva obrany – letní branné kurzy pro středoškoláky. Nejde o návrat k povinné branné výchově, ale o úplně jiný přístup. Na naprosto dobrovolné bázi nabídli mladým lidem možnost nahlédnout, jak vypadá služba, disciplína a týmová spolupráce. A ukázalo se, že zájem tu je. To není důkaz náhlého obratu mladé generace, ale spíš změny přístupu státu k občanům: místo nucení inspirace. Pokud by se podařilo takové projekty rozvíjet a každý další ročník posunout o kousek dál, může z toho vyrůst víc než jednorázová akce. Postupně by to mohlo přerůst v narativ, který je vlastní právě nám – český způsob, jak nenuceně oslovit generace Z a Alfa, a přitom posilovat hodnoty, bez nichž se žádná společnost neubrání.
Čtyřikrát jsme v minulém století promarnili příležitost dokázat, že nejsme jen pasivní figurkou na šachovnici silnějších. Dnes stojíme před pátou. Buď se nadefinujeme jako národ, který si váží svých hrdinů a znovu staví na cti, odvaze a odpovědnosti. Nebo hrozí, že se natrvalo nadefinujeme jako národ, který místo vlastní vůle čeká, co rozhodnou jiní, a přitom i v rámci současného spojenectví máme svobodný prostor k vlastní volbě.
Buď začneme myslet jako společnost, která dokáže ubránit svou svobodu a budoucnost. Nebo už žádnou svobodu ani budoucnost mít nebudeme.
