Článek
Stínový seriál Strategické komunikace přináší před volbami soubor textů o tom, co se v české debatě záměrně překrucuje. Volební kampaň je plná jednoduchých slibů: levná energie, vyšší důchody, daně dolů a miliardy k dobru. Na billboardu to zní dobře, ale málokdo už vysvětlí, jak by to fungovalo v praxi.
Cílem tohoto seriálu není nahradit politickou soutěž, ale doplnit ji o fakta. Ukázat, že každé „zrušíme povolenky“ má cenovku v desítkách miliard, že „odchod z EU“ není zadarmo a že kouzelné hůlky v politice neexistují. Že za velkými čísly, kterými se ohánějí populisté, stojí konkrétní lidé, pracovní místa a příjmy státního rozpočtu.
Nebudeme malovat čerty na zeď ani lakovat narůžovo. Několik textů a témat s realitou místo pohádky. Protože strategická komunikace není o sloganech, ale o tom, aby voliči věděli, co je ve hře.
Proč se dívat na Řecko
Když se v Česku bavíme o veřejných financích a předvolebních slibech, často slyšíme větu: „To se nějak zaplatí, peníze se najdou.“ Jenže moderní evropské dějiny znají příklad, který ukazuje, jak nebezpečné tohle uvažování je. Tím příkladem je Řecko.
Na začátku 21. století prožívalo hospodářský boom, těžilo z levného financování v eurozóně a politici slibovali, že všem bude líp. Zadlužování se nebralo jako problém, dokud nepřišel rok 2009. Tehdy se ukázalo, že řecký stát si žil vysoko nad poměry, manipuloval statistiky a hory dluhů už nejsou udržitelné. Výsledkem byl praktický bankrot země a záchranné programy EU a Mezinárodního měnového fondu, které s sebou přinesly drastické škrty a léta utrpení pro běžné lidi (IMF – Greece).
Proč to připomínat dnes v Česku? Protože i u nás slyšíme obrovské sliby: levná elektřina pro všechny, vyšší důchody, více dávek, rušení reforem. Politické programy některých stran mluví o výdajích ve stovkách miliard ročně, ale zdroje nikde. Přitom už dnes hospodaříme se schodkem kolem 250–300 miliard korun ročně.
Řecká krize je varováním, že populistické rozdávání na dluh může krátkodobě potěšit, ale dlouhodobě zničí ekonomiku i důvěru lidí ve stát. Řecko zaplatilo desítky let prosperity tím, že muselo během několika let brutálně snížit důchody, platy a omezit veřejné služby. A co je nejhorší – krize zasáhla hlavně obyčejné lidi, zatímco političtí lídři, kteří dluhy nasekali, se většinou stáhli do ústraní.
Česká republika je zatím jen na začátku cesty. Ale pokud se předvolební sliby promění v realitu a začne se utrácet dalších několik stovek miliard ročně, můžeme se k řeckému scénáři přiblížit rychleji, než si myslíme. A narazíme na tvrdou zeď – možná už během několika let.
Proto má smysl dívat se na Řecko ne jako na „nějaký vzdálený jih“, ale jako na zrcadlo. Je to varování, že iluze „peníze vždycky budou“ končí bolestivě. A otázka pro českého voliče zní: chceme si to odžít na vlastní kůži, nebo se raději poučíme z chyb jiných?
Řecký příběh od euforie k pádu
Řecko bylo po dlouhá léta symbolem středomořské pohody a štědrého státu. Po vstupu do eurozóny v roce 2001 se dostalo k levným úvěrům a vlády – bez ohledu na to, kdo zrovna vládl – začaly utrácet. Financovaly se předražené infrastrukturní projekty, bobtnal veřejný sektor a štědré důchody i sociální dávky se staly samozřejmostí. Ekonomika rostla, lidé byli spokojení a málokdo řešil, že to celé stojí na půjčených penězích.
Jenže pod povrchem se hromadily problémy. Řecký stát systematicky podhodnocoval statistiky schodku a dluhu, aby splnil kritéria eurozóny. Skutečnost byla ale mnohem horší. Podle Eurostatu měl řecký veřejný dluh už v roce 2009 hodnotu přes 126 % HDP – tedy víc než dvojnásobek povolené hranice v Paktu stability. Rozpočtový deficit přesahoval 15 % HDP, což byla jedna z nejhorších hodnot na světě.
V té době se dostala k moci levicová koalice Syriza, která slibovala konec škrtů, zachování vysokých důchodů a boj proti „zlým věřitelům z Bruselu“. Politicky to byla trefa – Řekové byli unavení z korupce a těžkých reforem. Jenže Syriza udělala to, co populisté dělají všude: slibovala, že zachová vysoký životní standard bez ohledu na to, že stát už neměl peníze.
Výsledkem byla ztráta důvěry finančních trhů. Investoři přestali kupovat řecké státní dluhopisy, protože bylo jasné, že Řecko nedokáže své závazky splatit. Úroky vystřelily do výšin a země se ocitla na pokraji bankrotu. V roce 2010 přišla žádost o první záchranný balík – 110 miliard eur od EU a Mezinárodního měnového fondu. Jenže místo uklidnění následoval začarovaný kruh. Každý další balík byl podmíněný dalšími škrty a privatizací, což vedlo k masovým protestům a dalšímu oslabení ekonomiky.
Řecko se tak během několika let propadlo z boomu do nejhorší hospodářské krize v moderní historii EU. HDP spadlo o čtvrtinu, nezaměstnanost raketově vzrostla a sociální dopady byly drtivé. OECD uvádí, že v roce 2013 byla nezaměstnanost mladých lidí přes 50 %. Tisíce vzdělaných Řeků odešly do zahraničí a stát přišel o generaci talentů.
Co je důležité pro nás? Řecko je ukázkovým příkladem, jak kombinace populismu, nerealistických slibů a falešných statistik dokáže během krátké doby přivést celou zemi na kolena. Politici slibovali „ráj na dluh“, voliči tomu věřili – a výsledek byl katastrofální.
Pro Česko tohle není vzdálená exotická historka. I u nás dnes slyšíme hlasy, že deficit nevadí, že peníze se najdou, že na levnou elektřinu a vyšší dávky se prostě někde „vytáhne bilion“. To je přesně ten slovník, který kdysi slyšeli Řekové. A tehdy to také znělo logicky – než přišla tvrdá realita.
Řecký příběh ukazuje, že populistická euforie vždy končí pádem. A že účet za krátkodobé rozdávání vždy nakonec zaplatí obyčejní lidé.
Léčba šokem
Když Řecko v roce 2010 ztratilo přístup na finanční trhy, nezbylo nic jiného než požádat o pomoc. Do hry vstoupila tzv. „trojka“ – Evropská unie, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond (IMF). Tyto instituce poskytly Řecku během let 2010–2015 tři záchranné balíky v celkové výši přibližně 289 miliard eur. Jenže nic není zadarmo. Pomoc byla podmíněna drastickými úspornými opatřeními a strukturálními reformami.
Co to znamenalo v praxi? Masivní škrty v důchodech a platech státních zaměstnanců. Řecký důchodový systém, který patřil k nejštědřejším v Evropě, se během pár let radikálně ztenčil. Průměrné důchody klesly o více než 40 %. Platy státních zaměstnanců se snižovaly v několika vlnách. Mnoho rodin se tak propadlo do chudoby.
Další podmínkou byla privatizace státního majetku – od energetických podniků po přístavy a letiště. To, co bylo dříve symbolem národní suverenity, se prodávalo zahraničním investorům. Cílem bylo získat hotovost, ale pro mnoho Řeků to byl pocit ponížení a ztráty.
Sociální dopady byly ničivé. OECD ukazuje, že nezaměstnanost vystřelila v roce 2013 nad 27 %. Zvlášť mladí lidé byli zasaženi – nezaměstnanost pod 25 let přesáhla 50 %. Tisíce vysokoškoláků odcházely do Německa, Británie či Austrálie. Země přišla o celou generaci talentů.
K tomu se přidal kolaps zdravotnictví. Nemocnice neměly peníze na základní vybavení, léky byly nedostupné a mnoho lidí se ocitlo bez pojištění. V Aténách se začaly objevovat potravinové banky a charitativní kuchyně, což by před krizí nikdo nepovažoval za možné.
Politicky to znamenalo konec iluzí. Syriza, která nastoupila s rétorikou „ne Bruselu, ne škrtům“, musela nakonec podepsat ještě tvrdší balíky, než které předtím kritizovala. Její premiér Alexis Tsipras musel ustoupit realitě – buď přijmout podmínky, nebo nechat Řecko úplně zkrachovat a opustit euro. Zvolil první možnost. Výsledek? Populistická slova se střetla s tvrdou realitou financí a narazila na zeď.
Pro nás v Česku je to zásadní poučení. Léčba šokem nikdy nepostihuje politiky, ale obyčejné lidi. Ti, kteří uvěřili jednoduchým slibům, byli první, kdo nesl následky – ztracené úspory, nižší důchody, ztrátu práce. A i když se ekonomika po letech začala zotavovat, škody na důvěře a sociální struktuře země zůstávají dodnes.
Řecký scénář ukazuje, že rozdávání na dluh vždy končí tím, že účet zaplatí voliči. A pokud to neudělají průběžně skrze rozumnou fiskální politiku, přijde to najednou a bolestivě – jako „šoková terapie“.
Řecko dnes – draze vykoupená obezřetnost
Řecko má za sebou více než deset let bolestivé nápravy. Po sérii drastických úsporných opatření, privatizací a strukturálních reforem se země pomalu začala zvedat. Ekonomika, která mezi lety 2008 a 2013 spadla o čtvrtinu, se od roku 2017 opět dostala na trajektorii růstu. Eurostat ukazuje, že řecké HDP v posledních letech rostlo tempem kolem 2–3 % ročně, což je nad průměrem EU.
Nezaměstnanost, která v roce 2013 dosáhla děsivých 27,5 %, klesla v roce 2023 pod 11 %. Stále je vyšší než v Česku, ale jde o nejnižší čísla od začátku krize. Turistika, lodní doprava a nové investice vrací do země pracovní místa a stabilitu.
Dluh zůstává vysoký – kolem 160 % HDP –, ale díky růstu ekonomiky a nižším úrokům je dnes považován za zvládnutelný. Řecko se dokonce dokázalo vrátit na finanční trhy a prodává své dluhopisy za rozumné sazby. Pro investory už není „černou dírou“, ale zemí, která si prošla očistou.
Největší změna ale proběhla v hlavách voličů. Řekové si na vlastní kůži vyzkoušeli, co znamená uvěřit populistickým slibům. Dnes jsou mnohem opatrnější. Strany, které nabízejí jednoduchá řešení, už nemají takovou podporu. Populistická Syriza, která v roce 2015 slavila triumf, dnes bojuje o politické přežití. Voliči více než dřív zvažují, kdo má reálný program a kdo jen prodává sny.
Řecko je tak paradoxně dál, než si myslíme. Zažilo krutý pád, „léčbu šokem“ a bolestivé obraty. A dnes, i když stále platí dluhy, má šanci na stabilní růst a návrat důvěry. Hlavní rozdíl je v tom, že Řekové už se dvakrát nenechají nachytat na sladké řeči populistů. Bolestná zkušenost se stala jejich politickou imunitou.
A právě tohle je pro Česko klíčová otázka: chceme se poučit z řeckého příběhu dřív, než narazíme, nebo si musíme projít stejnou bolestí, aby voliči pochopili, že jednoduché sliby vždycky končí draze?
Český context – jsme na podobné cestě
Česko ještě zdaleka není v situaci Řecka roku 2009. Jenže když se podíváme na čísla a rétoriku, podobnosti jsou znepokojivé.
Začněme fakty: státní rozpočet hospodaří dlouhodobě se schodkem kolem 250–300 miliard Kč ročně. Veřejný dluh dosahuje přibližně 44 % HDP, což je sice výrazně méně než v Řecku, ale tempo růstu je varující. Jen mezi roky 2019 a 2024 vzrostl náš dluh o více než bilion korun.
Teď si představme, že na tohle číslo naskládáme další stovky miliard v předvolebních slibech. Hnutí ANO a SPD mluví o „levné elektřině pro všechny“, plošném rušení reforem, vyšších důchodech, víc peněz pro rodiny. Nápady zní lákavě – kdo by nechtěl platit méně za energie a mít vyšší příjem? Jenže podle ekonomů se bavíme o dodatečných výdajích 200–300 miliard Kč ročně, a to při současném schodku. Když k tomu přičteme už existující deficity, dostáváme se k 450–600 miliardám Kč ročně.
A tady se objevuje řecká paralela: v Aténách taky dlouho platilo, že „to nějak půjde“. Politici rozdávali, voliči byli spokojení a nikdo nechtěl slyšet varování ekonomů. Dokud nepřišel náraz.
Další společný rys je populistická rétorika. V Řecku Syriza ukazovala na „zlé věřitele z Bruselu“, u nás slyšíme, že „za všechno může Brusel a Německo“. Tam politici slibovali, že „bohatí zaplatí dluhy“, u nás se mluví o „bilionu, co leží u neplatičů daní“. Rozdíl je jen v kulisách – princip je stejný. Sliby, které zní jednoduše, ale které se nedají naplnit.
Česká ekonomika má navíc jednu zvláštnost: je extrémně otevřená. Přes 75 % našeho exportu míří do zemí EU. To znamená, že jakýkoliv otřes v našich veřejných financích, nebo dokonce úvahy o odchodu z EU, okamžitě ohrozí naši schopnost vyvážet a přitáhnout investice. To je situace, kterou Řecko neznalo – bylo sice v eurozóně, ale jeho ekonomika není tak provázaná s exportem jako ta naše. O to rychleji by u nás přišel problém, kdyby se začalo hazardovat s důvěrou investorů.
Další varovný signál je v úrocích. Už dnes platíme na obsluhu státního dluhu přes 90 miliard Kč ročně. Pokud by se schodky prohloubily k půl bilionu, rostly by úroky rychleji než příjmy státu. To je definice dluhové pasti – stavu, do kterého se dostalo Řecko před bankrotem.
Je fér říct, že Česko má stále výhodu: máme vlastní měnu. To nám dává určitou flexibilitu, kterou Řecko nemělo. Jenže to není jen výhoda – je to i riziko. Pokud by se rozpočtová politika utrhla ze řetězu, trhy by reagovaly oslabením koruny. To by okamžitě zdražilo energie, pohonné hmoty a potraviny. Jinými slovy: lidé, kterým politici slibují úlevu, by byli první, kdo by to odnesl.
Shrňme: Česká republika je zatím jen na začátku cesty, kterou Řecko už prošlo. Ale pokud uvěříme slibům, že „zdroje se najdou“, a pustíme se do rozdávání na dluh, můžeme se k řeckému scénáři přiblížit velmi rychle. Stačí pár let nezodpovědné fiskální politiky a účet přijde – ne pro politiky, ale pro občany.
Kdy narazíme
Dnešní realita je jednoduchá: Česká republika hospodaří se schodkem kolem 250–300 miliard korun ročně přičemž veřejný dluh se pohybuje zhruba na úrovni 44 % HDP. Už to samo o sobě není zanedbatelné. Pokud by se k tomu přidaly další stovky miliard slibovaných výdajů, dostáváme se velmi rychle k ročním deficitům mezi 450 a 600 miliardami korun.
Takové tempo zadlužování by znamenalo, že během dvou až tří let přidáme k současnému dluhu dalších jeden až jeden a půl bilionu korun. Každých nových pět set miliard přitom automaticky znamená dvacet až pětadvacet miliard navíc na úrocích. Už dnes platíme za obsluhu státního dluhu kolem 90 miliard ročně, a pokud by deficity dál rostly, tato částka by se zvedla o desítky miliard během krátké doby.
První náraz by přišel zhruba do roku a půl. Finanční trhy by si všimly, že Česko zvolilo kurz „rozdávání na dluh“, a začaly by požadovat vyšší výnosy za české dluhopisy. To by samo o sobě zdražilo financování státu o další desítky miliard. Současně by se spustila procedura nadměrného schodku v rámci EU, která by po vládě vyžadovala korekci.
V horizontu dvou až tří let by už kumulace nového dluhu byla tak vysoká, že by se Česko ocitlo pod tlakem na nucenou konsolidaci. To znamená vyšší daně, škrty ve výdajích a odklad investic. Obyčejní lidé by to pocítili skrze vyšší ceny dovozů (oslabená koruna), dražší energie i nižší dostupnost veřejných služeb.
A pokud by se tento kurz držel déle, za tři až pět let by se rozjela takzvaná dluhová past. Úroky by rostly rychleji než příjmy státu, investoři by začali přirážet rizikovou prémii a korekce by už nebyla pozvolná, ale šoková – se zmrazením platů, snižováním transferů a prudkými změnami v daních. Přesně to, čemu se Řecko nedokázalo vyhnout.
Matematika je v tomto směru neúprosná. Každý, kdo si otevře data Eurostatu nebo Ministerstva financí, uvidí, že čím víc „přisypeme“ k dnešnímu deficitu, tím rychleji se blíží okamžik nárazu. A ten nepřijde za deset let, ale klidně už během dvou až tří let.
Co by znamenal případný odchod z EU
Debata o vystoupení z Evropské unie se u nás objevuje pravidelně, často v souvislosti s voláním po „národní suverenitě“. Jenže když se podíváme na čísla, je jasné, že by šlo o krok s naprosto drtivými ekonomickými následky.
Začněme u dotací. Česká republika je čistým příjemcem evropských peněz. Jen v posledních letech k nám průměrně přitékalo 80 až 100 miliard korun ročně z fondů EU – na dálnice, obce, školy nebo modernizaci firem. To není „nějaký bonus navíc“, ale peníze, které by stát musel sehnat jinde. Odchod z Unie by znamenal jejich okamžité zastavení. Výpadek by se musel pokrýt vyššími daněmi nebo dalším dluhem.
Ještě horší by byl dopad na obchod. Více než 75 % našeho exportu míří do zemí EU. Vystoupení by znamenalo cla a netarifní bariéry – kontroly, certifikace, zpoždění dodávek. Pro zemi, jejíž ekonomika stojí na exportu, by to byla rána, kterou by nevydýchala. Nadnárodní firmy by jednoduše přesunuly výrobu jinam.
Kurz koruny by se s velkou pravděpodobností oslabil o 10 až 20 %, což by okamžitě zdražilo energie, pohonné hmoty a potraviny. Inflace by vyskočila, a lidé, kteří čekají od vystoupení z EU nižší ceny, by byli první, kdo by to pocítil na peněžence.
Dopady by byly i dlouhodobé. Odliv zahraničních investic a ztráta přístupu na evropský trh by vedly k poklesu HDP o 5 až 10 % během několika let – to ukazují i analýzy Brexitu, a to je britská ekonomika větší a méně závislá na EU než ta česká. Rozpočet by se propadl dvakrát: jednou kvůli nižším příjmům, podruhé kvůli vyšším sociálním výdajům.
A nesmíme zapomenout ani na financování státu. Už samotná diskuse o vystoupení by zhoršila náš rating. Úroky na státních dluhopisech by vzrostly, což by znamenalo desítky miliard ročně navíc jen na splácení dluhu. Peníze, které by jinak mohly jít na školy nebo nemocnice, by mizely v úrocích.
Odchod z EU by tak nebyl cestou k větší svobodě, ale k rychlé ekonomické devastaci. Zatímco v případě Řecka byla Unie nuceným záchranným lanem, my bychom si tohle lano sami přeřezali.
Scénáře pro ČR
Před Českou republikou stojí dvě možné cesty. První je pokračovat v kurzu populistických slibů – rozdávat další stovky miliard, hledat fiktivní zdroje a odkládat nepříjemné reformy. Druhá je bolestivější na začátku, ale dlouhodobě udržitelná: přiznat si realitu, začít konsolidovat rozpočet a nastartovat růst.
Scénář A: Řecká cesta
Pokud by se naplnily plány typu „levná energie pro všechny“ a „zrušení nepopulárních reforem“, rozpočet by se během dvou až tří let propadl do schodků kolem půl bilionu ročně. Výsledkem by byla ztráta důvěry investorů, vyšší úroky na dluhopisech a rychlá procedura nadměrného schodku ze strany EU. Na obyčejné lidi by dopadly škrty a vyšší daně. To je varianta, která v Řecku skončila ztrátou čtvrtiny HDP a desetiletím stagnace.
Scénář B: Obrat k odpovědnosti.
