Jaroslav Šmíd: Velké role mu utíkaly, pak přišel Doktor od jezera hrochů

Když se řekne Jaroslav Šmíd, mnoha divákům se vybaví především nesmělý a slušný lékař Čeněk Dobešek z komedie Doktor od jezera hrochů. Pro část publika jako by právě tahle role byla začátkem i vrcholem jeho filmové kariéry. Ve skutečnosti přišla až po více než dvaceti letech herecké práce, během nichž Šmíd stihl projít konzervatoří, DAMU, regionálním divadlem, pražskými scénami, televizními seriály, pohádkami i množstvím menších rolí.

Jeho profesní příběh je přitom zvláštně převrácený. Velkou filmovou roli dostal už jako velmi mladý herec. Potom mu však několik dalších výrazných příležitostí doslova proklouzlo mezi prsty. Místo rychlé cesty ke slávě tak následovaly roky poctivé divadelní práce a postav, které často nebyly hlavní, ale dokázaly být nápadné.

Sám o sobě dokonce s nadsázkou mluvil jako o odborníkovi na malé role. Nebyla v tom hořkost. Spíš zkušenost člověka, který zjistil, že i krátký výstup se dá proměnit v okamžik, na který si diváci vzpomenou cestou domů.

Jaroslav Šmíd zemřel 15. listopadu 2017 v pouhých 47 letech. Jeho odchod byl náhlý a přišel ve chvíli, kdy stále hrál. Zůstala po něm kariéra bez velkých gest, zato s překvapivým množstvím práce a rolí, které zná skoro každý, kdo v posledních desetiletích sledoval českou televizi.

Narodil se 25. září 1970 v Třebíči. K herectví se přitom nedostal přes uměleckou rodinu ani díky rodičům pohybujícím se kolem filmu. V jednom z rozhovorů vzpomínal, že pocházel z dělnického prostředí. Maminka pracovala jako prodavačka textilu, otec v podniku Elitex.

Cesta na jeviště začala mnohem prozaičtěji. Na základní škole měl tolik energie, že mu učitelka doporučila dramatický kroužek. Smysl byl původně jednoduchý: ať se vyřádí někde jinde než během vyučování. Nápad zafungoval možná lépe, než kdokoli čekal.

V dramatickém kroužku dostával převážně komické úlohy a rychle zjistil, že mu právě tento druh hraní sedí. Současně se věnoval atletice. Běhal, skákal do dálky a dlouho nebylo jasné, která z cest nakonec zvítězí.

Když přišel čas rozhodnout se o střední škole, Šmíd zvažoval dvě velmi rozdílné možnosti. První byla brněnská konzervatoř, druhou hotelová škola a obor kuchař-číšník. Herectví nakonec vyhrálo, ale záliba ve vaření mu zůstala. Ještě po letech v rozhlasovém rozhovoru popisoval, jak pro přátele připravuje večeře a recepty dodržuje s téměř školní důsledností.

Tahle drobnost je pro jeho portrét vlastně docela příznačná. Šmíd nepůsobil jako člověk, který by potřeboval kolem profese vytvářet velké umělecké tajemství. Herectví bral vážně, sám sebe ale příliš vážně nebral. Smysl pro komiku, sebeironii a schopnost všímat si obyčejných lidí se později vracely i v jeho rolích.

Na brněnské konzervatoři studoval v letech 1985 až 1989. Mnozí mladí herci by po maturitě zamířili rovnou do angažmá, Šmíd ale cítil, že na profesionální jeviště ještě není připravený.

V rozhovoru s Janem Rosákem později vzpomínal, že v osmnácti letech měl pocit, že o divadle stále ví příliš málo. Rozhodl se proto zkusit přijímací zkoušky na pražskou DAMU. Kdyby neuspěl, mohl pokračovat na konzervatoři. Uspěl však a v Praze studoval v letech 1989 až 1993.

Jeho profesní start se tak opíral o dvě herecké školy za sebou. Ani po DAMU ale nenásledoval pohodlný vstup do některé velké pražské scény. První angažmá získal v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

Právě Ústí později označoval za další hereckou školu. Najednou už nešlo o studentské představení a chráněné prostředí akademie, ale o každodenní provoz skutečného divadla. Zkoušky, reprízy, bydlení v herecké ubytovně, další zkoušky a znovu večerní představení.

Pro mladého herce to nebyl krok stranou. Bylo to místo, kde se naučil divadelní řemeslo v praxi. Po Činoherním studiu následovaly další scény, mimo jiné pražský Labyrint, a později se jeho jméno stále pevněji spojovalo se Smíchovem a Švandovým divadlem.

Paradoxem Šmídova života je, že kamera si ho našla velmi brzy. Už na konci osmdesátých let získal jednu z hlavních rolí ve slovenském filmu Vlakári. Hrál Vojta a mladému herci se zdálo, že se před ním otevírá přímá cesta k velkým filmovým rolím.

S odstupem let vzpomínal, že se o něm tehdy dokonce psalo jako o „novém Pucholtovi“, tedy v odkazu na Vladimíra Pucholta, jednu z výrazných tváří československého filmu šedesátých let. Pro začínajícího herce to byla mimořádná lichotka.

Jenže kariéra se nerozjela způsobem, který takový start naznačoval. Přišlo několik příležitostí, které vypadaly nadějně, ale nakonec nevyšly. Šmíd později vyprávěl například o plánované roli ve filmu Jiřího Menzela, kterou nemohl přijmout. Měl také získat výraznou roli v projektu Prima sezóna, natáčení však bylo krátce před začátkem zrušeno kvůli nedostatku financí.

Další velká šance se rýsovala v seriálu Život na zámku. Šmíd patřil mezi kandidáty na výraznější postavu, nakonec ale dostal menší úlohu Jindry Hromady. Později otevřeně přiznával, že chvílemi přemýšlel, zda opakovaně unikající role nejsou jakýmsi znamením, že by měl dělat něco jiného.

Tohle období je důležité pro pochopení jeho pozdější kariéry. Nešlo o herce, který by dvacet let čekal, až mu někdo nabídne práci. Pracoval neustále. Jen se dlouho pohyboval v prostoru mezi známou tváří a skutečnou filmovou hvězdou. Divák ho poznával, ale často si nemusel okamžitě vybavit jeho jméno.

Právě takové herecké osudy jsou v českém filmu a televizi častější, než se zdá. Hlavní role vytvářejí celebrity, ale celé seriály, pohádky a divadelní inscenace stojí na lidech, kteří dokážou přesně zahrát vedlejší postavu a dodat jí život během několika minut.

Šmíd se v tomto prostoru pohyboval velmi přirozeně.

Ještě před svým nejznámějším filmem stihl vytvořit dlouhou řadu televizních postav. Česká televize ho eviduje například v seriálech a pořadech Přítelkyně z domu smutku, Uctivá poklona, pane Kohn, Černí andělé, Černí baroni, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech nebo Život na zámku.

Dětské publikum si jej mohlo zapamatovat z pohádek O zapomnětlivém černokněžníkovi, O zázračné mouše, Jak vyženit z pekla štěstí nebo O zlé a dobré vodě.

V O zapomnětlivém černokněžníkovi hrál Jaromila, staršího bratra malé Marušky a asistenta režie v barrandovských ateliérech. Objevoval se po boku Karla Heřmánka, Uršuly Klukové, Petra Nárožného, Josefa Dvořáka a dalších známých herců. Pro generaci dětí devadesátých let tak byl Šmíd známou tváří dávno předtím, než se vydal k africkému jezeru plnému hrochů.

Postupně přibývaly seriály dalších televizí, včetně Ulice nebo později První republiky. Nešlo přitom o jednu snadno zaměnitelnou postavu za druhou. Šmíd uměl využívat civilnost, rychlou komickou reakci i schopnost působit jako člověk, kterého bychom mohli potkat na chodbě nemocnice, v hospodě nebo ve vedlejším bytě.

To je talent, který někdy působí méně okázale než velké dramatické herectví. Pro film a televizi je ale nesmírně cenný. Divák postavě uvěří dřív, než začne přemýšlet, kdo ji vlastně hraje.

Šmídova známost u televizního publika nevznikala jen prostřednictvím seriálů. Diváci ho mohli vídat také v reklamě. Z dnešního pohledu je zajímavá především jedna epizoda: objevil se ve spotu propagujícím polévku a následně si ze stejné reklamy dokázal udělat legraci v satirickém pořadu Česká soda.

Právě to vystihuje druh humoru, který mu byl vlastní. Neměl problém stát se součástí vtipu, i když terčem byl částečně on sám. V prostředí, kde si veřejně známé tváře často pečlivě hlídají vlastní obraz, je schopnost sebeironie cenná. Šmíd ji měl už od mládí a v rozhovorech ji používal stejně přirozeně jako na jevišti.

Reklama je navíc zvláštní herecká disciplína. Herec v ní často dostane několik vteřin, během nichž musí vytvořit čitelný typ člověka. Není prostor na dlouhý vývoj postavy ani složité motivace. Je potřeba přesnost, výraz a okamžitá srozumitelnost. Právě schopnost vejít do obrazu a během chvíle být zapamatovatelný se Šmídovi hodila i v řadě vedlejších televizních rolí.

Jeho filmografie zároveň ukazuje, že se nenechal uzavřít pouze do lehkých komedií. Objevil se v dramatu Kousek nebe Petra Nikolaeva, ve filmu Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky nebo později v historickém dramatu 7 dní hříchů Jiřího Chlumského. V roce 2015 si zahrál také postavu Christiana ve francouzsko-českém filmu Marguerite režiséra Xaviera Giannoliho, který se zčásti natáčel v českých lokacích.

Je to připomínka, že jeho práce byla pestřejší, než naznačuje jediná známá komedie. V jedné části kariéry se objevoval v pohádkách, jinde v televizních seriálech, reklamě, satirickém pořadu nebo vážněji laděném filmu. Nevybudoval si jednu úzkou škatulku, která by určovala každou další nabídku.

Zároveň se u něj opakoval jeden motiv: i když před kamerou pracoval pravidelně, málokdy se z něj stával hlavní magnet projektu. Mohl být součástí výrazného hereckého obsazení a odvést přesnou práci, aniž by se kolem jeho jména budovala hvězdná aura. To je jeden z důvodů, proč jeho kariéra při zpětném pohledu překvapuje rozsahem. Člověk začne procházet jednotlivé tituly a postupně zjišťuje, kolikrát Šmída vlastně viděl.

Šmídův příběh zároveň dobře ukazuje rozdíl mezi popularitou a hereckou prací. Ve filmu a televizi je publikum zvyklé vnímat především hlavní představitele. Jméno na plakátu se stane zkratkou celého projektu. Divadlo však funguje jinak a zkušený soubor stojí na hercích různých typů. Někdo nese dvě hodiny hlavní postavu, jiný přijde na scénu na několik minut a musí být přesný okamžitě.

Šmíd právě o této druhé disciplíně mluvil bez mindráků. V rozhovoru se s nadsázkou označil za odborníka na menší role a vysvětloval, že kratší postava může herci nabídnout čas vypilovat detail, který by u rozsáhlé úlohy možná zanikl. Byla to téměř obrácená definice herecké ambice: nečekat pouze na velký prostor, ale vytěžit maximum z prostoru, který skutečně dostanete.

Takový přístup pomáhá vysvětlit jeho dlouhou životnost v profesi. Herec, který je použitelný jen jako hlavní hrdina určitého typu, může být závislý na několika příležitostech. Herec schopný přesně zapadnout do souboru, seriálu, pohádky nebo filmu má jinou hodnotu. Není vždy na titulní fotografii, ale režiséři vědí, co od něj mohou očekávat.

Šmídova kariéra proto není příběhem nenaplněné hvězdy. Mnohem přesnější je vidět ji jako dráhu profesionála, který si prošel vzestupy, zklamáními i výrazným úspěchem, ale po většinu času zůstával pracovně aktivní. Hlavní role v Doktorovi od jezera hrochů byla významná, nikoli však jediná chvíle, kdy jeho práce dávala smysl.

A právě tahle perspektiva mění pohled na celé jeho působení. Když se kariéra hodnotí jen podle hlavních rolí, vypadá úsporně. Když se však připočtou desítky divadelních inscenací, televizní seriály, pohádky, dabing, reklama, rozhlas a menší filmové postavy, vzniká obraz člověka, který většinu dospělého života skutečně strávil herectvím.

Pokud televize udělala z Jaroslava Šmída známou tvář, divadlo bylo místem, kde odvedl největší část své herecké práce.

V roce 2002 se stal členem obnoveného Švandova divadla na Smíchově. Na této scéně vytvořil během let několik desítek rolí. Objevoval se v inscenacích Poručík z Inishmoru, Žebrácká opera, Vojcek, Klářiny vztahy, Mandragora, Mnoho povyku pro nic, Eskalátor nebo Idioti.

Když v roce 2014 odešel na volnou nohu, se Švandovým divadlem se nerozešel. Zůstal jeho stálým hostem a dál se objevoval například v inscenacích Kdo je tady ředitel?, Cry Baby Cry, Řemeslníci nebo Hamlet.

Právě o roli překladatele ve hře Kdo je tady ředitel? mluvil s mimořádnou radostí. Nebyla rozsahem velká. Šmíd ale popisoval, že právě u menších postav má herec někdy více prostoru najít detail, gesto nebo nečekanou pointu, která z krátkého výstupu udělá jeden z nejvděčnějších okamžiků večera.

„Malá role“ pro něj neznamenala „nedůležitá role“. Naopak. Dokázal si vychutnat situaci, kdy kolegové odehrají dlouhé dialogy a on přijde na scénu na krátký okamžik, který díky přesnému načasování sklidí velkou odezvu.

Je to pozoruhodná herecká filozofie, i když ji Šmíd sám podával hlavně humorně. V herectví totiž existuje zvláštní nerovnost: délka času na scéně nemá přímou souvislost s tím, jak silně si divák postavu zapamatuje. Některým hercům stačí několik minut, aby změnili rytmus celé scény. Šmíd právě tento typ práce dobře znal.

Když mu bylo devětatřicet, přišla role, kterou zná nejširší publikum. Režisér Zdeněk Troška připravoval filmovou adaptaci knihy Miloslava Švandrlíka Doktor od jezera hrochů. Do role mladého lékaře Čeňka Dobeška obsadil právě Jaroslava Šmída.

Film měl premiéru 25. února 2010. Vedle Šmída se v něm objevili Eva Holubová, Jiří Langmajer, Bohumil Klepl, Oldřich Navrátil, Jitka Smutná, Tereza Bebarová nebo Alžbeta Stanková.

Čeněk Dobešek je slušný, neprůbojný lékař, jehož život výrazně ovlivňuje dominantní tchyně. Namísto dravého doktora, který by využíval postavení a vydělával velké peníze, je Dobešek člověk ochotný pomáhat. Právě proto je v očích svého okolí tak trochu nepraktický. Nakonec se jeho cesta stočí až do Afriky.

Pro Šmída to byla po dlouhých letech první opravdu velká filmová příležitost. A zároveň role zvláštně odpovídající tomu, co uměl: civilní komika, nesmělost, mírnou neohrabanost a schopnost být vtipný bez neustálého tlačení na pointu.

Část natáčení probíhala v Keni a Šmíd na ni později vzpomínal jako na jeden z nejsilnějších zážitků celého projektu. Filmový štáb podle jeho vyprávění nezůstal jen v uzavřeném turistickém areálu. Herec měl možnost sledovat místní život i místa výrazně chudší, než jaká znal z Evropy.

V jeho vzpomínkách přitom nebylo nejzajímavější vyprávění o exotice. Mluvil hlavně o lidech. Sám říkal, že když někam přijede, pozoruje především je. Africké natáčení tak pro něj nebylo jen kulisou ke komedii, ale zkušeností, která mu připomněla rozdíl mezi evropským pohodlím a každodenním životem lidí v chudších oblastech.

Doktor od jezera hrochů nebyl filmem, který by kritika přijala jako mimořádné umělecké dílo. Pro Šmídovu kariéru měl ale zásadní význam. Po letech vedlejších postav jeho jméno konečně stálo u hlavního hrdiny celovečerního filmu.

A trochu paradoxně se stalo přesně to, co herectví umí dělat s pamětí publika. Desítky předchozích rolí se najednou začaly popisovat větou „herec známý jako Doktor od jezera hrochů“. Jediná úloha překryla velkou část toho, co jí předcházelo.

Z dochovaných rozhovorů nevystupuje Jaroslav Šmíd jako člověk posedlý kariérním postupem. Samozřejmě věděl, jaké příležitosti mu unikly, a dokázal o nich mluvit velmi konkrétně. Současně ale nepůsobil jako někdo, kdo by vlastní hodnotu odvozoval od velikosti jména na filmovém plakátu.

Když mluvil o divadle, vracel se k řemeslu, kolegům a radosti z fungujícího vtipu. Když mluvil o cestování, zajímali ho lidé. Když vzpomínal na dětství, dokázal si dělat legraci ze své vlastní neposednosti. A když přišla řeč na malé role, místo stížností vysvětloval jejich výhodu.

Právě to možná vysvětluje, proč na něj kolegové po smrti vzpomínali především jako na člověka šířícího dobrou náladu. Švandovo divadlo jej ve vzpomínce označilo za „neúnavného šiřitele dobré nálady“ a rozloučilo se s ním přezdívkou Jerry, kterou používali jeho přátelé.

Taková charakteristika samozřejmě sama o sobě neříká nic o kvalitě herectví. Ukazuje ale prostředí, ve kterém desítky let pracoval. Divadlo není sestavené jen z premiér a potlesku. Je to každodenní soužití souboru, opakování stejných inscenací, čekání v zákulisí, zájezdy, zkoušky a dlouhé hodiny s lidmi, s nimiž se herec potkává mnohem častěji než s většinou přátel.

Být v takovém prostředí považován za člověka, který přináší dobrou náladu, není malá věc.

Přestože profesní život spojil s Prahou a několik let také s Ústím nad Labem, Třebíč zůstala v jeho příběhu důležitým místem. Vracel se tam za rodiči, sestrou i přáteli a místní ho mohli potkávat ve městě ještě v době, kdy už byl známou televizní tváří.

Jeho původ se přitom hodí k celé kariéře téměř symbolicky. Nebyl dítětem herecké rodiny, které by od malička směřovalo na konzervatoř. Byl neposedným klukem, kterého učitelka poslala do dramatického kroužku, aby svou energii využil trochu užitečněji.

Kdyby tehdy zvítězila atletika nebo druhá škola napsaná na přihlášce, mohl se jeho život vyvíjet úplně jinak. Místo kuchaře nebo sportovce však vznikl herec, který se nakonec objevil v desítkách televizních, filmových a divadelních rolí.

Možná právě proto jeho kariéra působí tak obyčejně a současně sympaticky. Nevede od dětského talentu rovnou k velkým filmům. Klopýtá, mění směr, několik šancí ztratí, pak se znovu objeví před kamerou a nakonec přinese roli, kterou znají statisíce lidí.

Jaroslav Šmíd zemřel 15. listopadu 2017 v Praze. Bylo mu 47 let. Filmový přehled uvádí jako příčinu komplikace při zápalu plic. Zpráva přišla náhle, a o to silněji zasáhla jeho kolegy i publikum.

Ještě v posledních letech před smrtí dál hrál ve Švandově divadle jako host. Nešlo tedy o herce, který by se dávno stáhl z veřejného života a jehož kariéra patřila minulosti. Odešel uprostřed práce.

Při pohledu na jeho filmografii může vzniknout dojem, že hlavní kapitolou byl Doktor od jezera hrochů. Z hlediska popularity to dává smysl. Z hlediska života Jaroslava Šmída je ale takový pohled příliš úzký.

Jeho skutečná kariéra se odehrávala hlavně mezi jednotlivými premiérami. V divadle, v televizních studiích, při natáčení pohádek, v seriálových epizodách a ve vedlejších rolích. Byl jedním z těch herců, bez nichž by české filmy a seriály působily prázdněji, i když jejich jméno nebývá první na plakátu.

A právě tady se jeho vlastní označení „odborník na malé role“ mění z vtipu v docela přesné profesní shrnutí.

Existují herci, jejichž kariéra se dá vyprávět prostřednictvím několika obrovských rolí. A pak jsou ti, kteří se postupně zabydlí v paměti publika. Objevují se v seriálu, za pár let v pohádce, později v komedii a mezitím je diváci míjejí v dalších postavách.

Jaroslav Šmíd patřil spíš do druhé skupiny. Jeho výjimečnost nespočívala v počtu hlavních rolí, ale v trvalé přítomnosti. Od konce osmdesátých let až do druhého desetiletí nového století se vracel před kamery znovu a znovu.

Když pak dostal Čeňka Dobeška, jako by se všechny předchozí zkušenosti spojily v jedné postavě. Člověk, který celý život hrál komické i civilní figury, dostal hrdinu, jehož hlavním rysem nebyla okázalost, ale obyčejnost.

To mu sedělo.

Možná i proto si dnes řada lidí při jeho fotografii nejprve řekne: Toho přece znám. A teprve o chvíli později si vybaví jméno filmu, seriálu nebo pohádky, kde ho viděli.

Taková paměť publika je svým způsobem nejpřesnějším pomníkem herce vedlejších rolí. Nemusí mít desítky hlavních postav. Stačí, že po letech stále působí povědomě, jako někdo, kdo k české televizi a divadlu jednoduše patřil.

Jaroslav Šmíd k nim patřil. A přestože mu během kariéry několik velkých příležitostí uniklo, nakonec jednu dostal. Jeho příběh ale ukazuje, že nejzajímavější část hereckého života se někdy odehraje dávno předtím, než přijde role, podle níž si člověka zapamatuje široké publikum.

Zdroje:

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/14439/jaroslav-smid

https://regiony.rozhlas.cz/jaroslav-smid-herec-7422059

https://www.svandovodivadlo.cz/novinky/43/loucime-se-s-jaroslavem-smidem

https://www.ceskatelevize.cz/lide/jaroslav-smid/

https://www.filmcenter.gov.cz/cs/filmy-tvurci/3539-the-doctor-from-hippopotamus-lake

https://www.vysocina.eu/filmove-osobnosti/jaroslav-smid

https://objektiv.trebicsko.cz/766-zemrel-herec-jaroslav-smid-rodak-z-trebice.html

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-herec-jaroslav-smid-40051959