Člověk, který žil z hospodských historek: Proč je Hrabal stále živý

Byl v tom vždy jakýsi paradox. Člověk s titulem doktora práv, který se záměrně rozhodl pracovat u martinských pecí na Kladně, balit starý papír ve sběrných surovinách v Praze, tahat kulisy v zapomenutém libeňském divadle. Člověk, jenž studoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a přitom dobrovolně vyhledával společnost dělníků, vykřičených hospod a lidí, které by slušná společnost přešla bez povšimnutí. Bohumil Hrabal nebyl spisovatel, který by o životě jen psal. Byl to spisovatel, který si ho nejprve prožil - a teprve pak zapsal.

Narodil se 28. března 1914 v brněnských Židenicích jako nemanželský syn Marie Kiliánové. Jeho matka se později provdala za Františka Hrabala, správce nymburského pivovaru, a malý Bohumil dostal příjmení, které se stalo legendou. Nymburk - toto polabské město s pivovarem, nábřežím a vůní sladu - mu zůstal v krvi navždy. Vrátí se k němu v Postřižinách, v Harlekýnových milionech, v desítkách kratších próz. Nymburk byl jeho Yoknapatawpha, jeho osobní mýtická krajina, z níž nelze odejít, i když člověk odejde.

Do Prahy přišel studovat práva - ale jak sám přiznával, zápisoval se na právnickou fakultu spíš z úcty k rodičům. Víc ho táhly přednášky z filosofie, dějin umění a literatury, přitahoval ho surrealismus a filosofie Ladislava Klímy. Praha okupační doby mu dala něco jiného než akademické vzdělání: dala mu ulici, hospodu, jazz a existencialismus.

Válka mu studia přerušila. Uzavření vysokých škol v roce 1939 ho vrátilo na dráhu - doslova. Pracoval jako podbíječ kolejnic, výpravčí v Dobrovici, nakonec kvalifikovaný výpravčí v Kostomlatech nad Labem. Nepsal tehdy nic, co by mohlo vyjít. Ale pozoroval a sbíral. Každý člověk, každá historka, každý přeslech v čekárně nebo výhybkárně se ukládaly někde hluboko, aby se o dvacet let později proměnily v literaturu.

Po válce studium dokončil, titul JUDr. získal v roce 1946. Ale kariéra právníka ho nelákala. Padesátá léta - léta monstrprocesů, znárodňování, strachu - ho zastihla jako pojišťovacího agenta, obchodního cestujícího a nakonec dělníka v kladenských ocelárnách. Bylo to vědomé rozhodnutí, říkají někteří znalci jeho díla. Prý si ta povolání vybíral záměrně, aby překonal svou přirozenou nesmělost a plachost. Hrabal - introvert, který se přesvědčoval, že smí žít naplno.

Na Kladně zažil vážný pracovní úraz v roce 1954. Po dlouhé léčbě nastoupil jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici. Tam potkal pana Pritla - obrovského vypravěče, svou druhou múzu po nymburském strýci Pepinovi. Tam se začalo rodit to, co literární kritika o dvě desetiletí později nazvala pábitelstvím.

Klíč k pochopení Hrabala leží v nymburském pivovaru, kde strýc Josef - přezdívaný Pepin - přijel na čtrnáctidenní návštěvu a zůstal skoro čtyřicet let. Byl to člověk, který neuměl jinak než mluvit. Řetězil příběh za příběhem, historku za historkou, přirovnání za přirovnáním, a nikdy se nezastavil u pointy - vždy se zahloubal do odbočky, která odhalila odbočku ještě hlubší. Hrabal v Pepinovi uviděl literární metodu dřív, než věděl, že ji uviděl.

Pábitelé - toto slovo Hrabal přejal od Jaroslava Vrchlického, jenž ho používal pro své odchody si zakouřit - se stali jeho ústřední figurou. Pábitel je člověk posedlý životem. Dělá všechno s maximální intenzitou, byť třeba špatně. Je zamilovaný do světa, do detailů, do nepodstatností. Jeho řeč je proudem vědomí bez hierarchie - věnuje stejnou pozornost létající mouše i filosofické větě. Právě tato demokratická pozornost ke všemu a ke všem se stala Hrabalovým nejoriginálnějším literárním přínosem.

Není náhoda, že Hrabalovy texty postrádají pevnou fabuli. Metoda koláže - doslova: psal na stroji, texty rozstříhal a znovu slepil - mu umožnila vytvořit prózu, která funguje jinak než tradiční vyprávění. Neplyne od začátku ke konci. Kypí, přetéká, opakuje se s obměnami jako jazzová improvizace. Čtenář, který hledá příběh, narazí. Čtenář, který se nechá unést proudem, zjistí, že čte něco, co ho po léta neopustí.

Literární veřejnost vzala Hrabala na vědomí teprve v roce 1963, kdy mu nakladatelství vydalo sbírku Perlička na dně. Bylo mu tehdy devětačtyřicet. Celá ta léta psal do šuplíku, do samizdatu, pro přátele. Sbírka Skřivánci na niti byla už připravena k tisku - a zakázána na poslední chvíli. Hovory lidí vyšly dřív, ale téměř bez ohlasu.

Perlička na dně ho přes noc proslavila. Kritika i čtenáři okamžitě pochopili, že čtou něco, co tu nebylo. Prózy o dělnících, číšnících, baličích papíru, opilcích a snílcích - ale psané s takovou slovesnou virtuozitou, s takovým citem pro rytmus vět a krásu detailu, že to bolelo. Hrabalova „filozofie perličky na dně“ říkala: v každém člověku je něco krásného. I v tom největším grázlovi. I v tom, koho společnost přestala vnímat.

Šedesátá léta pak přišla jako záplava. Ostře sledované vlaky (1965) - příběh mladého výpravčího Miloše Hrmy, dospívání, první lásky a nakonec hrdinské, a přesto nesmyslné smrti za války. Jiří Menzel film natočil a odvezl si Oscara. Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) - celá kniha jako jeden jediný odstavec, jedno celoknižní souvětí, nekonečný monolog staříka pro dívku, která ho musí poslouchat. Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Jeden rok za druhým, jedno dílo za druhým, jako by se v jediném desetiletí snažil vydat vše, co se v něm za třicet let nahromadilo.

Pak přišel srpen 1968. A po něm normalizace. Hrabalovi zakázali publikovat. Trvalo to do roku 1975, kdy po kompromisním rozhovoru v časopise Tvorba dostal opět povolení vydávat - ale za cenu, že texty procházely cenzurou. Někteří mu to nikdy neodpustili. Jiní mu to rozuměli.

A přitom právě tahle léta zákazu - léta 1970 až 1976 - patří k jeho nejplodnějšímu tvůrčímu období. Na chatě v Kersku, v lesnaté oblasti Polabí, kam jezdil s manželkou Eliškou a milovanými kočkami, vzniklo vše podstatné. Obsluhoval jsem anglického krále (1974 v samizdatu) - vyprávění o malém číšníkovi Janu Díti, jenž touží po velkém světě a dostane ho - a ztratí ho. Roman o vzestupu a pádu, o kolaboraci a iluzích, o tom, jak totalita i kapitalismus mele lidi na stejně malé kousky. A pak Příliš hlučná samota - dílo, o němž sám autor řekl, že je to to, pro co dokázal žít.

Příliš hlučná samota vznikla v roce 1976. Oficiálně vyšla až v roce 1989. Dvaatřicet let trvalo, než ji mohl přečíst český čtenář v knihkupectví. V mezičase kolovala v samizdatu, vycházela v cizině, byla přeložena dřív, než byla doma vydána.

Hrdina jménem Haňťa pracuje třicet pět let u hydraulického lisu ve sběrně starého papíru. Lisuje starý papír - ale zachraňuje z něj vzácné knihy. Balí je do balíků, které jsou zároveň uměleckými objekty: uprostřed každého je vzácná kniha, a na obal přiloží reprodukci obrazu. Haňťa je vzdělaný, čte Kanta, Hegela, Lao-c', Ježíše. Nikdo o tom neví. Kolem něj se svět mění, přicházejí noví dělníci s hydraulickými lisy, efektivnější, rychlejší, bez sentimentu. A Haňťa pomalu pochopí, že jeho svět končí.

Literární historik Jiří Pelán, jeden z největších znalců Hrabalova díla, upozorňuje na zásadní posun, který tato kniha představuje: zatímco pábitelé v raných prózách přijímají život neproblematicky, s radostí a kolegialitou - v Příliš hlučné samotě dostávají všechny charakteristiky opačné znaménko. Haňťa je sám. Jeho pohled na svět je plný údivu, ale také smutku. Lis je zároveň metaforou totalitního systému, který drtí vše hodnotné na nerozlišitelnou hmotu.

Citát z této knihy je dnes vytesán na newyorském Knihovním chodníku (Library Walk) mezi nejvýznamnějšími literárními výroky lidstva. Česká literatura tam má jen jeden hlas: Hrabalův.

Kde Hrabal žil, tam se také odehrávaly jeho příběhy. Pražská Libeň - tehdy dělnická, trochu zaprášená, s továrními komíny a hospodami, kde se mluvilo bez příkras - byla jeho hlavní kulisou. Bydlel v ulici Na Hrázi, chodil do hospod, naslouchal. Říkají o něm, že neuměl projít kolem stolu bez toho, aby se nezastavil a nezaposlouchal do cizího hovoru.

Kersko bylo jeho druhým domovem. Chatu tam koupil s Eliškou v roce 1965. Chodil na houby, sedával u řeky, krmil kočky. Napsal tam většinu svých nejlepších textů. Oblíbená restaurace Hájenka, okolní lesy, mihotání světla ve stromech - to vše se vrací v Slavnostech sněženek, povídkové knize z roku 1978, kde opět zachytil rozmanité a přitom až bolestně obyčejné projevy lidí kolem sebe.

Postřižiny (1976) jsou návratem do dětství - do nymburského pivovaru, kde otec František řídí provoz, matka Maryška žije s živelnou radostí a strýc Pepin přijíždí na čtrnáct dní. Trilogie uzavřená Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovými miliony (1981) je Hrabalovým nejpersonálnějším dílem, kronikářstvím rodinné paměti, elegií za světem, který zanikl.

Hrabalova situace za normalizace byla složitá a dodnes ji lidé hodnotí různě. Na jedné straně: v sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval v oficiálních nakladatelstvích, jeho texty procházely cenzurou, uzavřel určitý kompromis s režimem. Na druhé straně: ta samá díla vycházela paralelně v samizdatu a v zahraničí, a Hrabal jednou řekl příteli, že jednou se obě verze přiloží k sobě jako pravá a levá ruka a teprve tehdy vydají skutečnou pravdu.

Nebyl to disident v politickém smyslu slova. Ale jeho literatura byla ze své podstaty nepodrobitelná - protože psala o lidech, které systém považoval za statistiky, jako o bytostech plných tajemství a důstojnosti. Dělník u pece, balič papíru, výpravčí na venkovské stanici - to nebyli hrdinové socialistického realismu. Byli to lidé s vnitřním životem hlubším, než si jejich nadřízení dokázali představit.

Státní cenu za literaturu dostal v roce 1968 za film Ostře sledované vlaky. Francouzský Řád umění a literatury převzal v roce 1992. Nobelovu cenu za literaturu nedostal nikdy - přestože byl navrhován opakovaně. Zemřel v roce 1997 jako sedmaosmdesátiletý stařec bez zlaté medaile ze Stockholmu. Sám se tím nikdy příliš netrápil. Říkal, že mu stačí, když ho lidé čtou.

1. února 1997. Ortopedická klinika Fakultní nemocnice Bulovka, pražské patro pět. Hrabal byl hospitalizován kvůli potížím s kyčlí. Měl ve zvyku krmit z okna holuby. Vypadl z okna. Zemřel.

Nikdo přesně neví, co se stalo. Nehoda při krmení ptáků – tato verze byla přijata jako oficiální závěr. Není důvod ji zpochybňovat. A přesto - ta smrt je příliš hrabalovská, než aby ji bylo možné vnímat jen jako smrt. Člověk, jenž celý život psal o drobných, nepatrných gestech, jimiž se lidé přibližují světu - krmení ptáků, sázení kytky, pohazení rukama - zemřel při jednom takovém gestu. Jako by si příběh vymyslel sám.

Pohřební obřad se konal 12. února 1997 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Přišly tisíce lidí.

Jeho dílo bylo přeloženo do sedmadvaceti jazyků. Filmy podle jeho předloh - většinou v režii Jiřího Menzela - patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie vyprodukovala. Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále - každý z těchto filmů je zároveň samostatným uměleckým dílem i věrným svědectvím o tom, co Hrabal napsal.

Nymburk nese jeho jméno na náměstí, v místním pivovaru vaří Postřižinské pivo, na náměstí Přemyslovců sedí dřevěná socha starého muže s kočkami a knihami. Kersko má naučnou stezku. Praha má hospodu U zlatého tygra, kde Hrabal sedával a kde se dnes dají koupit pohlednice s jeho tváří. Tato turistická infrastruktura je trochu groteskní - ale Hrabal by ji asi přijal s oním charakteristickým pokrčením ramen a sklenkou piva.

Co zůstalo především, jsou věty. Věty dlouhé, přetékající, plné odboček a překvapení. Věty, v nichž se vedle sebe ocitne citát z Kanta a hospodský bonmot. Věty, které nedovolí přečíst je rychle, protože každá odbočka je zároveň hlavní cestou. Věty, které připomínají, že jazyk je živá věc - ne nástroj pro přenos informací, ale způsob bytí ve světě.

Před třemi desetiletími se jedna česká literární tradice uzavřela. Ta tradice, která začíná u Haška a Čapka, pokračuje přes Škvoreckého a Klímu a vrcholí - nebo spíš přetéká, protože Hrabalův styl neumí vrcholit, jen přetékat - v díle muže, jenž se narodil jako nemanželský syn v brněnských Židenicích, vyrostl v pivovaru, vystudoval práva a rozhodl se žít mezi dělníky.

Pábení - toto divné Hrabalovo slovo pro způsob, jakým někteří lidé prožívají svět - je možná nejpřesnější popis toho, co Hrabal dělal celý život. Pábit znamená být plně přítomen. Pábit znamená naslouchat. Pábit znamená věřit, že každý člověk, každá hospodská historka, každý přeslech na zastávce tramvaje obsahuje něco, co stojí za zapsání.

Bohumil Hrabal to zapsal. A to stačí.

Zdroje: