Článek
Pravděpodobně ji někdo z poštovního úřadu objevil v zapomenutém archivu a rozhodl se ji konečně doručit. Adresátka, paní Anna Nováková, zemřela přesně před třiceti lety, pár dní před Štědrým dnem, při tragické nehodě na zasněžené silnici u Rajhradu. Uvnitř byl dopis od muže, jehož rukopis poznala okamžitě: dědeček Josef.
Jeho vnučka Eliška, osmadvacetiletá grafická designérka žijící posledních osm let v Berlíně, přijela do Brna jen na pár dní vyklidit byt po babičce, který oficiálně zdědila teprve letos. Když se vrátila z venku, obálka už na ni čekala ve schránce. Otevřela ji u kuchyňského stolu, kde stále stála stará konvice s odřeným smaltem a na zdi visel kalendář z roku 1994 zastavený na prosinci.
Dopis byl krátký, napsaný modrým inkoustem, místy rozpitým.
„Moje nejdražší Aničko,
letos to konečně vyjde. Slíbil jsem Ti ty pravé Vánoce, jaké jsme měli jen jednou, v roce 1968, než všechno začalo být těžké. Tentokrát nikam nepojedeme na chatu, zůstaneme doma a uděláme všechno přesně podle Tvého seznamu z mládí.
- Koupím živého kapra až 24. ráno na Zelném trhu, aby byl co nejčerstvější.
- Upečeme 7 druhů cukroví – vanilkové rohlíčky budou první, jak jsi vždycky chtěla.
- Večer půjdeme na půlnoční do sv. Jakuba, i kdyby sněžilo.
- Pod stromečkem bude ten Tvůj vysněný modrý svetr z vlny, který sis prohlížela v Baťovi na České.
- A až budou odbíjet dvanácté, otevřeme láhev toho sektu z roku 1976, co schovávám ve sklepě od svatby.
- A pak Ti konečně řeknu to, co jsem Ti měl říct už před dvaceti lety.
Těším se na Tebe, lásko. Josef.“
Eliška dopis dočetla třikrát. Poslední věta ji bolela víc než všechno ostatní. Dědeček zemřel o sedm let později, v roce 2002, a nikdy se nedozvěděl, že babička ten dopis nikdy nedostala. Eliška si uvědomila, že ten seznam je jediná věc, která z jejich společných Vánoc 1995 zůstala.
A pak udělala něco, co by v Berlíně nikdy neudělala: rozhodla se, že ten plán splní. Přesně. Bod po bodu. Za babičku. A možná trochu i za sebe, protože vlastní Vánoce už léta trávila sama před monitorem s lahví vína a Netflixem.
1. prosince 2025 v 6:47 ráno stála na Zelném trhu. Sněžilo, stejně jako tenkrát v 95., a prodavači právě vykládali káďe. Eliška si vybrala největšího kapra, kterého našla – téměř metr dlouhého obra, který se na ni díval, jako by ji znal. Prodavač se usmál: „Ten je speciální, slečno. Plave tu už od včerejška a nikdo ho nechce. Říkám mu Josef.“
Doma v kuchyni, kde se nic nezměnilo od devadesátek, rozložila starý receptář babičky Anny. Sedm druhů cukroví. Začala vanilkovými rohlíčky. Když je dávala do trouby, ucítila vůni, kterou si pamatovala z dětství – před třiceti lety. Zároveň si uvědomila, že troubu nikdy předtím nepoužila – byt byl dvacet let zavřený. Přesto fungovala, jako by na ni někdo čekal.
Odpoledne se oblékla do babiččina starého kabátu (stále visel ve skříni a voněl levandulí) a vydala se do centra koupit modrý svetr. V obchodě Baťa na České, který se nacházel ve stejné historické budově jako před lety, probíhal předvánoční výprodej starších skladových zásob. Mezi regály plnými moderní obuvi a doplňků našla v koutku s výprodejovým zbožím úplně stejný model vlněného svetru, jaký měla na fotografii z rodinného alba. Prodavačka se usmála: „To je zajímavé, tyhle kousky jsme našli při inventuře na půdě – zůstaly z devadesátek. Právě je dáváme do výprodeje.“
V 17:30 usedla k psacímu stolu a napsala na starý papír s hlavičkou „Anna a Josef Novákovi“ vzkaz: „Děkuji Ti za všechny Vánoce, které jsme spolu neměli. Tvoje Eliška.“ Vložila ho do modrého svetru a zabalila ho do papíru s motivem vloček, přesně jako na fotce z roku 1968.
V 18:00 rozzářila stromeček – ten samý, co stál v rohu pokoje od devadesátek. Ozdoby byly zaprášené, ale když je otírala, zdálo se jí, že některé jsou teplé na dotek.
Krátce před dvaadvacátou hodinou se vydala na půlnoční mši do kostela svatého Jakuba. Sníh padal hustě, ulice byly téměř prázdné a město se pomalu ukládalo k vánočnímu klidu. Když vešla do kostela, varhany právě hrály „Nesem vám noviny“. Usedla do lavice, kde podle rodinných vyprávění vždycky sedávali babička s dědou. Vedle ní se posadil starší pán v dlouhém kabátě. Když se otočila, ucítila, jak se jí srdce zastavilo. Měl úplně stejné oči jako dědeček na fotkách.
Po mši, když zvonily zvony, pán se k ní naklonil a tiše řekl: „Řekni jí, že ten sekt jsem nakonec vypil sám. Ale byl výborný.“ A zmizel ve sněhu dřív, než stačila cokoli říct.
Doma otevřela sklep. Láhev sektu z roku 1976 tam opravdu byla – zaprášená, ale korek držel. Když ho vytáhla, ucítila, jak se jí po tváři kutálí slzy. Nalila si sklenku a připila prázdnému bytu: „Na Tebe, babi. A na Tebe, dědo.“
V tu chvíli se rozsvítila všechna světla v bytě, i ta, která byla léta přehozená pojistkami. Na stole ležel dopis – nový, v obyčejné bílé obálce. Uvnitř jen jediná věta, napsaná modrým inkoustem:
„Díky, že jsi nám je letos dopřála. Teď už můžeme být spolu. Navždy Tvoji Anna a Josef.“
Eliška dopila sekt, zabalila se do modrého svetru a usnula pod stromečkem. Když se ráno probudila, byt byl prázdný jako předtím. Ale na stole ležela jedna jediná věc, která tam včera nebyla: stará fotografie z Vánoc 1968 – babička s dědou, mladí, usměvaví, držící se za ruce pod stromečkem. Na zadní straně někdo připsal tužkou:
„Veselé Vánoce 2025, Eliško.“
