Diskotéka, medvěd a kulka v zelinářském stánku: příběh Ivana Jonáka

Na začátku devadesátých let projíždí centrem Prahy otevřený mercedes. Za volantem muž v bílém oblaku zlatých řetězů, vedle něj polonahé ženy, kolem hloučky lidí, kteří nevěří vlastním očím. O pár dní později týž muž vede na vodítku medvěda po Stromovce, jako by šlo o psa. Tahle scéna by dnes vypadala jako špatně namyšlený videoklip. Tehdy byla realitou - a mužem v autě byl Ivan Jonák, muž, který se na pár let stal nejviditelnější tváří porevolučního pražského podsvětí.

Jeho jméno dnes znovu rezonuje díky minisérii České televize Devadesátky, v níž jeho postavu ztvárnil herec Michal Novotný. Generace, která Jonáka zažila naživo, si ho pamatuje jako bizarní směs showmana, podnikatele a gangstera. Mladší generace ho poznává jako postavu z obrazovky - a možná si ani neuvědomuje, že většina toho, co se na seriálovém plátně odehrává, se skutečně stalo. Včetně té nejtemnější části příběhu: vraždy, kterou si Jonák podle soudu sám objednal.

Ivan Jonák se narodil 7. března 1956 v Praze. Než přišla revoluce, prošel řadou zaměstnání, která byla pro tehdejší dobu typická pro lidi pohybující se na hraně systému - byl vekslákem, popelářem a především taxikářem. Taxislužba v socialistickém Československu byla prostředím, kde se prolínal legální byznys s pašováním, směnárenskými operacemi a kontakty na lidi, kteří uměli sehnat cokoliv. Přesně v takovém prostředí si Jonák vybudoval síť známostí, která se mu o pár let později nesmírně vyplatila.

V roce 1983 se oženil s Ludvikou Pecharovou. Manželství vzniklo v době, kdy ani jeden z aktérů netušil, jak dramaticky se jejich životy o jedenáct let později protnou se smrtí.

Když v roce 1989 padl komunistický režim, Jonák později popsal své pocity slovy, že mu to připomínalo dobrý muzikál - ten, který nejdřív běží podle scénáře, ale potom se vymkne kontrole. Tahle metafora, kterou později použil ve své knize Sex, disco, revoluce!, je možná to nejvýstižnější, co o sobě sám kdy řekl. Devadesátá léta totiž skutečně začala jako muzikál a skončila jako tragédie.

V roce 1992 otevřel Jonák společně s německým partnerem Helmutem Hugerem v pražské Libni noční podnik Discoland Sylvie. Pojmenován byl po jeho první dceři - podle druhé dcery Veroniky se pak jmenoval erotický klub v podzemí budovy. Vlastnické podíly byly rozděleny tak, že Huger držel čtyřicet procent, zatímco manželé Jonákovi měli každý po třiceti procentech. Právě tahle na první pohled nenápadná čísla se později ukázala jako roznětka celé tragédie.

Discoland nebyl jen diskotéka. Byla to v jednom domě postavená kombinace noční zábavy, restaurace s nepřetržitým provozem, striptýzového klubu a - jak vyplývá z výpovědí lidí, kteří podnik znali zevnitř - i bordelu. Budova měla podle dobových popisů metr a půl silné zdi, pancéřové dveře a neprůstřelná skla. Připomínala spíš opevněnou tvrz než zábavní podnik, což jeden z pamětníků později popsal jako zámeček podsvětí.

Jonák se při koncepci podniku inspiroval pařížským Moulin Rouge - včetně exotických zvířat. V domě se tak objevil had a krokodýl jménem Kuba, americký druh, kterého majitel krmil masem přímo z ruky. Druhým, ještě slavnějším mazlíčkem byl medvěd Míša, kterého Jonák běžně venčil po Stromovce jako velkého psa.

Tahle zvířata nebyla jen atrakce pro hosty. Podle vyprávění lidí z Jonákova okolí, mezi nimiž byl i pozdější politik a europoslanec Filip Turek, který se o Jonáka staral po jeho propuštění z vězení, sloužil medvěd i jako nástroj zastrašování. Když do podniku přišli ruští výběrčí výpalného s požadavkem na milion korun měsíčně, servírky podle této historky natřely obleky vetřelců medem - a poté byl vypuštěn medvěd. Vyděšení Rusové měli z budovy prchat, zatímco po nich Jonák střílel z okna. Ať je na podobných historkách pravdy kolik chce, ukazují přesně to, čím se Discoland v kolektivní paměti stal: místem, kde se hranice mezi byznysem, show a kriminalitou rozpustila úplně.

Klíč k pochopení toho, co se stalo dál, leží v trojúhelníku mezi Ivanem Jonákem, jeho manželkou Ludvikou a Helmutem Hugerem. Než se Ludvika provdala za Jonáka, byla milenkou právě Hugera - a podle informací, které později zveřejnil deník Blesk, se údajně oba scházeli i poté, co Ludvika vstoupila do manželství. Jonák o tomto vztahu možná věděl, možná ne. Jisté je jen to, že tahle trojice společně stála u zrodu podniku, který je všechny později zničil.

Huger se postupně přestal v Česku ukazovat - podle dostupných informací se začal bát o život. Ludvika se v létě 1993 odstěhovala od manžela, aniž by mu řekla, kam jde. Otevřela si stánek se zeleninou v Praze-Petrovicích. Sousedé v okolí stánku podle pozdějších svědectví netušili, že prodavačka zeleniny je manželkou jednoho z nejznámějších podnikatelů devadesátých let. Krátce před svou smrtí popsala Ludvika pro Blesk poměry, které ve vztahu panovaly: „Začal mě fyzicky napadat. Bita jsem byla každou chvíli pro úplné hlouposti. Nechala jsem si to líbit kvůli dětem.“

Důvod rozchodu byl prozaický a přitom smrtelně nebezpečný - peníze. Ludvika chtěla svůj třicetiprocentní podíl v Discolandu prodat. Pro podnik, který v té době vydělával ohromné částky, to byla existenční hrozba. A právě tenhle spor o vlastnictví se podle žalobce stal motivem toho, co následovalo.

Atentát na Ludviku Jonákovou nebyl improvizovaný. Podle pozdějších informací se vrazi pokusili o útok už den předtím, ale Ludvika tehdy stačila lidi ze stánku vystrčit ven, než došlo ke střelbě. Skutečný útok přišel 7. dubna 1994. Ludvika Jonáková, tehdy čtyřiatřicetiletá, byla zastřelena přímo ve svém stánku se zeleninou jediným výstřelem z pistole FN 7,65.

Policie hned na začátku vyloučila loupežný motiv. Šlo o profesionálně provedenou exekuci. Vyšetřovatelé postupně dospěli k závěru, že vraha najal jeden z lidí blízkých oběti - a tím člověkem byl podle obžaloby právě její manžel. Atentátníkem, který spustil spoušť, byl Jiří Tokár.

Případ ale tímto výstřelem zdaleka neskončil. O několik měsíců později se stal cílem útoku samotný Ivan Jonák. Nejprve explodovala nálož pod autem, které řídil - vyvázl bez zranění. Hned následující den ho na ulici postřelil neznámý útočník. Střela mu pronikla oběma tvářemi a roztříštila několik zubů. Oba tyto útoky na Jonáka samotného zůstaly dodnes neobjasněné a do dnešního dne se o nich vedou spekulace, zda šlo o odplatu z podsvětí, snahu umlčet svědka, nebo o součást mnohem širší války o kontrolu nad Discolandem.

Jonák byl zatčen 6. září 1994. Podle vzpomínek bývalého elitního kriminalisty pražské mordparty Jana Štočka, který se na zatýkání podílel, patřilo k jeho specifikům i to, že policisté měli z exotických zvířat v jeho domě obavy. Sám Štoček později v rozhovoru pro podcastový pořad popsal i jednu praktickou drobnost, která vyšetřovatelům pomohla - Jonák měl tehdy dluh za elektřinu ve výši přibližně padesáti tisíc korun a hrozilo mu odpojení od sítě, což usnadnilo dohledat jeho pohyb.

Po zatčení strávil Jonák ve vazbě přesně dva roky a vystřídal tři věznice - Ruzyni, Litoměřice a Pankrác. Soudní proces se ukázal jako nečekaně zdlouhavý a komplikovaný. Případ se k soudu poprvé dostal v roce 1996, Jonák vinu odmítl. Pražský městský soud ho dokonce dvakrát zprostil obžaloby - v lednu 1997 a podruhé v říjnu 1998. Pokaždé ale odvolací vrchní soud rozhodnutí zrušil a nařídil nové projednání.

Mezitím vyšetřovatelé odkryli ještě jednu vrstvu případu. V únoru 1999 se před soud dostala i příprava nájemné vraždy bývalého milence Ludviky Jonákové - k té naštěstí nedošlo, protože se najatý vrah na poslední chvíli zalekl a čin nespáchal. I tahle skutečnost se stala součástí obžaloby proti Jonákovi.

