Článek
Taxikář, který poznal Plíška
Jsou herci, které poznáte hned. A pak jsou herci, které poznáte pozdě - až po letech, kdy si uvědomíte, že jste je vlastně viděli pořád, jen jste si to nestihnuli říct. Martin Finger patří k těm druhým. Po desetiletích poctivé scénické práce, kdy sbíral ceny Alfréda Radoka a budoval pověst jednoho z nejdůmyslnějších interpretů středoevropského repertoáru, se mu dostalo nečekané pocty: taxikáři ho začali poznávat.
„Teď jsem měl dvakrát za sebou zážitek s taxikáři. Vezou mě většinou pozdě v noci z práce, kdy už ani nemluvím a jsem takový nenápadný. Když se pak při placení otočili, tak udělali: Jé, Plíšek!“ vypravoval herec s pobaveným úsměvem. Bylo to po odvysílání minisérie Devadesátky, v níž si zahrál kapitána Plíška, a skutečnost, že ho lidé konečně poznávali na ulici, ho paradoxně trochu překvapila. Nebylo to přece kvůli divadelní ceně. Nebylo to kvůli Karlovým Varům. Bylo to kvůli televizi.
Tento moment vypovídá o českém herectví více, než by se zdálo. Finger strávil léta na scénách, které intelektuálně náročná menšina sleduje s obdivem a mlčenlivou úctou, zatímco zbytek země o jeho existenci tuší jen mlhavě. Pak přijde seriál - a najednou je. Existuje v zorném poli taxikářů, učitelek, pokladních i starostů. Tohle napětí mezi elitní divadelní pověstí a televizní rozpoznatelností Finger nese se zvláštním klidem, jako by mu nikdy nepřipadalo podstatné, jak velký je okruh těch, kdo ho vidí, ale zda vidí dobře.
Šumperk, montér, DAMU
Příběh Martina Fingera začíná daleko od pražských divadelních salonů. Narodil se 16. prosince 1970 v Šumperku a vyrůstal ve městě, které je spíše symbolem severomoravské průmyslovosti než kulturního života. Na gymnáziu ho to ovšem táhlo jinam: psal divadelní kusy a hrával je se spolužákem Ondřejem Sokolem, s nímž ho pojí přátelství přetrvávající dodnes - přátelství, které se mnohokrát přelilo do spolupráce umělecké a jednou dokonce i do přenosu vedoucí funkce.
Chtěl být kriminalistou. Aspoň chvíli. Pak ho Sokol přemluvil, aby zkusil hereckou přihlášku. To byl zlom. Ale cesta na DAMU nebyla přímočará: nejprve Finger pracoval jako montér, absolvoval vojenskou službu a teprve poté nastoupil na pražskou Akademii múzických umění. Tato oklika - manuální práce, vojna, opožděný start - nebyla životní hendikep, ale formující zkušenost. Ví, jak vypadá fyzická únava z práce rukou. Ví, co obnáší podřízení se hierarchii, která si o sobě myslí víc, než si zaslouží. Tyto znalosti se nějak dostaly pod kůži i jeho hereckému přístupu.
Na DAMU ho nejvíce ovlivnil pedagog Ivan Vyskočil, zakladatel textappelu - herecké metody, která pracuje s tím, co není řečeno nahlas, s podtextem, s pomlkou, s tím, co se odehrává pod povrchem viditelného jednání. Tato průprava se vtiskla do Fingerova stylu natrvalo. Sám říká, že je přesvědčen, že divák může v tlumeném výrazu daleko snadněji poznat jakýkoli falešný tón a jen tak pocítí hercovu opravdovost. Tomu odpovídá celý jeho herecký slovník: úsporný, přesný, bez dekorace.
Jako student herectví účinkoval v Národním divadle - v inscenacích Zimní pohádka, Oblak a valčík, Peer Gynt. Bylo mu pětadvacet a hrál na největším českém scénu ještě před absolutoriem. V roce 1996, kdy se připravoval k závěrečným zkouškám, byl po jednu sezonu v angažmá Národního divadla, kde účinkoval v inscenacích Cymbelín, Dva shakespearovští herci, Sen noci svatojánské a Hrdina Západu.
