Článek
Dětství mezi kolejemi a sny o hvězdách
Představte si malou dívku, která se narodila 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi, v tehdejším Rakousku-Uhersku. Jmenovala se Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, ale svět ji brzy poznal jako Adinu – jméno, které si vybrala sama, inspirované exotickým zvukem a touhou po jedinečnosti. Její otec, Jan Mandl, byl vrchním inspektorem státních drah, mužem pevných zásad a velké lásky k dceři. Hýčkal ji jako princeznu, učil ji hrát na klavír od čtyř let a snil o její umělecké budoucnosti. Matka Anna, rozená Krýžová, byla praktická žena, která rodinu držela pohromadě.
Život se však rychle změnil, když otci bylo teprve sedmačtyřicet let a zemřel na srdeční infarkt. Adině bylo osm, a najednou se ocitla v chudobě. Matka si našla nového partnera, což v dívce vyvolalo vzpouru. Byla to doba, kdy se Adina začala bouřit proti konvencím – utíkala z domova, experimentovala s životem a objevovala svou krásu. V patnácti letech ji matka poslala do pařížského dívčího penzionátu, kde se měla naučit francouzštinu a němčinu. Místo toho se Adina věnovala tanci, flirtu a dobrodružstvím, což vedlo k jejímu vyloučení za „špatné chování“. Tato epizoda ji formovala – naučila se, že život je o riziku a že krása může otevřít dveře, které by jinak zůstaly zavřené.
Po návratu domů se Adina věnovala sportu: hrála tenis, lyžovala, plavala. Byla to moderní dívka éry jazzu a emancipace, která snila o velkém světě. Pracovala jako manekýna v pražských módních domech, kde ji objevili filmaři. Její vzhled – štíhlá postava, mandlové oči a charismatická úsměv – byl jako stvořený pro stříbrné plátno. Ale pod povrchem se skrývala citlivá duše, která toužila po lásce a uznání, jež jí otec nedokázal dát navěky.
První záře reflektorů: Od manekýny k filmové hvězdě
Adinina kariéra začala náhodou v roce 1932, když ji režisér Josef Medeotti-Boháč obsadil do malé role v komedii Děvčátko, neříkej ne!. Byla to jen epizodka – manekýna v módním salonu – ale stačila k tomu, aby upoutala pozornost. Skutečný zlom přišel díky setkání s Hugem Haasem, režisérem a hercem, který se stal jejím mentorem i milencem. Společně natočili sedm filmů, počínaje Život je pes (1933), kde Adina ztvárnila svůdnou zpěvačku Evu.
V třicátých letech se Adina stala symbolem moderní ženy: ve filmech jako Mazlíček (1934) hrála sportovní dívku, která bojuje za svou lásku, v Nezlobte dědečka (1934) byla roztomilou neteří, a v Děvčata, nedejte se! (1937) se objevila jako odvážná studentka. Její role byly lehké, komické, plné energie – odrážely dobu první republiky, kdy se ženy osvobozovaly od viktoriánských pout. Ale Adina toužila po hloubce. To přišlo s režisérem Otakarem Vávrou: v Velbloud uchem jehly (1936) hrála mondénní dámu, v Švadlenka (1936) chudou dívku, která se probíjí světem.
Vrcholem předválečné kariéry byl Kristian (1939), kde Adina ztvárnila Aloisii, sofistikovanou ženu, která svádí muže. Za tento výkon získala Svatováclavskou cenu ministra průmyslu. Film byl hitem – diváci milovali její eleganci, vtip a sex-appeal. Adina se stala rivalem Lídy Baarové, další české divy, ale na rozdíl od ní zůstala věrná českému filmu. V té době už byla slavná: plnila titulky novin, byla obdivována muži i ženami, a její jméno zaručovalo plné sály.
Ale sláva měla svou cenu. Adina byla známá svým bouřlivým životem – večírky, aféry, extravagantní chování. Říkala si: „Buďto Ritz, anebo nic!“ Žila luxusně, obklopena obdivovateli, ale pod povrchem se skrývala osamělost. Její první manželství s malířem Zdeňkem Tůmou skončilo rychle; druhé s hercem Josefem Kožíškem bylo plné hádek. Milenci jako Hugo Haas nebo Oldřich Nový přidávali paliva do ohně klepů.
Okupace a stíny války: Mezi slávou a podezřením
Druhá světová válka přinesla Adině nejtěžší období. Protektorát Čechy a Morava znamenal omezení, ale české kino pokračovalo. Adina hrála v úspěšných filmech jako Přítelkyně pana ministra (1940), kde byla vtipnou milenkou, nebo Dva týdny štěstí (1940), romantické komedii. Nejvíce se prosadila v dramatické roli prostitutky Kiki v Nočním motýlu (1941) režiséra Františka Čápa – za ni získala Národní filmovou cenu. Tento film ukázal její hloubku: nebyla jen kráskou, ale herečkou schopnou ztvárnit složité emoce.
Ale válka přinesla kontroverze. Adina udržovala kontakty s německými úředníky, včetně Karla Hermanna Franka a Williho Siemena z gestapa. Říká se, že to bylo pro přežití – pomáhala přátelům, chránila se před deportacemi. Ale po válce ji to stálo draho: byla obviněna z kolaborace, vyloučena z herecké unie a zakázána hrát. Veřejnost ji nenáviděla – házeli po ní kameny, nazývali ji „německou milenkou“. Adina se bránila: „Nikdy jsem nikoho neudala, jen jsem žila svůj život.“ Ale důkazy chyběly, a tak emigrovala.
V roce 1946 utekla do Francie, pak do Anglie. Tam se provdala za kostýmního výtvarníka Bena Pearsona, homosexuála, s nímž měla dohodu – manželství pro papíry. Hrála menší role v britských filmech: The Fool and the Princess (1949), seriály jako The Saint s Rogerem Moorem. Ale sláva byla pryč. Žila v chudobě, pracovala jako prodavačka, pak se přestěhovala na Maltu, kde našla klid.
Exilové stíny: Od Londýna po Maltu
Život v exilu byl pro Adinu směsicí svobody a osamělosti. V Anglii se snažila začít znovu: hrála v divadle, objevila se v televizních filmech jako Destination Downing Street (1957). Ale britské publikum ji neznalo, a ona toužila po domově. V roce 1968 se vrátila do Československa po srpnové invazi, ale režim ji nepřijal. Opět emigrovala, tentokrát na Maltu, kde žila v malém domku.
Tam se setkala s Josefem Škvoreckým, který s ní nahrával rozhovory pro knihu Dneska už se tomu směju (1976). Adina v nich otevřeně mluvila o svém životě: o milencích, sebevražedných pokusech, ztrátě dítěte. „Mé paměti by vypadaly jako porno film,“ říkala s ironickým humorem. Byla upřímná, provokativní – přiznala, že dělila muže na bohaté a chudé, že žila pro okamžik.
Na Maltě se vdala počtvrté, za Joea Knighta, ale manželství skončilo. Žila sama, psala dopisy přátelům, vzpomínala na staré časy. V roce 1991 se vrátila do Československa, ale zemřela náhle v příbramské nemocnici na tuberkulózu. Její popel byl rozptýlen na louce u Blatné – bez hrobu, bez pomníku, jak si přála.
Milostné bouře: Muži, kteří formovali její srdce
Adinův osobní život byl jako filmový scénář. První velká láska byl Hugo Haas – mentor, který ji uvedl do světa filmu, ale jejich vztah byl bouřlivý. Pak přišel Fred Scheiner-Svítil, kvůli němuž se pokusila o sebevraždu. S Oldřichem Novým sdílela vášeň na plátně i mimo něj. Manželství: první se Zdeňkem Tůmou skončilo rozvodem, druhé s Josefem Kožíškem hádkami, třetí s Benem Pearsonem bylo praktické, čtvrté s Joem Knightem krátké.
Adina měla řadu afér – s režiséry, herci, dokonce s německými důstojníky. Ale hluboko uvnitř toužila po stabilitě. Ztratila dítě, což ji poznamenalo. Její humor byl cynický: „Stýkala jsem se jen s významnými a movitými muži,“ říkala podle rady matky. Ale tyto vztahy ji často ničily – vedly k skandálům, pomluvám a nakonec k pádu.
Filmová dědictví: Role, které zůstaly v paměti
Adinina filmografie je bohatá – přes 40 filmů. V Hotel Modrá hvězda (1941) hrála svůdnou zpěvačku, v Okouzlená (1942) ženu v krizi, v Bláhový sen (1943) romantickou hrdinku. Její poslední český film Sobota (1944) byl melancholickou reflexí války. V exilu přišly menší role, ale její talent zůstal.
Divadlo: Debutovala v Moudré Penny (1939), hrála v Milionářce (1940) a jako Marie Stuartovna (1944). Byla charismatická, ale válka ji přerušila.
Zapomenutá diva: Dědictví a lekce z jejího života
Adina Mandlová zůstává ikonou – její filmy se dodnes promítají, knihy o ní inspirují. Byla ženou, která žila naplno, bez kompromisů. Její příběh učí o pomíjivosti slávy, síle ženy v mužském světě a ceně za svobodu. V éře #MeToo by byla hrdinkou – bojovala s pomluvami, sexismem a politickými bouřemi.
Ale Adina nebyla jen obětí. Byla provokatérkou, která si užívala život: „Žila jsem jako v románu,“ říkala. Její ironie, krása a talent přežijí.
Zdroje:
