Čmelák není létající automat. Učí se, hraje si a přebírá nápady od ostatních

Na stole stojí průhledná krabička se sladkou odměnou. Dostat se k ní však není snadné. Nejprve je nutné posunout jednu část zařízení stranou, teprve potom lze otevřít druhou a proniknout k cukernému roztoku. Pro člověka jde o jednoduchou skládačku. Pro čmeláka je to situace, s níž se v přírodě pravděpodobně nikdy nesetkal.

Jednotliví čmeláci se mohou kolem zařízení pohybovat celé hodiny, a přesto řešení nenajdou. Jakmile však dostanou příležitost sledovat zkušenějšího jedince, situace se změní. Pozorují jeho pohyby, přiblíží se ke krabičce a postupně zopakují jednotlivé kroky. Dokážou se tak naučit postup, který předtím sami nevymysleli.

Právě podobné pokusy v posledních letech zásadně změnily pohled na hmyzí mysl. Čmelák už není jen chlupatá biologická jednotka, která mechanicky reaguje na barvu květu a vůni nektaru. Je to tvor schopný spojovat informace, pamatovat si zkušenosti, přizpůsobovat chování novým okolnostem a sledovat, co dělají ostatní.

To samozřejmě neznamená, že čmelák přemýšlí stejným způsobem jako člověk. Nepíše si plán cesty, neuvažuje v lidských větách a pravděpodobně si nevypráví příběh o tom, co zažil. Jeho inteligence je jiná, nikoli však bezvýznamná. Je zhuštěná do nepatrného nervového systému a zaměřená na problémy, které rozhodují o přežití jedince i celé kolonie.

Při úvahách o inteligenci máme sklon dívat se především na velikost mozku. Velryba, slon nebo člověk mají velké množství nervových buněk, složitou stavbu mozku a rozsáhlé možnosti chování. Hmyz se proti nim zdá téměř směšně jednoduchý.

Mozek čmeláka má objem přibližně kolem jednoho krychlového milimetru a obsahuje necelý milion nervových buněk. Lidský mozek jich má desítky miliard. Rozdíl je tedy obrovský. Přesto by bylo chybou očekávat, že schopnosti zvířete rostou jednoduše podle počtu buněk, podobně jako výkon motoru podle počtu válců.

Čmeláčí nervová soustava je mimořádně úsporná. Nemusí řídit řeč, čtení, společenské instituce ani pohyb dvoumetrového těla. Musí zvládnout let, orientaci, rozeznávání barev a tvarů, vyhodnocování vůní, hledání potravy, návrat do hnízda a rozhodování mezi různými zdroji nektaru. To všechno při neustálém nebezpečí větru, deště, predátorů a nedostatku energie.

Malý mozek proto nemusí být primitivním mozkem. Může být vysoce specializovaným nástrojem, který pracuje s omezenými zdroji překvapivě účinně. Právě čmeláci ukazují, jak mnoho lze dokázat bez velkého prostoru a bez miliard nervových buněk.

Jejich inteligence navíc nespočívá v jedné mimořádné schopnosti. Vzniká kombinací paměti, smyslového vnímání, učení, vrozených pravidel a jednoduchých rozhodovacích postupů. Výsledek může působit složitě, i když jednotlivé části systému nejsou nijak podobné lidskému uvažování.

To je jedna z nejdůležitějších lekcí čmeláčího výzkumu. Složitě vypadající chování nemusí vyžadovat lidský způsob myšlení. Současně však platí i opak: malý živočich nemusí být pouhým automatem jen proto, že jeho mozek dokážeme přehlédnout pouhým okem.

Čmelák opouštějící hnízdo nevylétá do jednoduchého světa. Před sebou má krajinu plnou barev, vůní, pohybujících se stonků, měnícího se světla a zdrojů potravy, které mohou být během několika hodin vyčerpány.

Každá návštěva květu je drobným rozhodnutím. Vyplatí se přistát? Obsahuje rostlina dost nektaru? Není už květ vybraný jiným opylovačem? Nevede cesta k dalšímu zdroji příliš daleko? A bude možné vrátit se do hnízda dříve, než se zhorší počasí?

Čmeláci se učí rozlišovat barvy a pachy spojené s odměnou. Dokážou si zapamatovat, které květy v minulosti nabízely vydatnou potravu, a kterým je naopak vhodnější se vyhnout. Nejde o neomylnou fotografickou paměť, nýbrž o praktický systém, který umožňuje průběžně upravovat chování podle zkušeností.