Až na třetí pokus, v roce 2001, padl konečný verdikt. Trestní senát shledal důkazy dostatečnými a Ivan Jonák byl odsouzen na 18 let za objednání obou vražd - té dokončené i té zmařené. Jiří Tokár, muž, který Ludviku skutečně zastřelil, dostal podle různých zdrojů trest mezi 14 a 15 lety. Odvolací soud později, v roce 2002, Jonákovi trest snížil na 12 let, ale do výkonu trestu se mu započítala i doba strávená ve vazbě.

Jonák svou vinu odmítal po celou dobu řízení a popíral ji až do konce života. Opakovaně tvrdil, že vraždu jeho manželky ve skutečnosti zorganizoval Helmut Huger, jeho bývalý společník. Tuto verzi do dnešních dnů hájí i jedna z Jonákových dcer, Sylvie, která pro otce dokonce vytvořila webové stránky, na nichž jeho nevinu obhajuje.

Z výkonu trestu byl Jonák propuštěn 28. dubna 2014. Při odchodu z vězení slíbil novinářům, že obnoví slávu Discolandu Sylvie. Realita ale vypadala jinak. Budova, kde podnik dřív sídlil, mezitím zchátrala a stala se předmětem rodinného spo­ru - Jonákovy dcery, které vlastnily čtvrtinové podíly, chtěly nemovitost prodat, ale na jejich vyplacení nebyly peníze.

Bývalý „diskokrál“ se ocitl bez prostředků, odkázaný na pomoc kamarádů. Podle dobových zpráv mu hrozilo i odpojení elektřiny v bytě, kde žil, a známí mu příležitostně půjčovali drobné částky na základní potřeby. Sám Jonák po propuštění přiznal, že osmnáctiletý pobyt ve vězení na něm zanechal stopy i v intimním životě - litoval, že jako partner zklamal svou tehdejší přítelkyni.

Část budovy bývalého Discolandu nakonec skončila v exekuční dražbě - šlo o čtvrtinový podíl, který vlastnila Jonákova dcera Veronika a kvůli dluhům vůči městské části byl dán k prodeji.

24. února 2016 Ivan Jonák zemřel ve svém bytě v pražských Kobylisích. Podle dostupných informací zemřel sám, bez majetku, na komplikace spojené s cukrovkou. Muž, který kdysi jezdil centrem Prahy v otevřeném mercedesu s polonahými ženami a živil exotická zvířata, skončil svůj život v osamění malé garsonky.

To, co dělá Jonákův příběh tak fascinujícím i tři desetiletí po vraždě jeho manželky, není jen brutalita samotného zločinu. Je to extrémní kontrast mezi grotesknem a tragédií, který v sobě nese. Jonák se objevil i ve filmu Nahota na prodej z roku 1993, kde si zahrál v podstatě sám sebe - režisér Vít Olmer ho podle svých slov obsadil okamžitě, jakmile ho potkal na schodech v bílém obleku s černou košilí a zlatými řetězy. Žádný herec by podle něj nebyl tak přesvědčivý jako skutečný mafián.

Tahle filmová epizoda dobře ilustruje, jak se v devadesátých letech rozpíjela hranice mezi realitou a inscenací, mezi byznysem a zločinem, mezi celebritou a kmotrem. Discoland Sylvie byl místem, kam chodili politici, herci i lidé z poloviny podsvětí - a kde nikomu nevadilo, že majitel venčí medvěda a krmí krokodýla z ruky.

Smrt Ludviky Jonákové byla jedním z nejznámějších zločinů devadesátých let nejen kvůli surovosti samotného aktu, ale i proto, že odhalila, co se skrývalo za neonovým pozlátkem jednoho z nejviditelnějších podniků té doby. Ukázala, že majetkové spory v prostředí, kde se setkávaly velké peníze, slabé instituce a lidé navyklí řešit problémy po svém, mohly snadno přerůst v ozbrojené násilí - a že stát v té době nebyl schopen takovým případům zabránit, jen je se zpožděním a obtížemi vyšetřit.

Ivan Jonák zůstává symbolem té doby přesně proto, že byl zároveň komickou figurkou i skutečným zločincem. A právě tahle dvojí tvář - showman s medvědem na vodítku na jedné straně, muž, který si dal zavraždit matku svých dětí, na straně druhé - je tím, co příběh Discolandu Sylvie dělá nadčasovým varováním o tom, jak snadno se v chaosu společenské transformace mohou prolnout zábava, byznys a smrt.

Zdroje: