Alois Švehlík: Herec, který žil pro scénu

V létě roku 1939, kdy se svět chystal k bouři druhé světové války, se v Pardubicích narodil chlapec, který měl předurčený osud plný světel reflektorů a aplausu. Alois Švehlík přišel na svět 30. července do rodiny obchodníků, kde se život točil kolem trhů a cestování. S rodiči a sourozenci – starším bratrem Jaroslavem a sestrou Jiřinou – putoval po venkovských jarmarcích, kde se učil pozorovat lidi, jejich tváře, gesta a příběhy. Tyto rané zážitky, plné vůní pečených klobás a šumu davů, formovaly jeho cit pro lidskou povahu, který později přetavil do nezapomenutelných rolí.

Dětství nebylo jen o obchodu; Alois a Jaroslav brzy objevili kouzlo divadla. V pardubické čtvrti Rosice se zapojili do ochotnického souboru u salesiánů Dona Boska, kde hráli v amatérských představeních. Alois dokonce sloužil jako ministrant v kostele svatého Václava, což mu dodávalo smysl pro rituál a dramatickou atmosféru. Tyto první zkušenosti s jevištěm byly jako semínko, které klíčilo v jeho duši, zatímco okolní svět se měnil pod tíhou okupace a poválečných let.

Po základní škole se Alois rozhodl pro praktické vzdělání – nastoupil na střední průmyslovou školu strojnickou v Chrudimi, kde maturoval v roce 1958. Nebyl to však strojírenství, co ho táhlo; sny o herectví ho nenechaly na pokoji. Pokus o přijetí na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze selhal, ale Alois se nevzdal. Místo toho vstoupil do světa divadla jako élève v Středočeském divadle v Kladně, kde se učil řemeslu od základů. Tady začala jeho skutečná cesta – cesta plná odmítnutí, ale i malých vítězství, která ho posouvala dál.

Po maturitě a základní vojenské službě se Alois ocitl v továrně, kde se setkal s ženou, která se stala jeho životní partnerkou. Tento románek, zrozený mezi stroji a pracovními směnami, byl jako scéna z realistického dramatu – plný každodenních starostí, ale i hluboké lásky. Brzy se oženili a založili rodinu: narodily se jim dvě dcery a syn David, který později následoval otcovy šlépěje a stal se hercem. Rodinný život poskytoval Aloisovi zázemí, zatímco on bojoval o místo v divadelním světě.

Jeho první profesionální angažmá přišlo v roce 1963 v Městském divadle v Mostě, kde strávil rok. Poté následovaly angažmá v Olomouci a Liberci, kde se Alois zdokonaloval v různých rolích. Tyto regionální scény byly tvrdou školou – herci museli zvládat repertoár od komedií po tragédie, často s minimálními prostředky. Alois zde hrál postavy jako Hubert v „Hrátkách s čertem“ nebo Sergeje Serjogina v „Irkutské historii“, kde ukázal svůj talent pro intenzivní dramatické výkony. Život v provincii byl náročný; herci jako Alois se drželi Prahy zuby nehty, protože regionální angažmá znamenala odloučení od centra kulturního dění. Přesto tyto roky formovaly jeho herecký styl – autentický, hluboký a plný empatie k obyčejným lidem.

V šedesátých letech se Aloisovi podařilo prorazit dál. V roce 1964 se objevil v rolích jako Salarino v „Benátském kupci“ nebo Václav v „Našich furiantech“. Jeho výkony byly plné energie, kterou čerpal z dětských zážitků. Například v „Revizorovi“ jako číšník ukázal svůj komický talent, zatímco v „Dantonově smrti“ jako Camille Desmoulins přinesl na jeviště revoluční vášeň. Tyto role byly jako kapitoly v románu – každá přidávala vrstvu k jeho herecké osobnosti, plné kontrastů mezi humorem a tragédií.

Sedmdesátá léta přinesla Aloisovi Švehlíkovi vytoužený přesun do Prahy. V roce 1974 se stal členem Městských divadel pražských, kde strávil čtrnáct let. Tady se jeho kariéra rozvinula naplno. Hrál v představeních jako „Sliby chyby“, kde ztvárnil Chucka, nebo „Dům se sedmi balkóny“ jako Ramóna. Jeho výkony byly plné intenzity; například v „Přeletu nad hnízdem kukačky“ jako Randle Patrick McMurphy přinesl na jeviště rebelii a lidskost, která diváky hypnotizovala.

V roce 1988 přišel vrchol – angažmá v činohře Národního divadla v Praze, kde zůstal téměř třicet let. Zde se Alois stal součástí elitního souboru, kde hrál role, které definovaly jeho odkaz. Jako Mlynář v „Lucerně“ Jana Otčenáška přinesl na scénu venkovskou moudrost, zatímco v „Slečně Julii“ Augusta Strindberga jako Jean ukázal temnou stránku lidské touhy. Jeho Astrov v „Strýčkovi Váňovi“ Antonína Čechova byl plný melancholie, která odrážela jeho vlastní životní zkušenosti.

Národní divadlo se stalo jeho druhým domovem. V „Smrti obchodního cestujícího“ Arthura Millera jako Willy Loman ztvárnil muže na pokraji zhroucení s takovou hloubkou, že diváci cítili jeho bolest. V „Ženitbě“ Nikolaje Gogola jako Žvanikin přinesl komický chaos, zatímco v „Měsíci pro smolaře“ Eugenea O’Neilla jako Phil Hogan ukázal drsnou sílu. Tyto role byly jako vrstvy cibule – každá odhalovala novou dimenzi jeho talentu.

Alois nebyl vázán jen na Národní; hostoval v dalších pražských divadlech. V Činoherním klubu, Divadle Viola nebo Dejvickém divadle přinesl svůj jedinečný styl. Například v „Z cizoty“ Josefa Jandla jako On získal Cenu Divadelních novin v roce 2004 a nominace na prestižní ceny. Jeho Malvolio v „Večeru tříkrálovém“ na Letních shakespearovských slavnostech byl plný ironie a tragikomického kouzla.

Ačkoli divadlo bylo jeho královstvím, Alois Švehlík si vydobyl místo i ve filmu a televizi. Jeho první filmové role přišly v polovině sedmdesátých let – v „Sokolovu“ jako voják nebo v „Osvobození Prahy“. Tyto malé party byly jako předehra k větším triumfům. V „Odysseovi a hvězdách“ jako otec v dětském sci-fi přinesl teplo rodinného muže.

Osmdesátá léta přinesla hlubší role. V „Smrti krásných srnců“ jako rozvědčík ukázal svou schopnost ztvárnit složité charaktery. V seriálu „Dobrá Voda“ nebo „Bylo nás šest“ se stal součástí českých domácností. Devadesátá léta přinesla televizní hity jako „Černí baroni“, kde jako důstojník přinesl autoritu a humor.

V novém tisíciletí se objevil v „Operaci Silver A“ nebo „Alois Nebel“, kde hrál se svým synem Davidem. V roce 2019 v „Na střeše“ Jiřího Mádla jako profesor Rypar získal nominaci na Českého lva. Tato role, původně určená Janu Třískovi, byla pro Aloise poctou i výzvou – ztvárnil muže plného moudrosti a melancholie.

Od roku 2010 hrál v seriálu „Cesty domů“ MUDr. Rudolfa Bernáta, což ho udrželo v srdcích diváků. Jeho filmografie čítá desítky titulů, kde vždy přinesl autenticitu, která překonávala scénář.

Jedním z největších pokladů Aloise Švehlíka byl jeho hlas – hluboký, výrazný a plný nuancí. V dabingu se stal legendou. Daboval Martina Shawa v „Profesionálech“ jako Doyle, Götze George v „Schimanski“ nebo policistu Spikingsa v „Dempsey a Makepeace“. Jeho hlas oživil Jacka Nicholsona v „Lepší už to nebude“, za což získal Cenu Františka Filipovského v roce 1999. Daboval i Charlese Bronsona, Anthonyho Hopkinse, Roberta De Nira nebo Burta Lancastra.

V „Tajemství Santa Vittorie“ dal hlas Anthony Quinnovi a získal další cenu v roce 2007. V roce 2014 byl oceněn za celoživotní přínos v dabingu. Jeho hlas byl jako nástroj – dokázal přenést emoce přes jazykovou bariéru, což udělalo z cizích filmů české poklady.

Od roku 2004 Alois Švehlík učil herectví na DAMU v Praze, kde předával své zkušenosti nové generaci. Vedl studenty v představeních jako „Bratři Karamazovi“ nebo „Hamlet“, kde jim ukazoval, jak najít pravdu v roli. Jeho pedagogika byla plná empatie – věřil, že herectví je o porozumění lidské duši. Mnoho jeho žáků se stalo úspěšnými herci, nesoucí jeho odkaz dál.

Život Aloise Švehlíka nebyl jen o slávě; obsahoval i temné kapitoly. V roce 2006 onemocněl rakovinou štítné žlázy – nemocí, která postihla i jeho bratra Jaroslava a sestru Jiřinu, kteří na ni zemřeli. Alois bojoval statečně, podstoupil operace a léčbu, a porazil ji. Vrátil se na jeviště s ještě větší energií, jako by nemoc posílila jeho vůli žít.

Bohužel, nemoc se vrátila. V posledních letech života se Alois potýkal se zdravotními problémy, ale zůstával aktivní. Rád zašel na pivo do hospody, kde sdílel příběhy s přáteli. Jeho život byl plný rodiny – žena, děti a vnoučata mu poskytovali oporu.

Dne 2. dubna 2025, krátce po půlnoci, Alois Švehlík zemřel v Praze, obklopen rodinou. Bylo mu 85 let. Příčinou byla rakovina štítné žlázy, která ho nakonec překonala. Jeho smrt zasáhla českou kulturní scénu; kolegové ho označovali za „rovného chlapa“ a „matadora“.

Poslední rozloučení se konalo 16. dubna 2025 v Národním divadle, kde se shromáždili rodina, kolegové a veřejnost. Zádušní mše byla plná hvězd – Pavla Schneiderová, Jan Strach a další vzdali hold. Obřad byl katolický, s dlouhým potleskem a vzpomínkami na jeho přínos. Alois byl pohřben v kruhu nejbližších, ale jeho odkaz žije v představeních, filmech a hlasech, které zůstanou navěky.

V roce 2021 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, v roce 2024 byl uveden do Síně slávy Národního divadla. Jeho život byl jako velký román – plný napětí, emocí a triumfů. Alois Švehlík nebyl jen hercem; byl vypravěčem lidských příběhů, který nás učí, jak žít s vášní.

Alois Švehlík zanechal po sobě nejen role, ale i inspiraci. Jeho syn David pokračuje v rodinné tradici, hrající po boku otce v několika projektech. Vzpomínky na Aloise – na jeho smích, hlas a přítomnost – zůstanou v srdcích těch, kteří ho znali. Byl to muž, který žil pro umění, a umění žije díky němu.

Mezi mnoha poctami patří nominace na Českého lva v roce 2019 za „Na střeše“. Jeho dabingové ceny – tři Ceny Františka Filipovského – podtrhují jeho univerzálnost. V Národním divadle hrál v desítkách představení, od Shakespeara po současné autory. V „Rock’n’Rollu“ Toma Stopparda jako Max přinesl filozofickou hloubku, v „Králi Learovi“ jako Hrabě z Glostru ukázal tragickou sílu.

Alois byl také radiohercem, kde jeho hlas oživoval příběhy. Jeho pedagogická práce na DAMU ovlivnila stovky studentů. V osobním životě byl oddaným otcem a manželem, který našel rovnováhu mezi scénou a domovem.

Jeho smrt v roce 2025 uzavřela éru, ale otevřela dveře k reflexi. Alois Švehlík byl víc než herec – byl zrcadlem české duše, plné humoru, bolesti a naděje.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_%C5%A0vehl%C3%ADk

https://www.csfd.cz/tvurce/1521-alois-svehlik/biografie

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/810162/herec-alois-svehlik-85-odesel-pricina-smrti-odhalena.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/kolegove-i-verejnost-se-louci-s-aloisem-svehlikem-360125

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/alois-svehlik-pohreb-rozlouceni-narodni-divadlo.A250415_121822_divadlo_ts