Výzkumy zároveň ukazují, že jednotliví čmeláci se od sebe liší. Někteří se nové spojení mezi barvou a odměnou naučí rychle, jiní potřebují více pokusů. Rychlost učení přitom nemusí být ve všech situacích výhodou. Jedinec, který se rychle drží první úspěšné možnosti, může přehlédnout lepší řešení. Pomalejší čmelák může déle zkoumat okolí a získat pestřejší zkušenost.

Chytrost v přírodě není školní známka. Neexistuje jediný žebříček, na jehož vrcholu stojí nejrychlejší řešitel úkolu. Výhodné může být přesné zapamatování, vytrvalost, schopnost měnit názor i ochota riskovat. Kolonie může těžit právě z toho, že její dělnice nejsou všechny stejné.

Při hledání potravy si čmeláci vytvářejí také ustálené okruhy mezi několika místy. Místo náhodného poletování začnou navštěvovat květy v pořadí, které zkracuje cestu a šetří energii. Takovým trasám se někdy říká pastevní okruhy. Nejde o geometricky dokonalý výpočet, ale o postupně vylepšovaný zvyk.

Čmelák zkouší různé pořadí zastávek, pamatuje si úspěšné cesty a opakováním je zpřesňuje. Výsledek připomíná každodenní zkušenost člověka, který po několika jízdách městem zjistí, kudy se dostane do práce nejrychleji. Nemusí vyřešit složitou rovnici. Stačí, když se dokáže učit z následků svých předchozích voleb.

Jeden z nejznámějších pokusů s čmeláky vypadal téměř jako domácí hlavolam. Pod průhlednou deskou byla umístěna umělá květina se sladkou odměnou. Čmelák na ni viděl, nemohl se k ní však přímo dostat. Zpod desky vyčníval pouze provázek. Zatažením bylo možné květinu přisunout.

Takové chování není běžnou součástí života na louce. Květy obvykle neleží pod průhlednou překážkou a nečekají, až je hmyz přitáhne za šňůrku. Právě proto byl pokus zajímavý. Zjišťoval, zda čmelák dokáže své obvyklé pohyby využít při řešení zcela nového problému.

Někteří jedinci se úkol naučili postupným výcvikem. Nejdříve byla květina téměř dostupná, později se posouvala stále hlouběji pod desku. Čmeláci si tak spojili pohyb provázku s přibližující se odměnou.

Mnohem působivější však bylo pozorování ostatních. Čmelák, který sledoval zkušeného jedince, měl podstatně vyšší šanci, že tahání za provázek zvládne také. Dovednost se navíc mohla dále šířit skupinou: první vyškolený jedinec ovlivnil dalšího, ten zase dalšího.

Znalost tedy nezůstala pouze v hlavě jednoho čmeláka. Stala se informací přenášenou mezi členy kolonie.

Při popisu podobného jevu je nutná opatrnost. Čmelák nemusí přesně chápat příčinný vztah mezi provázkem, květinou a odměnou tak, jak by jej popsal člověk. Může se učit sledem jednodušších spojení: přiblížit se k místu, kde viděl jiného jedince, uchopit předmět, táhnout a pokračovat, pokud se odměna přibližuje.

Ani tak však nejde o zanedbatelný výkon. Schopnost rozdělit neznámý problém na zvládnutelné kroky a převzít je od jiného jedince patří mezi základní stavební kameny pružného chování.

Experiment také ukázal, proč je zavádějící dělit živočichy na ty, kteří jednají „instinktivně“, a ty, kteří se „učí“. Ve skutečnosti se obě složky doplňují. Čmelák má vrozenou tendenci přibližovat se ke květům, zkoumat předměty a reagovat na sladkou odměnu. Učení z těchto vrozených sklonů skládá nové chování.

V jiném pokusu dostali čmeláci za úkol přesunout malou kuličku do vyznačeného středu plošiny. Po úspěšném dokončení následovala sladká odměna. Pokus bývá zjednodušeně popisován jako čmeláčí fotbal, ačkoli jeho cílem samozřejmě nebylo naučit hmyz sportovat.

Výzkumníky zajímalo, zda čmeláci dokážou sledovat předvedené řešení a následně je upravit. Někteří pozorovali zkušeného čmeláka, který tlačil kuličku směrem k cíli. Jiní viděli pohyb kuličky způsobený skrytým magnetem. Další nedostali názornou ukázku.

Nejúspěšnější byli jedinci, kteří mohli pozorovat živého demonstrátora. Neomezili se však na jeho přesné napodobování. Když měli k dispozici několik kuliček, často si vybrali tu, která ležela blíže k cíli, i když předvádějící čmelák používal vzdálenější.

To je podstatný detail. Čmeláci nepřebírali pouze pohyb, ale dokázali zachytit obecný výsledek úlohy a dojít k němu účinnější cestou. Jejich chování proto nebylo kopií bez porozumění. Přinejmenším v praktickém smyslu rozpoznali, že rozhodující je dopravit některou z kuliček na určité místo.

Výzkumníci hovořili o poznávací pružnosti, tedy schopnosti použít naučené pravidlo v pozměněné situaci. Právě tato vlastnost odlišuje pouhý nácvik od skutečně přizpůsobivého učení.

Podobné pokusy však snadno svádějí k přehánění. Titulek o „čmelácích hrajících fotbal“ je přitažlivější než přesný popis laboratorního úkolu. Zvířata ale nechápala pravidla sportu, nesoutěžila v týmech a neusilovala o vítězství. Smysl experimentu byl jinde: ukázal, že hmyz může zvládnout umělý problém, který nemá přímou obdobu v jeho přirozeném životě.

Tato schopnost je důležitá právě proto, že příroda není neměnná. Květ může být poškozený, přístup k nektaru zatarasený, známé místo vyschlé a tradiční cesta narušená. Jedinec odkázaný pouze na pevně naprogramované reakce by v takovém světě rychle narazil.

Ještě výraznější výsledky přinesly krabičky, které bylo možné otevřít dvěma různými způsoby. Čmelák mohl zatlačit na barevnou část z jedné nebo z druhé strany. Obě možnosti vedly ke stejné sladké odměně.

Výzkumníci nejprve vycvičili několik jedinců, aby používali pouze jednu z metod. Poté je vrátili mezi ostatní členy kolonie. Způsob otevírání se začal šířit. Pokud demonstrátor používal jednu barevnou stranu, většina pozorovatelů převzala právě tuto variantu.

Překvapivé bylo, že preference přetrvávala i tehdy, když některý čmelák náhodou objevil druhé řešení. Skupina se nadále převážně držela postupu, který se v ní původně rozšířil. V jiné kolonii mohla převládnout opačná metoda.

Dvě skupiny tak mohly řešit stejný problém odlišně nikoli kvůli rozdílnému prostředí, ale kvůli tomu, co se jejich členové naučili od ostatních. Takový jev se podobá jednoduché behaviorální tradici.

Slovo kultura je zde lákavé i nebezpečné. V běžné řeči si pod ním představíme jazyk, umění, náboženství nebo historickou paměť. Čmeláčí kolonie nic takového nevytváří. V biologii se však kulturním chováním někdy rozumí zvyk přenášený společenským učením a udržovaný v určité skupině.

V tomto omezeném významu mohou výsledky pokusů připomínat počátek kulturního přenosu. Nejde o důkaz čmeláčí civilizace, nýbrž o poznatek, že způsob řešení problému může být utvářen společností, nikoli pouze geny a individuální zkušeností.

Takové zjištění nabourává starou představu, podle níž je hmyzí společenství řízeno téměř výhradně vrozenými pravidly. Čmeláčí kolonie bezpochyby stojí na instinktech. Způsob stavby hnízda, péče o larvy i rozdělení práce má silný vrozený základ. Vedle tohoto základu však existuje prostor pro zkušenost, nápodobu a skupinové zvyklosti.

V roce 2024 byl zveřejněn pokus s dvoustupňovou krabičkou, který posunul otázku společenského učení ještě dál. K získání odměny bylo nutné nejprve provést krok bez okamžitého užitku. Až druhý pohyb zpřístupnil cukerný roztok.

První krok tak byl pro nezkušeného jedince obtížně pochopitelný. Nepřinášel potravu ani jinou zjevnou odměnu. Čmeláci, kteří měli zařízení prozkoumávat sami, řešení během pokusu neobjevili.

Ani výcvik zkušených demonstrátorů nebyl jednoduchý. Výzkumníci jim museli zpočátku nabízet dočasnou odměnu také za první část úlohy. Teprve po postupném nácviku dokázali celý postup provést bez přerušení. Potom je mohli sledovat ostatní.

Někteří pozorovatelé se následně naučili krabičku otevírat, přestože sami předtím postup nevymysleli. Společenské učení jim umožnilo překročit hranici individuálního objevování.

Právě zde se dostáváme k jedné z nejzajímavějších otázek výzkumu inteligence. K čemu je užitečné sledovat druhé? Nejen k rychlejšímu získání znalosti, kterou by jedinec časem objevil sám. Pozorování může zpřístupnit i takové řešení, k němuž by osamocený tvor vůbec nedošel.

U člověka je tento princip základem vzdělávání a rozvoje společnosti. Žádný jednotlivec znovu nevynalézá písmo, matematiku, výrobu skla a elektrickou síť. Přijímáme výsledky práce předchozích generací a navazujeme na ně.

U čmeláků nelze mluvit o srovnatelné nahromaděné kultuře. Jejich kolonie je krátkověká a většina dělnic nepřežije zimu. Experiment však ukazuje, že jeden z nezbytných předpokladů složitějšího předávání znalostí může existovat i v hmyzím mozku: schopnost získat pozorováním chování, které je pro samotného jedince příliš obtížné vymyslet.

Nejpodivuhodnější čmeláčí experiment možná nevypovídá o řešení problémů, ale o hře. V laboratorním prostoru měli čmeláci možnost projít mezi malými dřevěnými kuličkami. Nemuseli se jich dotýkat, aby získali potravu, a manipulace s nimi nevedla k žádné zjevné odměně.

Přesto někteří čmeláci kuličky opakovaně váleli. Nešlo o náhodný náraz při cestě ke krmítku. Jedinci se k předmětům vraceli a někteří s nimi manipulovali mnohokrát.

Aby bylo možné chování označit za hru, musí splňovat několik podmínek. Nemá bezprostředně sloužit získávání potravy, rozmnožování nebo obraně. Musí být dobrovolné, opakované, ale nikoli dokonale strnulé. Objevovat se má především v situaci, kdy zvíře není vystaveno silnému stresu.

Válení kuliček tyto podmínky podle autorů výzkumu splňovalo. Mladší čmeláci si s nimi hráli častěji než starší, což připomíná rozdíly známé u některých savců a ptáků. Samci v průměru váleli kuličky déle než dělnice, i když důvod tohoto rozdílu není jasný.

Tvrzení, že se čmeláci „baví“, však překračuje to, co lze přímo změřit. Výzkumník může pozorovat opakovanou dobrovolnou činnost bez zjevného praktického účelu. Nemůže se čmeláka zeptat, zda při ní prožívá radost.

Přesto je označení hry významné. Dlouho byla považována hlavně za výsadu velkých a inteligentních obratlovců. Pokud se alespoň její jednoduchá podoba objevuje také u hmyzu, může být hra mnohem starším a rozšířenějším jevem, než jsme si mysleli.

Pro zvíře může mít navíc skrytý význam. Hra umožňuje procvičovat pohyb, zkoumat předměty a učit se bez bezprostředního tlaku. Nemusí mít okamžitý cíl, aby z dlouhodobého hlediska nebyla užitečná. Zda něco podobného platí u čmeláků, zůstává otevřenou otázkou.

Ještě opatrnější musíme být u výzkumu stavů připomínajících emoce. Slova jako radost, strach nebo optimismus vycházejí z lidské zkušenosti. U jiného živočicha nevidíme přímo prožitek, pouze chování a činnost nervové soustavy.

V jednom experimentu se čmeláci nejprve naučili spojovat jednu barvu s odměnou a druhou s jejím nedostatkem. Poté dostali nečekanou kapku sladkého roztoku. Když jim výzkumníci předložili nejednoznačný podnět mezi oběma známými barvami, „odměnění“ čmeláci se k němu přibližovali rychleji.

U lidí a dalších obratlovců se podobný způsob vyhodnocování nejasné situace používá ke zkoumání nálady. Člověk v dobrém rozpoložení může nejednoznačný signál vyložit příznivěji, zatímco úzkostný člověk v něm spíše uvidí hrozbu.

U čmeláků změna souvisela s působením dopaminu, látky, která se na řízení motivace a odměny podílí také u mnoha dalších živočichů. Výsledky proto bývají popisovány jako stav podobný pozitivní emoci.

Podobný emoci však neznamená totožný s lidskou emocí. Pokus dokládá změnu v rozhodování po příjemné odměně. Neříká, zda čmelák prožívá spokojenost, ani jak by takový prožitek vypadal.

Novější výzkum navíc naznačil, že pozitivně naladěný způsob hodnocení nejasných podnětů se může přenášet i mezi čmeláky. Jedinec, který se setkal s čmelákem v příznivém stavu, reagoval na nejednoznačnou situaci optimističtěji. Přenos mohl proběhnout i bez fyzického kontaktu, pouze prostřednictvím pozorování.

Takový výsledek připomíná velmi jednoduchou formu emoční nákazy, známou například z lidských skupin. Rozesmátý člověk může ovlivnit náladu druhých, stejně jako napětí jednoho člena skupiny přenáší neklid na ostatní.

U čmeláků je však vhodné zůstat při zemi. Může jít o přenos informace o bezpečném a výhodném prostředí, nikoli o sdílení pocitu v lidském slova smyslu. Hranice mezi informací, tělesným stavem a emocí je navíc obtížně určitelná i u obratlovců.

Přesto se postupně rozpadá představa hmyzu jako systému bez vnitřních stavů. Čmeláčí rozhodování závisí nejen na vnějším podnětu, ale také na tom, co se zvířeti stalo krátce předtím a s kým se setkalo.

Při čtení o čmelácích tahajících za provázek, kutálejících míček nebo otevírajících krabičku je snadné podlehnout polidšťování. Začneme jim přisuzovat úmysly, plánování a radost ve stejné podobě, v jaké je známe sami.

Takový přístup je pochopitelný, ale může zakrýt skutečnou zajímavost čmeláčí mysli. Její hodnota nespočívá v tom, že by byla zmenšenou kopií člověka. Pozoruhodná je právě tím, jak odlišnými prostředky dosahuje pružného chování.

Čmelák například nemusí mít v hlavě úplný obraz cíle. Při řešení úlohy může spojovat několik jednoduchých pravidel: přibliž se k barevnému předmětu, dotkni se ho, pokračuj v pohybu, pokud se objeví sladká odměna. Z těchto kroků může vzniknout výkon, který zvenčí vypadá jako promyšlený plán.

To však není důvod výsledek zlehčovat. Také lidské rozhodování často vzniká z rychlých pravidel, návyků a asociací, aniž bychom si přesně uvědomovali jejich původ. Rozdíl mezi „skutečnou inteligencí“ a „pouhým mechanismem“ nemusí být tak ostrý, jak se zdá.

Vědecké experimenty se proto snaží oddělovat různé možnosti. Nestačí ukázat, že čmelák dokáže otevřít krabičku. Je třeba zjistit, zda reaguje na barvu, polohu, pach, pohyb jiného jedince nebo samotný výsledek. Mění řešení, když se podmínky změní? Zvládne úlohu bez demonstrace? Vybere kratší cestu?

Teprve série podobných zkoušek umožní určit, co se zvíře skutečně naučilo. I potom zůstává vysvětlení opatrné. Chování vidíme, vnitřní zkušenost odvozujeme.

Kritická otázka zní, co laboratorní úlohy vypovídají o přirozeném životě čmeláků. Žádný divoký čmelák pravděpodobně nebude tlačit dřevěnou kuličku do kruhu ani otevírat plastovou krabičku. Nejsou podobné pokusy jen zábavnými triky?

Umělé úlohy mají důležitou výhodu. Výzkumníci mohou přesně kontrolovat podmínky a vyloučit jednoduchá vysvětlení. U přirozeného květu je obtížné rozpoznat, zda čmelák reaguje na barvu, vůni, tvar, teplotu nebo elektrický náboj. Laboratorní zařízení umožní jednotlivé vlivy oddělit.

Současně však nelze z jednoho výkonu vyvozovat neomezené schopnosti. Čmelák, který se naučil pohybovat kuličkou, nemusí rozumět fyzikálním vlastnostem předmětů obecně. Jedinec úspěšný v jedné úloze může selhat v jiné. Výsledek může záviset na způsobu výcviku, motivaci, věku i předchozích zkušenostech.

Také výběr zvířat může zkreslovat obraz. Do složitého pokusu se často zapojí jen čmeláci ochotní opustit hnízdo, prozkoumávat zařízení a opakovaně pracovat za odměnu. Nejodvážnější a nejvytrvalejší jedinci nemusí představovat průměr celé kolonie.

Laboratorní experiment proto není soutěží o titul nejchytřejšího živočicha. Je nástrojem, který zkoumá hranice určité schopnosti.

Nejdůležitější poznatky se navíc nemusí týkat samotných triků. Ukazují obecné vlastnosti nervového systému: schopnost učit se z odměny, přenášet zkušenost do nové situace, sledovat jiné jedince a upravovat rozhodování podle okolností. Tyto vlastnosti čmeláci nepochybně využívají také ve volné přírodě.

Mozek je energeticky náročný orgán. U malého létajícího hmyzu je hospodaření s energií obzvlášť důležité. Čmelák musí udržovat svaly v chodu, zahřívat tělo a překonávat odpor vzduchu. Nemůže si dovolit neomezenou výpočetní kapacitu.

Proto je zajímavé, jak úsporně jeho nervová soustava pracuje. Místo podrobného zpracování všeho kolem sebe se zaměřuje na informace podstatné pro přežití. Barva, vůně, souměrnost, poloha zdroje, čas od poslední návštěvy a přítomnost dalších čmeláků mohou stačit k rozumnému rozhodnutí.

Rozumné zde neznamená vždy správné. Čmeláci se mohou splést, nechat se zmást nevhodným podnětem nebo dlouho opakovat neúčinný postup. Inteligence v přírodě není zárukou bezchybnosti. Je kompromisem mezi rychlostí, přesností a množstvím spotřebované energie.

Právě jednoduchá pravidla bývají velmi účinná, pokud odpovídají běžným podmínkám. Problém nastává při prudké změně prostředí. Rostliny mizí, krajinu rozdělují silnice, v noci svítí umělé osvětlení a do okolí se dostávají chemické látky, s nimiž se evoluce hmyzu nesetkala.

Pružnost čmeláků jim může pomoci přizpůsobit se, ale není všemocná. Sebechytřejší jedinec nenajde potravu v krajině, kde nekvetou vhodné rostliny. Naučená trasa nepomůže, pokud místo louky vznikne rozsáhlá plocha bez květů.

Výzkum inteligence proto nesmí sloužit k romantické představě, že si příroda poradí sama. Schopnost učit se zvyšuje šanci na přežití v proměnlivém světě, nedokáže však odstranit všechny následky ztráty prostředí.

Poznávací schopnosti čmeláků mají také praktický význam při posuzování vlivu pesticidů. Tradiční test může sledovat, zda určitá dávka látky hmyz přímo usmrtí. To je důležité, ale nepostihuje jemnější následky.

Čmelák nemusí zemřít, aby se jeho kolonie dostala do potíží. Stačí, když se hůře orientuje, pomaleji učí spojení mezi květem a odměnou nebo nedokáže správně vyhodnotit cestu domů. Na první pohled žije a létá, jeho výkon však může být nižší.

Kolonie je závislá na tisících každodenních rozhodnutí dělnic. Každá přináší malé množství potravy. Pokud se jejich cesty prodlouží nebo častěji končí neúspěchem, ztráta se postupně násobí. Méně potravy znamená pomalejší růst kolonie a menší šanci na vznik nových královen.

Ochrana opylovačů proto nemůže sledovat pouze okamžitou úmrtnost. Musí brát v úvahu také paměť, orientaci a schopnost učit se.

To je další důvod, proč mají zdánlivě hravé laboratorní experimenty vážný význam. Aby bylo možné zjistit, zda určitá látka narušuje čmeláčí mysl, musíme nejprve vědět, co zdravý čmelák dokáže.

Čmeláky často vnímáme jako zaměnitelné členy kolonie. Jedna dělnice vypadá podobně jako druhá a všechny zdánlivě plní stejný program. Výzkumy však odhalují výrazné individuální rozdíly.

Jedinci se liší velikostí, odvahou, rychlostí učení, vytrvalostí i ochotou prozkoumávat nové předměty. Větší dělnice často létají za potravou, zatímco menší mohou zůstávat častěji v hnízdě. Ani toto rozdělení však není naprosto pevné.

