Článek
Dětství v Praze, kde se divadlo stalo domovem, formovalo Viktora Preisse od prvních kroků. Narodil se třináctého března roku devatenáct set čtyřicet sedm v hlavním městě, tehdy ještě v Československu, do rodiny, kde umění proudilo v krvi. Jeho matka, Jindřiška Gabriela Preissová, byla ženou mnoha talentů – vystupovala v Dismanově dětském rozhlasovém souboru, zpívala s Českým pěveckým sborem, pracovala jako hlasatelka v Československém rozhlase i televizi a objevovala se na jevišti Vesnického divadla. Tento svět slov, hudby a představení obklopoval malého Viktora od útlého věku. Žili v Karlíně, čtvrti plné historie a každodenního ruchu, kde se ulice stávaly prvním jevištěm pro dětské hry. Viktor vzpomíná, jak poslouchal matčiny příběhy z natáčení nebo zkoušek, což v něm probouzelo zvědavost k světu za oponou. Nebylo to jen o zábavě; divadlo pro něj znamenalo způsob, jak chápat lidské emoce, složité vztahy a krásu vyprávění. V této atmosféře se rodila jeho láska k umění, která ho později vedla k rozhodnutí věnovat se herectví profesionálně. Rodinné vazby na kulturu mu poskytly nejen inspiraci, ale i praktické zkušenosti – matka ho brávala na zkoušky, kde se setkával s herci a režiséry, kteří formovali českou scénu. Tento raný kontakt s profesionálním prostředím mu dodal sebevědomí, ale zároveň ho naučil pokoře před uměním, které vyžaduje neustálou práci a oddanost.
Školní léta v Říčanech přinesla první vážnější kroky směrem k divadlu. Na gymnáziu v Říčanech se Viktor zapojil do školního časopisu, kde psal články a kreslil ilustrace. Jeho talent pro slovo a obraz se zde projevil naplno – nebyl jen pasivním čtenářem, ale aktivním tvůrcem. Recitoval básně, účastnil se amatérského divadelního souboru, kde si vyzkoušel první role. Tyto zkušenosti ho přesvědčily, že jeho cesta vede na prkna, která znamenají svět. Původně zvažoval novinařinu, přitahovala ho myšlenka vyprávět příběhy skutečných lidí, ale divadlo zvítězilo svou bezprostředností a emocemi. Po maturitě se rozhodl pro Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kde studoval herectví. Absolvoval v roce devatenáct set šedesát devět rolí Franciho ve hře Františka Langera Periferie, režírované Janem Kačerem. Během studií potkal svou budoucí manželku, herečku Janu Drchalovou-Preissovou, kterou si vzal krátce po promoci. Toto setkání nebylo jen romantické; stalo se základem stabilního osobního života, který mu umožnil soustředit se na kariéru bez zbytečných rozptýlení. Akademie mu dala nejen technické dovednosti, ale i hlubší porozumění dramatické literatuře, režii a spolupráci s kolegy. Pedagogové jako Jan Kačer ho naučili, jak se ponořit do postavy, jak najít její jádro a přenést ho na diváka. Tato léta byla plná intenzivní práce, zkoušek do noci a prvních profesionálních zkušeností, které ho připravily na dlouhou dráhu v divadle.
První profesionální kroky v Městských divadlech pražských otevřely dveře k velkým rolím. V roce devatenáct set šedesát devět ho režisér Ota Ornest pozval do souboru Městských divadel pražských, kde zůstal až do roku devatenáct set osmdesát tři. Tato etapa byla pro něj formativní – začal malými rolemi, ale brzy se prosadil v náročných představeních. Jeho debutovou rolí byl Bartoloměj Věchýtek ve Veselých paničkách windsorských Williama Shakespeara, režírované Ivanem Weissem. Následovaly role jako Orfeus v Euridici, Valentin ve Dvou pánech z Verony nebo Kryštof Wren v Pasti na myši. Tyto postavy mu umožnily ukázat šíři svého talentu – od romantických hrdinů po intrikuje detektivní figury. V sedmdesátých letech se divadlo obrátilo k muzikálům, což Preissovi přineslo nové výzvy. Hrál Janošíka v Malovaném na skle, Freda v Chicagu a Sancha v Muži z La Manchy. Tyto role vyžadovaly nejen herecké umění, ale i zpěv a tanec, což obohatilo jeho repertoár. Poslední rolí v tomto divadle byl Mozart v Amadeovi, režírovaném Karlem Křížem. Tato doba byla plná kreativity, ale i změn – odchody režisérů jako Ota Ornest ovlivnily atmosféru, přesto Preiss zůstal věrný svému stylu: elegantní, přesný a hluboce emotivní. Jeho přístup k rolím byl vždy introspektivní; snažil se najít v každé postavě kousek sebe sama, což divákům přinášelo autenticitu. Kolegové ho popisují jako profesionála, který nikdy nepodcenil přípravu, ať už šlo o historický kostým nebo složitou choreografii. Tato léta ho etablovala jako spolehlivého herce, připraveného na větší výzvy.
Přechod do Divadla na Vinohradech znamenal vrchol divadelní kariéry. V roce devatenáct set osmdesát tři přešel Preiss do Divadla na Vinohradech, kde se stal jednou z klíčových opor. Zde se setkal s režiséry jako Jaroslav Dudek, Evald Schorm nebo Jan Kačer, kteří mu svěřili ikonické role. Hrál Svidrigajlova ve Zločinu a trestu, Bertranda ve Zkoušce, Cyrana v Cyranovi de Bergerac – tuto roli alternoval s Jaromírem Hanzlíkem, což přineslo zajímavou dynamiku. Následovaly postavy jako ministr a Franz Josef v Jednom jaru v Paříži nebo Krvavá Henrieta, Höfgen v Urfaustovi, Záviš ve Závišovi z Falkenštejna nebo Keržencev v Nešťastném vrahovi. Tyto role ukazovaly jeho schopnost ztvárnit složité psychologické portréty – od temných intrikánů po tragické hrdiny. V devadesátých letech přišly úspěchy jako Argan v Nemocném z představ, Patron Fortunato v Debaklu v laguně, Plukovník v Jacobowskim a plukovníkovi, Viktor/Buton v Broukovi v hlavě nebo Don Quijote v Muži z La Manchy. Preiss se neomezoval jen na hraní; v Divadle Na Fidlovačce režíroval a napsal písně k představení Do Pelhřimova! nebo Stěhovaví ptáci. Další role zahrnovaly Dona Marzia v Zpívajících Benátkách, Shylocka v Kupci benátském, Jana Plantageneta v Králi Janovi nebo Jamese Hackera v Ano, pane ministře. Každá z těchto postav byla pro něj příležitostí prozkoumat lidskou povahu – lásku, zrada, ambice. Jeho interpretace byly vždy nuanceované, s důrazem na detaily, které dělají postavu živou. Divadlo na Vinohradech mu poskytlo stabilní základnu, kde mohl rozvíjet svůj talent po desetiletí, až do odchodu do důchodu v roce dvě tisíce sedmnáct. Tato etapa byla plná standing ovations a uznání od kritiků i publika, které oceňovalo jeho eleganci a charisma.
Filmové role, kde se hlas spojil s obrazem, obohatily jeho umělecký profil. Preissova filmová kariéra začala malými rolemi, ale brzy se rozrostla do významných postav. První větší roli měl v Milencích v roce jedna z roku devatenáct set sedmdesát tři, režírovaném Jaroslavem Papouškem. Následovaly filmy jako S čerty nejsou žerty, kde hrál správce, Svatba upírů jako hrabě Kronberg, Andělské oči jako Viktor nebo Tmavomodrý svět. V posledních letech se objevil v Anděl Páně 2, Matkách nebo Hodinářově učni. Jeho filmografie je bohatá – přes sto titulů, od historických dramat po komedie. Spolupracoval s režiséry jako Zdeněk Zelenka, Jiří Menzel nebo Jan Svěrák. Ve filmech jako Báječná léta pod psa, Arrowsmith nebo Operace Silver A ukázal svou všestrannost. Preiss přistupoval k filmovým rolím s podobnou pečlivostí jako k divadelním – studoval scénáře, hledal motivace postav a snažil se přinést autenticitu. Film mu umožnil oslovit širší publikum, než jen divadelní sály, a jeho tvář se stala známou v domácnostech po celé zemi. Zvláště v televizních filmech jako Případ pro rybáře, Případ pro malíře nebo Každý milion dobrý ztvárnil detektivy a právníky s přirozeným šarmem. Tyto role často odrážely jeho osobnost – inteligentní, rafinovaný muž, který řeší složité situace s klidem. Filmová práce mu přinesla nové výzvy, jako práce s kamerou, která zachycuje i nejmenší nuance výrazu. V roce dvě tisíce dvacet pět se objevil v Pohádkách po babičce, což ukazuje, že i v pokročilém věku zůstává aktivní.
Televizní série, kde se stal součástí domácností, posílily jeho popularitu. Preiss se objevil v mnoha televizních seriálech, které se staly kultovními. V Nemocnici na kraji města hrál Přemysla Rezka, v Malém pitavalu z velkého města Tomáše Postlera, v Dobrodružstvích kriminalistiky advokáta Pailleta. V novějších sériích jako Ach, ty vraždy!, Labyrint nebo Kapitán Exner ztvárnil složité postavy s psychologickou hloubkou. Jeho role v Četnických humoreskách nebo Místě nahoře ukazovaly humor a lehkost. Televize mu umožnila experimentovat s formáty – od detektivek po historické příběhy. V seriálech jako Arrowsmith nebo Pražský písničkář působil i jako průvodce, sdílel znalosti o hudbě a historii. Tyto vystoupení byla pro něj příležitostí spojit herectví s vzděláváním, což odráží jeho intelektuální povahu. Diváci ho milovali pro jeho přirozenost; nebyl to herec, který přehání, ale ten, kdo přináší pravdivost. V roce dvě tisíce dvacet tři se objevil v Dobrém ránu, Brno! nebo O kouzelné pastelce jako vypravěč, což podtrhuje jeho lásku k příběhům.
Rozhlasové působení, kde hlas hraje hlavní roli, ukázalo jeho mistrovství v mluveném slově. Preiss má za sebou stovky rozhlasových rolí a pořadů. Hrál v dramatizacích jako Otec Goriot, Vojna a mír, Máj, Leonardo da Vinci, Já, Claudius nebo Sága rodu Forsytů. Jeho hlas – hluboký, melodický a expresivní – se stal ikonou českého rozhlasu. Moderuje pořad Báječný svět, na jehož základě vznikly dvě knihy. V roce dvě tisíce dvacet tři vyhrál anketu Neviditelný herec století, což potvrzuje jeho popularitu mezi posluchači. Rozhlas mu umožnil prozkoumat literaturu bez vizuálních prvků, pouze silou hlasu a intonace. Tyto nahrávky jsou dodnes ceněné pro jejich kvalitu a emotivní sílu.
Dabing, kde propůjčil hlas světovým hvězdám, rozšířil jeho vliv za hranice. Preiss daboval Robina Williamse v Táta v sukni, Paula Eddingtona v Ano, pane ministře nebo Willyho Foga v Willy Fog na cestě kolem světa. Za dabing získal ceny Františka Filipovského v letech devatenáct set devadesát pět a dvě tisíce čtrnáct. Jeho práce v dabingu ukazuje preciznost – studoval originální herecké výkony, aby zachytil esenci. To přineslo českým divákům autentický zážitek z zahraničních filmů.
Výuka na Akademii múzických umění předala znalosti nové generaci. V devadesátých letech učil Preiss na DAMU, mezi jeho žáky patřili Saša Rašilov, Ondřej Sokol nebo Lenka Vlasáková. Sdílel zkušenosti z praxe, učil je pokoře a tvrdé práci. Tato role pedagoga ho naplňovala, viděl v ní pokračování svého dědictví.
Režisérské a autorské pokusy obohatily jeho tvorbu. Režíroval představení jako Do Pelhřimova!, kde napsal písně. Přispěl scénářem k televizní povídce Léčba neklidem. Vydal alba Ta naše písnička česká a Písně, které přinesl čas. Tyto aktivity ukazují jeho všestrannost – nebyl jen interpret, ale tvůrce.
Osobní život v harmonii s rodinou poskytl oporu. Od roku devatenáct set šedesát devět je ženatý s Janou Preissovou, mají syny Martina (herce) a Jana. Rodina je pro něj svatyní, kde nachází klid po náročných zkouškách. Žijí v Praze, kde se věnuje malování – koníček, který ho relaxuje od divadelního shonu.
Ocenění jako potvrzení celoživotní práce. Získal cenu Thálie za rozhlasovou tvorbu v roce dvě tisíce šestnáct, Medaili za zásluhy prvního stupně v roce dvě tisíce dvacet tři od prezidenta Petra Pavla. Tyto pocty odrážejí jeho přínos kultuře.
Dědictví, které přetrvá. Preiss se v roce dvě tisíce sedmnáct rozloučil s aktivní kariérou, ale jeho vliv zůstává. V roce dvě tisíce dvacet pět se objevil v nových projektech, ukazujíc, že umění je věčné.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Preiss
https://www.csfd.cz/tvurce/1457-viktor-preiss/biografie
https://medium.seznam.cz/clanek/jakozezivota-viktor-preiss-gentleman-ktery-umel-odejit-vcas-208283
https://www.kinobox.cz/osobnosti/21258-viktor-preiss
