Ostrov na hraně: Kuba se dusí ve tmě a čeká, co přijde

V havanské čtvrti Poey zapálil někdo v únoru 2026 sloup elektrického vedení. Nebyl to akt vandalismu. Byl to výkřik zoufalství – a zároveň přesná metafora toho, co se na ostrově děje. Kubánci přestali měřit čas v hodinách a minutách. Začali ho počítat jinak: kolik dní uplynulo od posledního výpadku elektřiny. A kolik hodin bude trvat, než se proud nadobro vrátí.

Kuba prochází nejhorší krizí za více než třicet let. Nejde jen o ekonomický propad, který je ostatně na ostrově přítomen jako trvalý doprovodný jev od časů revoluce. Jde o hluboký civilizační otřes, který ohrožuje fungování nemocnic, škol, zásobování vodou i základní obživu. A tentokrát přichází v okamžiku, kdy se vnější pilíře, na nichž komunistický režim stál, jeden po druhém hroutí.

Pochopit dnešní situaci na Kubě znamená porozumět tomu, jak byl ostrov desetiletí ekonomicky konstruován: jako soustava závislostí. Nejprve na Sovětském svazu, který zásoboval Havanu ropou, zbraněmi a finančními dotacemi výměnou za geopolitickou loajalitu. Po roce 1991, kdy se SSSR rozpadl a tyto toky přerušily, nastalo to, čemu Kubánci říkají speciální období – roky přídělového hospodářství, hladových měsíců a denních výpadků proudu. Ekonomika se tehdy propadla o více než třetinu.

Záchrana přišla z jihu. Hugo Chávez ve Venezuele nabídl Kubě ropu za dotované ceny výměnou za kubánské lékaře a vojenské poradce, kteří pomáhali upevňovat jeho moc. Na vrcholu tohoto obchodu, někdy kolem roku 2010, posílala Venezuela na ostrov přes sto tisíc barelů ropy denně. Kuba dostávala levnou energii, Venezuela dostávala politickou a bezpečnostní infrastrukturu. Bylo to propojení, které přežilo Cháveze i jeho nástupce.

Jenomže domeček z karet má tu vlastnost, že když odstraníte jednu kartu, zbytek se může zřítit. A přesně to se v posledních měsících odehrálo v dramatickém sledu událostí.

Na začátku ledna 2026 zadržely Spojené státy venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Byl to geopolitický otřes celého regionu, ale pro Havanu to mělo konkrétní a okamžité následky: skončily zbývající venezuelské dodávky ropy. Venezuela přitom pokrývala přibližně třetinu kubánské energetické spotřeby. Mexiko zásobovalo ostrov dalšími čtyřiceti čtyřmi procenty.

Dne 29. ledna 2026 podepsal americký prezident Donald Trump výkonný příkaz, který v praxi znamenal ropnou blokádu Kuby. Mechanismus byl jednoduchý: každá země, která by dodávala palivo na Kubu, čelí americkým clům a sankcím. Mexiko okamžitě přerušilo své dodávky – a v prohlášení výslovně uvedlo, proč: strach z americké odvety. Podle analýz sledování lodní dopravy obdržela Kuba v prvních třech měsících roku 2026 jen dva malé tankery. Rezervy ropy začaly docházet.

Administrativě Donalda Trumpa jde přitom o víc než o ekonomický tlak. Ministr zahraničí Marco Rubio, syn kubánských emigrantů, má na svržení havanského režimu osobní zájem i ideologické přesvědčení. Američtí analytici a experti na Kubu to formulují otevřeně: zadržení Madura bylo první dominovou kostkou, ropná blokáda Kuby je kostka druhá. Cílem je zhroucení komunistického režimu v Havaně.

Problém je, že kubánská energetická soustava by se dřív nebo později dostala do potíží i bez amerického tlaku. Je to infrastruktura z jiné epochy – doslova. Nejnovější kubánská tepelná elektrárna pochází z roku 1988 a byla postavena podle francouzské technologie. Ostatní jsou ještě starší. Systém nebyl po desítky let zásadně modernizován. Přenosové vedení je zastaralé a křehké: i menší porucha může spustit dominový efekt, který odstaví celý ostrov.

Kuba má vlastní ropy zásoby, ale domácí těžba pokrývá jen přibližně 28 procent celkové poptávky. Zbytek musí dovážet. A dovážená ropa není sladká – jde o těžkou surovou ropu nižší kvality, jejíž spalování elektrárny opotřebovává ještě rychleji. Jako dočasné řešení si Kuba pronajímala plovoucí elektrárny na lodích od turecké společnosti Karpowership. Bylo to drahé a nespolehlivé: když Havana nestíhala platit, lodě jednoduše odpluly a vzaly s sebou megawatty.

V první polovině roku 2025 bylo v průměru k dispozici jen 34 procent instalovaného výkonu kubánských elektráren. Po ropné blokádě čísla dál klesala. Výsledek: ve dnech 16. až 18. března 2026 postihl Kubu celostátní blackout, který zasáhl přibližně deset milionů obyvatel. Nemocnice přešly na záložní generátory – ty, které je měly. V některých zařízeních zemřeli pacienti závislí na plicní ventilaci. Letecké společnosti přerušily plnění letadel palivem, řada letů byla zrušena. Havana v noci ztmavla.

Co dělají Kubánci, když jim zmizí elektřina? Bohatší si pořídili solární panely. Ti ostatní vytáhli uhlí a začali vařit na ohni. Vznikl sekundární trh s dřevěným uhlím, jehož ceny raketově vzrostly. Ledničky přestaly chladit, potraviny se kazí. Zásobování vodou vázne, protože čerpadla potřebují elektřinu nebo dieselový pohon. Přibližně milion lidí závisí na cisternách, stovky tisíc domácností nemají spolehlivý přístup k tekoucí vodě.

Energetická krize by byla tíživá sama o sobě. Přichází ale jako nová vrstva na ekonomiku, která je v rozkladu už roky. Od měnové reformy v roce 2021 čelí Kuba inflaci dosahující desítek procent ročně. V roce 2024 vzrostly ceny meziročně o téměř třicet procent. Kubánský průměrný plat přitom v přepočtu sotva dosahuje hodnoty, za kterou by si člověk v Praze koupil snídani. Přídělový systém zavedený Fidelem Castrem v roce 1962 stále funguje – ale v krizových časech se pravidelně hroutí a dostupnost základního zboží na přídělovky se rapidně snižuje.

Není proto divu, že vláda v únoru 2024 poprvé v historii požádala o pomoc Světový potravinářský program OSN. Šlo o dodávky sušeného mléka pro děti do sedmi let. Pro zemi, která svůj sociální systém desetiletí prezentovala jako vzor pro rozvojový svět, šlo o symbolicky zdrcující přiznání.

Statistika, která nejlépe popisuje kubánskou situaci, není ekonomická. Je demografická. Kubánský ekonom Juan Carlos Albizu-Campos odhaduje, že na ostrově dnes nežije jedenáct milionů obyvatel, jak tvrdí úřady, ale přibližně 8,6 milionu. Mezi lety 2022 a 2023 opustilo zemi téměř 1,8 milionu lidí. V roce 2025 klesl počet obyvatel Kuby pod deset milionů poprvé od roku 1980.

Tato čísla nemají v kubánských dějinách precedent. Ani Marielský exodus z roku 1980, ani krize s vory z roku 1994 – obě události, které tehdy otřásly kubánskou i americkou společností – se svým rozsahem tomuto exodu nepřibližují. Dohromady přesahovaly tehdejší vlny stěhování maximálně statisíce lidí. Dnešní exodus je jiný: trvalý, masový a nenávratný.

Odcházejí hlavně mladí. Odcházejí lékaři, technici, pedagogové – lidé, jejichž práce drží pohromadě to, co ze státu zbývá. Firmy na Kubě zoufale sháněly kvalifikované zaměstnance ještě před energetickou krizí; nyní je situace ještě horší. Nízká míra nezaměstnanosti – úřady uvádějí přibližně 1,7 procenta – je statistická iluze způsobená tím, že ti, kdo by jinak pracovat nemohli, prostě odešli.

Lidé prodávají domy za zlomek ceny, aby si mohli dovolit jednosměrnou letenku. Nejčastější trasa: Nicaragua, pak přes Mexiko pěšky nebo v rukou převaděčů do Spojených států. Tisíce dalších míří do Španělska, na Floridu nebo do Latinské Ameriky. Odchází celá generace – ta, která by jednou mohla být motorem případné ekonomické obnovy.

V kubánské společnosti panuje zvláštní napětí. Úřední média mlčí nebo minimalizují, co se děje. Záběry z protestů, které zachytily mobilní telefony, se šíří přes sociální sítě – dokud funguje mobilní připojení, závislé na energetické síti. A ta selhává.

V březnu 2026 propukly v reakci na výpadky proudu protesty, které kubánská vláda sama označila za vzácné násilné nepokoje. Demonstranti blokovali ulice, zapalovali pneumatiky, stáli před budovami komunistické strany. V Morónu se protestující shromáždili u plamene před sídlem stranické organizace. Bezpečnostní složky dostaly rozkaz zakročit.

Tyto protesty nejsou první. V červenci 2021 se odehrály největší nepokoje od dob revoluce – masové demonstrace v desítkách kubánských měst, při nichž lidé skandovali libertad a režim odpověděl vlnou zatýkání, jež uvěznila stovky lidí. Mnozí z nich jsou za mřížemi dosud. Energie tehdy, stejně jako nyní, hrála klíčovou roli: výpadky proudu v covidovém létě 2021 spustily nárůst frustrací, které se přelily do ulic.

Kubánská aktivistka za lidská práva Rosa María Payá to formuluje bez diplomatických obalů: výpadky proudu jsou viditelným kolapsem režimu. Pětašedesát let totalitarismu se podle ní dospotřebovalo samo. Americká administrativa má podobný, jen pragmatičtěji formulovaný pohled: krize je příznakemneschopnosti režimu zajistit Kubáncům ani ty nejzákladnější služby.

Paradoxem situace je, že právě ve chvíli největší slabosti Kuba otevřela kanály k Washingtonu. Prezident Miguel Díaz-Canel veřejně potvrdil, že Havana vede rozhovory se Spojenými státy – první tohoto druhu od doby normalizace za Obamovy vlády. Trump reagoval s charakteristickým neskromností: Kuba je nyní ve velmi špatném stavu. Mluví s Marcem. Marco je Marco Rubio, ministr zahraničí.

Vicepremiér Oscar Pérez-Oliva Fraga – prasynovec Fidela i Raúla Castrových – prohlásil, že Kuba stojí o obchodní vztahy s USA a chce umožnit Kubáncům žijícím v Americe investovat na ostrově. Šlo by o nevídaný ideologický ústupek. Komunistická vláda zároveň zvažuje, zda zahraničním investorům dovolí platit zaměstnancům přímo v dolarech a obejít tak rigidní státní systém zprostředkování pracovní síly.

Jenomže pro americkou administrativu je to příliš málo a příliš pozdě. Rubio dal jasně najevo, že embargo zůstane, dokud nedojde k politické změně na ostrově. Režim jedné strany není pro Bílý dům přijatelným partnerem. Trump ostatně opakovaně naznačoval, že brzy něco udělá s Kubou, aniž by upřesnil, co tím myslí. Pentagon sice odmítl spekulace o vojenské invazi, ale atmosféra napětí přetrvává: vojenská cvičení v okolí Havany vzbudila v březnu panikářské zprávy o výbuších a vrtulnících nad hlavním městem.

Havana hledá cestu ven. Rusko přislíbilo dodávku ropy – v únoru 2025 připlul na ostrov tanker se sto tisíci tunami, což stačilo na několik měsíců. V únoru 2026 se ruský tanker Sea Horse pokusil dostat na Kubu naftu pomocí, jak uvádějí zprávy, klamavých navigačních manévrů. Čína vyjádřila diplomatickou podporu a dodávky do Havany sleduje s geopolitickým zájmem.

Jenomže ani Rusko, ani Čína nejsou schopny nebo ochotny plně nahradit venezuelský a mexický ropný tok. Rusko je samo pod sankcemi a zaměstnáno válkou na Ukrajině. Čína svou blízkost s Kubou pelivě vyvažuje obchodními zájmy vůči Spojeným státům a nemůže si dovolit přímou konfrontaci s Washingtonem kvůli karibskému ostrovu. Mexiko je ochromeno strachem z americké odvety a omezilo se na humanitární pomoc.

Situace Kuby je tak z geopolitického hlediska dramaticky odlišná od 90. let. Po rozpadu Sovětského svazu byl ostrov izolovaný, ale existoval v multipolárním světě bez přímého amerického tlaku na jeho energetické zásobování. Dnes čelí blokádě, jejíž mechanismus odstrašuje i ty, kdo by jinak pomoci chtěli.

Otázka, kterou si kladou analytici, aktivisté i samotní Kubánci, je jednoduchá: skončí to jako v 90. letech – bolestně, ale přežitelně – nebo jinak?

Argumenty pro přežití režimu jsou reálné. Komunistická vláda má za sebou sedm desetiletí zkušeností se zvládáním nedostatku. Bezpečnostní aparát je funkční a loajální. Armáda ovládá klíčové sektory ekonomiky. Pokud by se podařilo sehnat alternativní dodávky paliva, byť za cenu drahých diplomatických manévrů nebo finančně nákladných obchůzek přes třetí strany, mohl by se ostrov stabilizovat na nové, bolestivé úrovni.

Argumenty pro opak jsou však závažné. Demografická krvácení je jiné povahy než v 90. letech. Tehdy odešly statisíce. Nyní jsou to miliony – a to jsou miliony, které zpravidla neplánují návrat. Produktivní základna společnosti se ztenčuje způsobem, který je těžko reversibilní. Zdravotnictví, jež bylo jedním z mála světlých bodů kubánského socialismu, je pod tlakem odchodu lékařů. Průmysl nemá lidi, kteří by ho provozovali.

A přidejte k tomu energetiku. Elektrárny se nedají opravit bez náhradních dílů, které Kuba dovážela ze Spojených států nebo přes prostředníky. Embargo toto znesnadňuje. Energetická soustava se fyzicky opotřebovává – a bez investic a součástek se nedá obnovit.

Je v lidské přirozenosti zvykat si. Kubánci se naučili žít s přídělovými knížkami, s dvojí měnou, s nedostupností základního zboží. Ale tma je jiná. Tma je fyzická, okamžitá, nezprostředkovaná. Když nefunguje lednice, zkvasí mléko do rána. Když nefunguje čerpadlo, není voda. Když nefunguje ventilátor v nemocnici, umírají novorozenci. Nejde o abstraktní ekonomický indikátor – jde o tělo, o přežití, o každodenní existenci.

A právě proto analytici upozorňují, že energetická krize má jiný politický potenciál než krize ekonomická. Ekonomické utrpení lze internalizovat, přičíst vlastní smůle, osudu nebo imperialistickému nepříteli v Washingtonu. Tma je ale kolektivní zkušenost. Sdílená. Hmatatelná. A ve chvíli, kdy ji sdílí celý ostrov najednou, mění se od prahová hodnota toho, co jsou lidé ochotni snést.

Protesty v létě 2021 ukázaly, že kubánská společnost není tak apolitická, jak se zdálo. Lidé tehdy vyšli do ulic bez organizovaného vedení, bez zahraniční podpory, bez koordinace. Vyšli, protože přetekla míra. Vláda odpověděla silou a zatýkáním. Ale ukázala tím i svou zranitelnost: poprvé za desetiletí musela použít přímou represi proti masovým civilním protestům.

Budoucnost Kuby závisí na třech proměnných, které jsou navzájem propojeny.

První je ropa. Pokud se Havaně podaří vybudovat alternativní dodavatelský řetězec – přes Rusko, Čínu nebo jiné prostředníky ochotné riskovat americká cla – může se ostrov stabilizovat. Čas ale hraje proti němu: zásoby docházejí rychleji, než diplomatické rozhovory postupují.

Druhá je vnitřní politická dynamika. Díaz-Canel signalizoval ochotu k ekonomickým ústupkům i k dialogu se Spojenými státy. Ale politické vedení Kuby je kolektivní a konzervativní. Část aparátu bude každou změnu sabotovat jako ideologické zrady. A každý ústupek, který nebude dostatečně rychlý nebo dostatečně přesvědčivý, jen posílí americký tlak na další ústupky.

Třetí je kubánská ulice. Dva miliony emigrantů a dalších milion, kteří odejít teprve hodlají, zůstávají ve stálém telefonickém a internetovém kontaktu s těmi, kdo zůstali doma. Informace proudí – třebaže přerušovaně, v rytmu výpadků proudu. A informace je v autoritářském systému vždy nebezpečná věc.

Trump prohlašuje, že ostrov touží uzavřít dohodu. Díaz-Canel mluví o odporu a odhodlání. Oba jsou pravděpodobně zpola lháři a zpola věří tomu, co říkají. A zatímco se oba muži přes tisíce kilometrů slovně šermují, Kubánci vaří na dřevěném uhlí a počítají hodiny do příštího výpadku.

Ostrov přežil Playa Girón. Přežil raketovou krizi. Přežil pád Sovětského svazu. Přežil smrt Fidela Castra. Ale každé přežití něco stálo – a tentokrát cena zahrnuje celou generaci, která odešla a pravděpodobně se nevrátí. Kuba možná přežije i toto. Ale bude to jiná Kuba, v jiné zemi, s jinými lidmi. A to je možná ten nejhlubší obrat, který Karibik zažívá – ne revolucí, ale vylidněním.

Zdroje:

https://oenergetice.cz/zahranicni/energetika-pod-blokadou-kuba-na-pokraji-kolapsu

https://blisty.cz/art/132352-v-dusledku-ropne-blokady-ze-strany-usa-se-zhroutila-elektricka-sit-na-kube.html

https://www.vipnoviny.cz/kuba-celi-vazne-energeticke-krizi-zpusobene-americkymi-opatrenimi-proti-dovozu-ropy/

https://blisty.cz/art/120305-z-11-milionu-obyvatel-na-neco-malo-pres-8-5-milionu-skutecna-dan-za-migracni-krizi-na-kube

https://tema21.cz/clanek/na-kube-sili-protesty-trump-mluvi-o-prevzeti-ostrova-muze-rezim-padnout/

https://www.newstream.cz/politika/kuba-bez-ropy-ostrov-dusi-energeticka-krize-havana-zaroven-opatrne-jedna-s-usa

https://www.echo24.cz/a/HphFz/zpravy-svet-kuba-muze-padnout-jeste-letos-nyni-uz-neni-zadny-mecenas-jako-byl-sssr

https://www.e15.cz/zahranicni/maduro-ma-problem-blokada-zastavuje-tezbu-venezuelske-ropy-kube-hrozi-kolaps-1429851

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-ekonomicka-krize-na-kube-se-prohlubuje-vlada-poprve-pozadala-o-pomoc-osn-246877

https://archiv.hn.cz/c1-67393740-kuba-zaziva-nejvetsi-exodus-obyvatel-v-historii