Druhá možnost je začít s konsolidací dřív, než bude pozdě. To znamená hledat úspory ve státní správě, kde počet zaměstnanců narostl o desítky tisíc od roku 2015, zjednodušit administrativu, omezit daňové úniky, a především vytvořit podmínky pro růst. Každé procento růstu HDP přináší zhruba 80 miliard korun do rozpočtu. To je cesta, která neřeší deficit škrty na papíře, ale posilováním ekonomické základny. Inspirací může být Polsko, které v poslední dekádě dokázalo kombinovat solidní růst s investicemi do infrastruktury, nebo Slovensko, které po své krizi na začátku tisíciletí rychle nastartovalo reformy a přitáhlo zahraniční kapitál.
Rozhodnutí, kterou cestou se vydáme, není jen technická debata o číslech. Je to otázka politické odvahy a schopnosti říkat voličům nepříjemnou pravdu. V demokracii je totiž lákavé rozdávat a slibovat, protože to přináší rychlé hlasy. Jenže účet za to přijde až za několik let – a pak už není cesty zpět.
Řecko je varováním, že se šokové terapii nevyhneme, pokud necháme dluhy růst do nebe. Česká republika má pořád možnost se rozhodnout jinak. Ale čas běží a každé volby posouvají naši zemi blíž k jednomu ze dvou scénářů.
Závěr: Poučení z Řecka
Řecko si prošlo lekcí, kterou si nikdo nepřeje. Sliby politiků, že „všichni budou mít víc a platit to budou ti druzí“, přinesly krátkodobou euforii, ale nakonec vedly k bankrotu, masovým škrtům a desetiletí bolesti. Nejhorší je, že účet nezaplatili ti, kdo ty sliby rozdávali, ale obyčejní lidé – důchodci, zaměstnanci, mladí, kteří museli odejít ze země.
Česká republika má dnes ještě šanci se této cestě vyhnout. Dluh zatím není extrémně vysoký, ale rychle roste. Schodek se stal normou a politici přihazují další sliby, aniž by vysvětlili, odkud vezmou stovky miliard. Přesně takhle to začalo v Řecku.
Rozdíl je v tom, že my už varování máme před očima. Můžeme si přečíst data Eurostatu, analýzy ČNB i predikce Ministerstva financí a vidíme, že tempo zadlužování je neudržitelné. A také víme, že demokracie má schopnost sebeočištění – pokud voliči dokážou rozlišit mezi sliby a realitou.
Řecký příběh ale ukazuje i naději: po pádu se země zvedla a voliči už nejsou tak naivní. Populisté, kteří kdysi vládli, dnes ztrácejí dech. To je důkaz, že demokracie má schopnost sebeočištění – ale cena byla obrovská. Proto je dnes pro Česko klíčové rozhodnutí. Buď uvěříme, že „peníze se vždycky najdou“, a narazíme do zdi během dvou až tří let. Nebo si vezmeme varování z Řecka vážně a začneme s odpovědností teď. A právě tady je i jedna poznámka k těm, kdo odcházejí do „hnutí Nejdu k volbám“ – lidí, které Fiala zklamal nebo naštval. Pokud jejich odpovědí bude rezignace, pomohou tím jen populistům. V demokracii platí jednoduché pravidlo: kdo zůstane doma, násobí sílu hlasu těch nejhlasitějších. Otázka pro Česko zní: chceme se učit na vlastních chybách, nebo nám stačí dívat se na řecký příběh jako na varovný film? Pokud se vydáme cestou rozdávání na dluh, náraz přijde do dvou až tří let. Pokud se rozhodneme pro odpovědnou politiku, můžeme krizi předejít.
Je to na nás, voličích. Demokracie není dokonalá, ale lepší systém lidstvo nevymyslelo. Funguje jen tehdy, když občané odmítnou sladké lži a budou chtít slyšet pravdu. Řecko už zaplatilo svou cenu. Česká republika ji platit nemusí – ale jen pokud dokážeme říct populistům ne.
Zdroje:
ČSÚ – export do EU (2023)
MFČR – čisté výdaje na obsluhu dluhu
IMF – 110 mld. eur (2010) < https://www.imf.org/en/News/Articles/2015/09/28/04/53/socar050210a