Rozdíly mohou být pro kolonii výhodné. V neměnném prostředí se vyplatí držet osvědčeného zdroje. Po náhlé změně jsou naopak cenní průzkumníci, kteří opustí známou trasu. Jedna strategie nemůže být nejlepší za všech okolností.

Kolonie tak může fungovat podobně jako pestré pracovní společenství. Někteří jedinci rychle využívají ověřené možnosti, jiní častěji zkoušejí novinky. Rozmanitost chování představuje pojistku proti nejistotě.

To také vysvětluje, proč experimenty málokdy dopadnou tak, že by všichni čmeláci úkol zvládli stejně. Někteří se učí rychle, jiní pomalu a část jedinců řešení neovládne vůbec. Nejde nutně o nedostatek inteligence. Mohou mít odlišnou motivaci nebo strategii, která by byla výhodná v jiné situaci.

Lidská touha seřadit zvířata podle chytrosti zde naráží na vlastní omezení. Co přesně měříme? Rychlost učení, paměť, nápodobu, prostorovou orientaci, sebeovládání, nebo schopnost změnit postup? Každá z těchto vlastností může vést k jinému pořadí.

Po staletí byla zvířata řazena na pomyslný žebřík. Dole se nacházeli jednodušší tvorové, nahoře člověk. Hmyz stál téměř u dna, někde mezi rostlinou a skutečně uvažujícím živočichem.

Moderní biologie podobný žebřík opouští. Evoluce nepostupuje po jediné cestě od jednoduchosti k dokonalosti. Vytváří různé způsoby, jak přežít. Čmelák není nedokončený savec, stejně jako pták není nedokončený člověk.

Je dokonale přizpůsobený vlastnímu způsobu života, nikoli našim představám o vrcholu přírody.

To neznamená, že mezi živočichy nejsou rozdíly. Člověk dokáže pracovat s jazykem, plánovat vzdálenou budoucnost a vytvářet rozsáhlé soustavy předávaných znalostí. Čmelák nic srovnatelného nedělá. Poctivý pohled však nemusí volit mezi dvěma krajnostmi: buď je hmyz stejný jako člověk, nebo je bezduchým strojem.

Výzkum ukazuje střední, mnohem zajímavější možnost. Čmelák má omezenou, ale pružnou mysl. Učí se, pamatuje si, chybuje, mění chování a využívá informace od ostatních. Některé jeho vnitřní stavy mohou vzdáleně připomínat to, čemu u jiných zvířat říkáme nálada.

Čím přesněji jeho schopnosti zkoumáme, tím méně přesvědčivá je představa pevné hranice, která by oddělovala „chytrá“ zvířata od těch ostatních. Místo jedné čáry se objevuje pestrá škála různých myslí.

Až příště uvidíme čmeláka, jak těžkopádně přistává na květu, nebude na něm na první pohled nic převratného. Ponoří hlavu mezi okvětní lístky, sebere pyl, napije se nektaru a odletí.

Za tímto obyčejným dějem se však skrývá soustava rozhodnutí. Čmelák rozpoznal vhodnou barvu, přiblížil se navzdory větru, vyhodnotil přínos návštěvy a uložil si zkušenost, která může ovlivnit jeho další cestu. Možná si zároveň všiml jiného jedince a později využije jeho volbu jako vodítko.

Jeho mozek zůstává nepatrný. Právě proto jsou jeho schopnosti tak pozoruhodné. Ukazují, že složité chování nemusí vyrůstat pouze z velkého mozku. Může vzniknout také z úsporně uspořádaných nervových obvodů, dobré paměti, několika účinných pravidel a schopnosti učit se od světa kolem sebe.

Čmelák není génius v lidském těle zmenšeném na velikost hmyzu. Je něčím zajímavějším: dokladem, že inteligence může mít podobu, kterou jsme dlouho neuměli vidět.

Možná jsme se proto po celou dobu neptali správně. Otázka nezní, zda je čmelák chytrý jako člověk. Podstatnější je, co všechno dokáže čmeláčí mysl se svými omezenými prostředky a proč jsme její výkony tak dlouho přehlíželi.

Na rozkvetlé louce se neodehrává jen mechanický přesun pylu. Pohybuje se po ní živočich, který si vytváří zkušenosti, učí se z úspěchů a neúspěchů a někdy přebírá řešení od ostatních. A možná si ve chvíli bezpečí dokonce odskočí ke kuličce, s níž si jednoduše začne hrát.

Zdroje: