Čeští filmoví záporáci, na které se nezapomíná: od Kopfrkingla po Dorotu Máchalovou

Když se řekne filmový padouch, člověk si snadno vybaví černý plášť, zlověstný smích a plán na ovládnutí světa. Jenže česká a československá kinematografie často pracovala jinak. Její nejpůsobivější záporné postavy nebývají nejnebezpečnější proto, že mají armádu, tajnou základnu nebo nadpřirozené schopnosti. Často stačí, že mají dobře padnoucí oblek, přesvědčivý hlas a naprostou jistotu, že právě ony mají pravdu.

Vedle toho máme druhou tradici: padouchy záměrně přehnané, okázalé a směšné. Zloduch se v nich stává téměř hlavní atrakcí filmu. Miloš Kopecký dokázal jediným pohledem naznačit, že jeho postava chystá něco hanebného, a zároveň v divákovi vzbudit zvědavost, co provede dál. Pohádkoví záporáci zase často dostali tak přesně napsaný charakter, že si je děti pamatovaly stejně dobře jako princezny a prince.

Následující výběr proto není žebříčkem od „nejlepšího“ po „nejhoršího“. Srovnávat Karla Kopfrkingla s Dorotou Máchalovou by ostatně nedávalo velký smysl. Jeden patří do psychologického hororu a společenského podobenství, druhá do rodinné pohádky. Společné mají něco jiného: bez nich by jejich filmy přišly o podstatnou část své síly.

Ve Spalovači mrtvol není nejděsivější násilí. Nejděsivější je způsob, jakým Karel Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského dokáže obludné věci vyslovovat téměř něžným hlasem. Zaměstnanec krematoria působí zpočátku jako podivínský, trochu směšný maloměšťák, který mluví o rodině, slušnosti, Tibetu a očistě duší. Právě tato zdánlivá spořádanost dělá jeho proměnu tak znepokojivou.

Film Juraje Herze vznikl v roce 1968 podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse. Kopfrkingl v něm není klasický padouch, který vstoupí na scénu už jako zlo. Jeho hrůza spočívá v tom, že zlo přijímá postupně a překládá si je do slov, která mu umožňují považovat vlastní jednání za správné. Nacistická ideologie mu nenabídne jen kariérní příležitost. Dá mu také systém, kterým dokáže ospravedlnit vlastní touhu po moci a vlastní posedlosti.

Rudolf Hrušínský nehraje Kopfrkingla jako šílence, který ztratil kontrolu. Naopak. Čím děsivější se jeho jednání stává, tím pevněji působí jeho sebeovládání. Jeho zdvořilost je téměř horší než otevřená agresivita. Divák sleduje člověka, který je schopen vraždit vlastní rodinu a současně si zachovávat představu o sobě jako o citlivé a duchovně založené bytosti.

Právě tady Spalovač mrtvol překračuje hranici hororu. Kopfrkingl není monstrum zvenčí. Je to člověk, který si své monstrum postupně vytvoří uvnitř a naučí se mu říkat vznešenými slovy. Proto působí i po desetiletích. Je snadné odmítnout padoucha, který se chová jako padouch. Mnohem nepříjemnější je postava, která si dokáže každý další krok logicky vysvětlit.

Herzův film navíc pracuje s obrazem a zvukem tak, aby diváka uzavřel do Kopfrkinglovy mysli. Deformované objektivy, nečekané střihy, opakující se tváře i hudba Zdeňka Lišky vytvářejí prostředí, kde se realita pomalu přizpůsobuje hlavní postavě. Kopfrkingl tak není jen jeden z českých filmových záporáků. Je jednou z nejpřesnějších domácích ukázek toho, jak může být zlo banální, uhlazené a samo se sebou spokojené.

Úplně jiným typem záporné postavy je Ivan Sekal z filmu Je třeba zabít Sekala. Snímek Vladimíra Michálka z roku 1998 se odehrává v moravské vesnici za protektorátu. Sekal, nemanželský syn, kterým okolí dlouho pohrdalo, využije nové poměry ve svůj prospěch. Udává sedláky okupační moci a za odměnu získává jejich majetky.

Na první pohled je role jasná. Sekal je násilník, vyděrač a člověk, který spolupracuje s mocí okupantů. Bogusław Linda mu dává tvrdost člověka, který se už dávno rozhodl, že slitování je slabost. Jenže film odmítá pohodlné vysvětlení, že vesnice je nevinná a jednoho dne se v ní prostě objevil zlý muž.

Sekal je také výsledkem prostředí, které ho roky odmítalo. Neznamená to omluvu jeho činů. Znamená to něco pro film mnohem zajímavějšího: záporná postava nevzniká ve vzduchoprázdnu. Lidé, kteří se ho chtějí zbavit, si musí přiznat, že jejich vlastní zbabělost, předsudky a vypočítavost jsou součástí příběhu.

Proto je Je třeba zabít Sekala tak silné drama. Název zní skoro jako jednoduchý úkol. Ve skutečnosti film postupně ukazuje, jak problematické je slovo „třeba“. Statkáři chtějí Sekalovu smrt, ale sami se jí nechtějí účastnit. Potřebují někoho, kdo vykoná špinavou práci. Volba padne na kováře Juru Barana, člověka stojícího mimo jejich komunitu.

Sekal tedy funguje jako padouch i jako zrcadlo. Nutí ostatní postavy ukázat, co jsou ochotny udělat ve chvíli, kdy mají strach. V tom se výrazně liší od většiny filmových zloduchů. Není zajímavý jen tím, jak je krutý. Je zajímavý také tím, co jeho přítomnost odhaluje na lidech kolem něj.

Český film má mnoho protivníků, kteří jsou zábavnější, citovatelnější nebo okázalejší. Sekal mezi nimi stojí stranou. Nenabízí úlevný humor ani karikaturu. Jeho svět je špinavý, fyzický a nepříjemně konkrétní. A právě proto se k němu hodí slovo záporák jen s určitou opatrností. V dobrém dramatu totiž protivník není cedulka. Je to člověk, jehož existence komplikuje jednoduché rozdělení na dobré a zlé.

Když se přesuneme od Sekala k Limonádovému Joeovi, jako bychom změnili nejen film, ale celý vesmír. Horác Badman alias Hogofogo, kterého hraje Miloš Kopecký, je padouch přesně opačného druhu. Nic neskrývá. Naopak si svou zločinnost užívá jako velké divadelní číslo.

Film Oldřicha Lipského a Jiřího Brdečky z roku 1964 paroduje western, reklamu, hrdinské stereotypy i představu jasně rozděleného dobra a zla. Proti bezchybnému abstinentovi Joeovi proto potřebuje protivníka, který bude stejně přehnaný jako on. Hogofogo tuto úlohu plní dokonale.

Miloš Kopecký pochopil něco zásadního: parodický padouch nesmí působit, že se svému padoušství směje. Musí je hrát smrtelně vážně. Právě proto je Hogofogo tak zábavný. Jeho gesta, pohledy a sebevědomí jsou přehnané, ale postava sama o sobě nepochybuje ani na okamžik.

V klasickém westernu má zloduch vytvořit nebezpečí, proti němuž se hrdina vymezí. V Limonádovém Joeovi se ovšem postupně ukazuje, že také hrdina je součástí hry. Joe není jen ochránce dobra, ale zároveň obchodní zástupce nápoje Kolalok. Film tak s potěšením rozbíjí jednoduchou morálku žánru: na jedné straně stojí whisky, na druhé limonáda, ale za oběma je obchod.

Hogofogo proto není jen povedená karikatura westernového padoucha. Je součástí filmu, který se směje samotné potřebě vyrábět dokonale čisté hrdiny a dokonale špinavé zločince. Přesto platí paradox: právě díky stylizaci si divák postavu pamatuje možná lépe než mnohé vážně míněné protivníky.

A ještě něco je důležité. V českém filmu vznikla díky Kopeckému zvláštní tradice padoucha, který je nesnesitelný, marnivý a nebezpečný, ale zároveň má charisma. Divák mu samozřejmě nemá držet palce. Přesto čeká na jeho další výstup. To je jedna z největších hereckých výhod dobrého filmového záporáka: publikum si přeje jeho porážku, ale nechce, aby ze scény zmizel příliš brzy.

O třináct let později se Miloš Kopecký objevil v další slavné záporné roli. V Adéle ještě nevečeřela je z něj baron Ruppert von Kratzmar, mezinárodní zločinec známý jako Zahradník. Jestli Hogofogo patří do westernového saloonu, Kratzmar jako by vystoupil ze starého dobrodružného románu, který někdo omylem smíchal s groteskou a hororem.

Jeho plán je nádherně absurdní. Vypěstuje obrovskou masožravou květinu Adélu a hodlá ji využít při pomstě dávnému protivníkovi. Už samotný nápad by v jiném filmu působil směšně. Tady je směšný záměrně, ale díky precizní stylizaci funguje.

Adéla ještě nevečeřela staví proti Kratzmarovi amerického detektiva Nicka Cartera a pražského komisaře Ledvinu. Každý z nich představuje jiný druh filmového světa. Carter je dokonalý, technicky vybavený dobrodruh. Ledvina je zkušený Čech, který zná hospody, podsvětí a praktický život. Kratzmar mezi nimi stojí jako člověk, jehož inteligence se dávno změnila v posedlost.

Dobrý komediální padouch potřebuje motivaci, která je současně vážná i směšná. Kratzmar ji má. Pomstu bere naprosto vážně, ale prostředky, které zvolí, jsou tak přehnané, že se z něj stává jedna z hlavních atrakcí filmu.

Navíc má k dispozici něco, co řada českých záporáků postrádá: vlastní ikonický nástroj zla. Adéla není obyčejná rekvizita. Masožravá rostlina s výtvarnou stopou Jana Švankmajera je téměř samostatnou postavou. Kratzmar díky ní získává svět, který je okamžitě rozpoznatelný.

Zajímavé je i to, že Kopeckého padouši se často neomezují na prostou chamtivost. Bývají ješitní, kulturně založení, teatrální a posedlí vlastní minulostí. Jejich zlo má vkus. Samozřejmě velmi pochybný, ale vkus. To z nich dělá ideální protivníky filmů, které samy milují přehánění, dekorace, jazykové hříčky a parodii starých žánrů.

Kratzmar tak ukazuje, že záporák nemusí film zatemňovat. Někdy ho naopak rozzáří. Stačí masožravá květina, stará křivda a herec, který dokáže i největší nesmysl pronést s aristokratickou samozřejmostí.

Třetí slavná záporná kreace Miloše Kopeckého patří do Tajemství hradu v Karpatech. Baron Robert Gorc z Gorceny znovu spojuje nebezpečí s groteskou, tentokrát ale dostává ještě silnější příměs melodramatu.

Gorc unese operní pěvkyni Salsu Verde, milovanou hraběte Felixe Telekeho z Tölökö. Jeho sídlo je plné bizarních technických vynálezů profesora Orfanika a celý film si s chutí pohrává s dobrodružnými romány, gotickými hrady, operou i představami o moderních technologiích.

Zatímco Kratzmar je především mstivý vynálezce a zločinec, Gorc je padouch posedlý představou, že jeho cit je tak veliký, že mu dává právo vlastnit druhého člověka. To je motiv, který by v realistickém dramatu působil temně. Lipský s Brdečkou jej ale obalují do operní přemrštěnosti.

Gorc svou existenci téměř režíruje. Hrad, technika, služebnictvo i hudba jsou součástí jeho velkého představení. A právě to je pro Kopeckého styl záporných rolí typické. Jeho padouši nejsou obyčejní. Potřebují publikum, kulisy a příležitost předvést, jak výjimeční podle vlastního názoru jsou.

V tom je Gorc zajímavě moderní. Ješitnost je pro něj skoro stejně důležitá jako zločin. Nestačí mu mít moc. Potřebuje, aby jeho moc vypadala velkolepě.

Tajemství hradu v Karpatech navíc ukazuje, jak silná byla domácí tradice parodie. Film se nesměje jen jednomu konkrétnímu románu Julese Vernea. Hraje si s celou představou tajemného hradu, démonického aristokrata, šíleného vědce a odvážného hrdiny. Gorc proto není jen protivník hraběte Telekeho. Je vědomě přehnanou verzí padoucha, kterého divák zná z desítek jiných příběhů.

A právě proto funguje. Kdyby byl méně okázalý, ztratil by se. V tomto světě však musí být stejně velký jako hrad, na němž žije.

Dorota Máchalová a správce: pohádkové zlo bydlí překvapivě blízko

Pohádka S čerty nejsou žerty má zajímavou vlastnost: skuteční čerti v ní nejsou největším problémem. Nejnebezpečnější postavy žijí na zemi. Patří k nim především Dorota Máchalová v podání Jaroslavy Kretschmerové a chamtivý správce, kterého hraje Viktor Preiss.

Dorota je macecha mladého Petra Máchala. Chce získat mlýn a spojí se se správcem, který má stejnou slabost pro cizí majetek. Její zápornost není založena na magii, armádě ani politické moci. Je mnohem přízemnější. Dorota je chamtivá, sobecká a ochotná obětovat kohokoli, pokud z toho něco získá.

Právě proto je tak účinná. Dítě nemusí rozumět nacismu, protektorátní kolaboraci ani filmové parodii, aby okamžitě pochopilo, co je na Dorotě špatně. Bere něco, co jí nepatří, lže a ubližuje člověku, který se nemůže snadno bránit. Její charakter je jasný během několika scén.

Jaroslava Kretschmerová ale z Doroty neudělala nudnou zlou macechu. Postava má prudkost, energii a komediální rytmus. Její hamižnost je tak výrazná, že se stává zdrojem humoru. Divák se směje, ale nikdy nezapomíná, že právě ona patří mezi hříšníky, pro které si peklo oprávněně přijde.

Správce je jiný typ. Má úřední moc, přístup k panovníkovi a možnost svou chamtivost vydávat za výkon funkce. Dorota je osobní zlo, správce zlo institucionální. Jeden chce mlýn, druhý dokáže díky postavení zasahovat do života celého knížectví.

A pak je tu Lucifer v podání Karla Heřmánka. V mnoha příbězích by byl automaticky hlavním padouchem. Tady je téměř spravedlivým úředníkem, který vede peklo s větší logikou než kníže své panství. Tento převrácený princip dává filmu část jeho kouzla. Čerti nejsou bezchybní, ale pravidla dodržují. Lidé nahoře mají svobodu a často ji využívají mnohem hůř.

S čerty nejsou žerty tak nabízí velmi českou verzi pohádkového světa: pekla se není třeba bát tolik jako chamtivého člověka s razítkem nebo příbuzného, který má zálusk na váš majetek. A právě proto Dorota i správce fungují dodnes.

Ve Princezně se zlatou hvězdou nemusel scenárista dlouze vysvětlovat, kdo je protivník. Král Kazisvět má svůj charakter vepsaný už do jména. V podání Martina Růžka je hlučný, násilnický, sebejistý a přesvědčený, že odmítnutí neexistuje.

Přijíždí si pro princeznu Ladu, jako by šlo o věc, kterou lze získat prostým rozhodnutím. Nezajímá ho její vůle. Když neuspěje, je připraven použít sílu. V logice klasické pohádky je to téměř učebnicový padouch: cizí vládce, který ohrožuje domov a současně chce hrdinku donutit ke sňatku.

Přesto Kazisvět nepůsobí jako zaměnitelná postava. Martin Růžek mu dal mohutnost a temperament, které jsou v kontrastu s jemnějšími postavami pohádky. Jeho síla spočívá v tom, že o sobě nepochybuje. Nechápe, proč by mu někdo měl odporovat, a právě tato samozřejmost dělá jeho vystupování komické i hrozivé.

Staré filmové pohádky pracovaly s jednoduchými charaktery záměrně. Divák nemusel dostávat dlouhou psychologickou minulost každé postavy. Důležité bylo, aby okamžitě rozpoznal konflikt. Kazisvět je v tomto ohledu téměř dokonalý příklad. Jeho motivace je prostá, jeho metody přímé a jeho porážka nutná.

To ale neznamená, že jde o slabě napsanou postavu. Jednoduchost je v pohádce výhoda, pokud ji podpoří herec s dostatečnou výrazností. Růžek se nesnaží Kazisvěta zjemňovat. Naopak přijímá jeho přehnanost a díky tomu vytváří postavu, která se do filmu otiskla výrazněji než řada komplikovanějších záporáků.

Kazisvět připomíná, že ne každý filmový protivník potřebuje tajemství. Někdy úplně stačí, když vjede do sálu a všichni okamžitě vědí, že nastal problém.

Do stejného výběru stojí za to zařadit také princeznu Bosanu z filmu Tři veteráni. Ne proto, že by byla zosobněním absolutního zla. Právě naopak. Bosana ukazuje, že záporák může fungovat i jako někdo, kdo je jednoduše rozmazlený, vypočítavý a přesvědčený, že svět existuje pro jeho pohodlí.

Tři vysloužilci Pankrác, Bimbác a Servác získají kouzelné předměty. V království Monte Albo se však setkají s Bosanou a jejím otcem, kteří jejich důvěřivosti využijí. Kouzelné dary jim vezmou a příběh se promění v lekci o chamtivosti, zkušenosti a ceně snadno získaného bohatství.

Bosana v podání Vidy Skalské-Neuwirthové není temná. Je půvabná, sebevědomá a manipulativní. Právě proto dokáže veterány obelstít. Kdyby přicházela se zlověstnou hudbou a zlým smíchem, bylo by po zápletce během pěti minut.

Její trest v podobě nekonečně rostoucího nosu patří k nejvýraznějším obrazům filmu. Není náhodný. Pohádka převádí vnitřní vlastnost do viditelného znaku. Marnivá princezna, která je zvyklá využívat svůj vzhled a postavení, dostane něco, co nelze zakrýt.

Tři veteráni přitom nejsou příběhem o tom, že na jedné straně stojí dokonale dobří hrdinové a na druhé zlá Bosana. Také veteráni dělají chyby. Kouzelné předměty je svádějí k pohodlnosti a neopatrnosti. Bosana pouze využije slabiny, které už existují. V tom připomíná některé mnohem vážnější filmové protivníky.

Její místo mezi českými záporáky proto není založené na hrůze. Je založené na pamětihodnosti. Dobrý protivník totiž nemusí být vrah ani tyran. Někdy stačí, když dokáže hlavní postavy přimět, aby se chovaly hloupěji, než by chtěly.

Od Kazisvěta k Sekalovi: každý žánr potřebuje jiné zlo

Když se tyto postavy seřadí podle doby vzniku filmů, je vidět ještě jedna zajímavá věc. Český film nemá jediný univerzální model padoucha. Mění se podle žánru, společenské zkušenosti i toho, jaký druh příběhu chce vyprávět.

Princezna se zlatou hvězdou z roku 1959 pracuje s jasným pohádkovým archetypem. Kazisvět přichází zvenčí, ohrožuje zavedený řád a divák od první chvíle ví, na které straně stojí. Taková jednoduchost není nedostatkem. Pohádka potřebuje rychle vytvořit situaci, v níž se dítě i dospělý orientují bez dlouhého vysvětlování. Kazisvět je funkční právě proto, že se nemusí psychologicky obhajovat.

O několik let později už Limonádový Joe bere podobnou jednoznačnost a obrací ji v parodii. Hrdina i zloduch jsou záměrně přehnaní. Film neříká, že rozdíl mezi dobrem a zlem neexistuje. Spíš se baví tím, jak filmové žánry tento rozdíl prodávají publiku v dokonale zabalené podobě. Hogofogo proto není jen zlý muž. Je to představa zločince převedená na jeviště, stejně jako Joe představuje reklamně naleštěnou představu hrdiny.

Spalovač mrtvol ze stejného desetiletí jde přesně opačným směrem. Místo archetypu nebo parodie nabízí postupné rozpadání člověka, který sám sebe za padoucha vůbec nepovažuje. Film tak ukazuje něco, co je pro moderní vyprávění zásadní: nejnebezpečnější postava nemusí mít žádný okamžik, kdy si řekne, že od této chvíle bude zlá. Stačí série malých ústupků, výhodných rozhodnutí a stále pohodlnějších výmluv.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se v populárních komediích a pohádkách výrazně prosazuje stylizované zlo. Kratzmar, Gorc, Dorota nebo Bosana jsou postavy, které mají být okamžitě rozpoznatelné. Divák se jich nemusí skutečně bát. Může se těšit, jak budou přistiženy, zesměšněny nebo potrestány. V těchto filmech je padouch součástí radosti z vyprávění. Čím barvitější je, tím lépe.

Je třeba zabít Sekala z roku 1998 se pak vrací k otázce, kterou pohádka řešit nemusí: co když je zlo zároveň produktem prostředí, které se považuje za slušné? Sekal je pachatel, ale zároveň připomínka starých křivd. Vesnice se proti němu sjednotí až ve chvíli, kdy ohrožuje majetek a životy těch, kteří mají co ztratit. Film tím odmítá pohodlnou představu, že stačí odstranit jednoho špatného člověka a svět bude zase čistý.

Nebylo by správné tvrdit, že se čeští filmoví padouši postupně vyvíjeli od jednoduchých ke složitým. Kazisvět není méně kvalitní postava než Sekal jen proto, že nepotřebuje psychologickou minulost. Každý slouží jinému filmu. Rozdíl je v tom, co po něm vyprávění požaduje.

A právě pestrost je možná na českých záporácích nejzajímavější. Jednou mají diváka vyděsit, podruhé rozesmát, potřetí naučit rozpoznat chamtivost a počtvrté mu znepříjemnit jistotu, že dobro a zlo lze vždy rozdělit jedinou čarou.

Při pohledu na tyto postavy je nápadné, jak rozdílné jsou. Kopfrkingl děsí tím, že působí normálně. Sekal tím, že v sobě nese nenávist celé komunity. Hogofogo, Kratzmar a Gorc baví svou teatrálností. Dorota Máchalová je chamtivost v lidské podobě, Kazisvět agresivní moc a Bosana vypočítavá marnivost.

Přesto mají několik společných rysů.

Prvním je herecká přesnost. Český film měl mimořádné štěstí na herce, kteří dokázali z vedlejší nebo záporné role udělat jednu z nejvýraznějších částí filmu. Rudolf Hrušínský nepotřeboval v Spalovači mrtvol velká gesta. Miloš Kopecký naopak dokázal velká gesta proměnit v samostatný umělecký obor. Jaroslava Kretschmerová dokázala v pohádce vytvořit macechu, která je směšná a současně dokonale nesympatická.

Druhým je jasný charakter. Nejlepší záporáci nejsou směsí nahodilých špatných vlastností. Každý má určitou vnitřní logiku. Kopfrkingl chce svět vidět tak, aby ospravedlnil sám sebe. Sekal chce vrátit ponížení těm, kteří ho ponižovali. Kratzmar žije pomstou. Gorc posedlostí. Dorota majetkem. Kazisvět mocí.

Třetím společným bodem je humor, který se v české kinematografii dostává i tam, kde by ho člověk nečekal. Neplatí to samozřejmě pro každou postavu. Sekal je vážný a Kopfrkinglův humor je černý až mrazivý. Ale v pohádkách a parodiích funguje humor jako zásadní součást padoušství.

Český film totiž často chápe směšnost jako jednu z cest, jak moc zmenšit. Král může mít vojsko, baron hrad a zločinec geniální plán, ale pokud se jim lze smát, nejsou neporazitelní. To je princip, který funguje v Limonádovém Joeovi, Adéle ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech i v řadě pohádek.

Bez padoucha by hrdina neměl co hrát

Filmový záporák bývá někdy vnímán jako nutná překážka na cestě hlavního hrdiny. Ve skutečnosti bývá často mnohem důležitější. Protivník určuje, jakého druhu příběh sledujeme.

Kdyby proti Nicku Carterovi nestál Kratzmar, Adéla ještě nevečeřela by přišla o podstatnou část své výtvarné a komediální energie. Bez Hogofoga by Limonádový Joe neměl dostatečně velkého protivníka, proti němuž by mohl vyniknout. Bez Doroty a správce by Petr Máchal neměl důvod bojovat za mlýn a vlastní spravedlnost. Bez Kazisvěta by Lada nemusela utíkat.

A u těch nejtemnějších filmů jde ještě o něco víc. Bez Kopfrkingla by nebylo možné zkoumat, jak snadno se člověk může stát součástí zločinného systému, pokud mu tento systém nabídne výhodu a omluvu. Bez Sekala by se nerozpadla pečlivě udržovaná představa vesnice o vlastní slušnosti.

To je možná hlavní důvod, proč některé záporné postavy přežijí v paměti déle než hrdinové. Hrdina často hájí pořádek. Padouch ho narušuje. A film se obvykle stává zajímavým právě ve chvíli, kdy se pořádek naruší.

Proto nemá velký smysl hledat jednoho „nejlepšího českého záporáka“. Záleží na tom, co od filmu chceme. Pokud má děsit, jen těžko se obejdeme bez Kopfrkingla. Pokud má ukázat morální špínu celého společenství, přichází Sekal. Pokud má bavit, těžko se přeskakuje přes Kopeckého galerii okázalých zločinců. A pokud má fungovat pohádka, někdy úplně stačí chamtivá macecha nebo král, který už svým jménem oznámí, že klid právě skončil.

Dobří filmoví padouši nejsou zajímaví proto, že jsou zlí. Jsou zajímaví proto, že jejich zlo má tvář, hlas, rytmus a vlastní logiku. A česká kinematografie jich vytvořila překvapivě pestrou sbírku.

Použité zdroje

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396780/spalovac-mrtvol

https://www.ceskatelevize.cz/porady/153043-je-treba-zabit-sekala/

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396598/limonadovy-joe-aneb-konska-ope

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397168/adela-jeste-nevecerela

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397314/tajemstvi-hradu-v-karpatech

https://www.ceskatelevize.cz/porady/22695-s-certy-nejsou-zerty/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/16112-princezna-se-zlatou-hvezdou/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/21947-tri-veterani/