Ústí, Komedie, Pařízek
Po škole Finger nešel tam, kam by ho zvala gravitace pražského kulturního provozu. Odešel do Ústí nad Labem - do Činoherního studia, divadla s pevnou tradicí a náročným repertoárem. Strávil tam sedm let. Práce v regionálním divadle, stranou pražského lesku, ho naučila věci, které v hlavním městě nejdou naučit: jak budovat roli od nuly, jak udržet divadelní soubor pohromadě, jak hrát pro diváky, kteří vás neznají a nemají předem připravenou úctu.
Zlom přišel na začátku tisíciletí, kdy se Finger stal členem Pražského komorního divadla - tehdy provozovaného jako Divadlo Komedie - pod uměleckým vedením Dušana D. Pařízka a posléze Davida Jařaba. Tato scéna tehdy patřila k nejodvážnějším v Česku: inscenovala složité, intelektuálně nároční texty způsobem, který byl současně divadelně živý a dramaturgicky promyšlený. Pařízek byl režisér, který věřil, že herec nemusí postavu komentovat - musí ji být.
A Finger to uměl. V roce 2006 získal Cenu Alfréda Radoka za roli v Světanápravci - inscenaci podle hry Thomase Bernharda, jednoho z nejnáročnějších autorů německojazyčné dramatické literatury. Bernhardovy postavy jsou komplikované, sebeklametné, protkané ironiemi, které nemají jednoduché vyznění. O rok později přišla druhá Radokova cena za roli Josefa K. v Kafkově Procesu, opět v Pařízekově režii. Dva roky po sobě, dvě ocenění za dvě zcela odlišné role. To není shoda náhod: to je herec v plném rozvinutí.
Prix Malurič a rozhlasový Vojcek
Méně známá, ale pro pochopení Fingerova přístupu klíčová epizoda: v Českém rozhlase ztvárnil titulní roli v rozhlasové hře Vojcek Georga Büchnera v režii Aleše Vrzáka. Hra o vojákovi na okraji společnosti, o psychickém rozkladu a sociální bezmoci. Svou práci odvedl s takovou přesností a vnitřní pravdivostí, že hra získala mezinárodní ocenění Prix Malurič - cenu pro rozhlasové drama, která se v česko-francouzské spolupráci udílí za výjimečné herecké výkony v rozhlasovém médiu.
To je podstatný detail. Rozhlas nemá kameru, nemůže zachytit mimiku, pohyb, fyzičnost. Herec má k dispozici pouze hlas - jeho rytmus, barvu, pomlky, intenzitu. Dokázat v tak omezeném médiu vytvořit postavu, která přesvědčí mezinárodní porotu, není maličkost. Fingerův výkon byl oceněn za to, čemu odborníci říkají úsporný slovesný výkon - tedy za to, co řekl méně, ale přesněji.
Odklon od hvězdnictví
Přestože Finger hrál od studentských let na významných scénách, film ho dlouho míjel. Nebo přesněji: film mu nabízel jen vedlejší role. V celovečerním snímku Milenci a vrazi (2004) Petra Polesného, v Posledním vlaku (2006) Dany Vávrové nebo ve Václavu (2008) Jana Vejdělka se objevil, ale nikoli jako protagonista. Proč?
Zčásti je to otázka fyzična: Finger nemá tváře hvězdy, která obsadí plakát. Má tvář člověka, jemuž věříte. A to je v komerčním kinematografickém provozu paradoxně méně ceněno než charisma, jež vyžaduje pozornost samo o sobě. Finger vyzařuje cosi jiného: přítomnost bez efektu. Je tam, je plně, ale nepotřebuje vám o tom říkat. To je divadelní ctnost - a v médiu, které spoléhá na rychlé vizuální zkratky, někdy splyne s neviditelností.
Pak přišel Ondřej Sokol s filmem Krásno (2014) - a situace se změnila. Finger v něm zahrál hlavní roli a za svůj výkon získal Cenu české filmové kritiky za nejlepší mužský herecký výkon. Kritici si ho povšimli. Ale pořád to bylo spíše uznání zasvěcených než průlom do širšího povědomí.
Slovo - a Vary
Filmovým vrcholem Fingerovy kariéry se stal rok 2022 a snímek Slovo režisérky Beaty Parkanové. Příběh notáře Václava, muže se silným morálním kompasem, který se v dobách komunistické normalizace po srpnu 1968 brání vstoupit do strany - a jehož odolnost ho nakonec přivede do psychiatrické léčebny. Postava, která žije ze závazku daného slova, z přesvědčení, že existují věci, na které se nedá přistoupit.
Parkanová Fingera obsadila do svých filmů opakovaně - napřed ve snímku Chvilky, pak ve Slově, posléze ve Světýlkách a v dalším projektu Její tělo. Sama režisérka říká, že při práci s ním stačí pohled nebo výraz tváře a vědí oba, oč jde. Mezi hercem a tvůrkyní vzniklo jedno z těch vzácných uměleckých porozumění, která nejdou vynucovat.
Na 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v roce 2022 získal Finger za roli Václava ve Slově cenu za nejlepší mužský herecký výkon - takzvaný Křišťálový glóbus v herecké kategorii. Parkanová ve stejný večer převzala cenu za nejlepší režii. Byl to výjimečný okamžik: česká režisérka a český herec, kteří se navzájem potřebují, dostali ceny na jednom plátně.
To, co Finger ve Slově ukázal, není herectví ve smyslu výkonu. Je to herectví ve smyslu přítomnosti. Václav se nebrání hlasitě. Neprotestuje dramaticky. Drží. A tato stálost, tato tichá mravní pevnost, je ve Fingerově podání fyzicky čitelná - vidíte ji v tom, jak hrdina stojí, jak mlčí, jak se nepřizpůsobuje. Herec si nedovoluje postavu interpretovat zvenčí: vcítí se do ní a pak ji prostě nechá existovat.
Devadesátky a popularita, které se nečekal
Vedle filmového uznání přišla sériová popularita. V minisérii Devadesátky České televize ztvárnil Finger kapitána Plíška - kriminalistického vyšetřovatele éry prvotní české transformace, muže zvyklého pracovat ve světě, kde pravidla nebyla jasná a moc se přerozdělovala rychleji než justice stíhala reagovat. Postava byla zahrána s přesností, která je pro Fingera příznačná: žádná přehnaná nostalgie, žádné karikující gesto doby. Prostě člověk v zaměstnání, které klade nesnadné otázky.
Seriál se stal jedním z nejúspěšnějších titulů České televize posledních let a Fingerovo jméno vstoupilo do povědomí lidí, kteří nikdy nebyli v Činoherním klubu. Je to zajímavý fenomén: herec, jehož hodnotí divadelní kritici za subtilitu práce s Bernhardem, se stane tváří, kterou v noci z práce pozná taxikář. Tyto dva světy jsou v českém prostředí stále daleko od sebe - a Finger je vzácně propojuje.
V nekonečném seriálu Ulice (TV Nova) ztvárnil postavu Evžena Šmýda - bývalého alkoholika, zkrachovalé existence, muže, který přišel o vše po rozvodu. Poněkud jiná poloha než filozoficky nabitý notář nebo kriminalistický kapitán. Ale i tady platí totéž: Finger nehledá efektní gesta. Hledá pravdu v detailu.
Šéf, který hraje
V sezoně 2020/21 přijal Finger funkci uměleckého šéfa Činoherního klubu - jednoho z nejcennějších divadelních domů v Praze, divadla, které vzniklo roku 1965 a zapsalo se do dějin jako místo silných hereckých osobností a odvážného repertoáru. Přijal ji po Ondřeji Sokolovi - a přijal ji paradoxně proto, aby Sokol mohl v Činoherním klubu nadále režírovat.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětloval: rozhodoval se asi týden. Váhal kvůli vytíženosti a zodpovědnosti. Ale věděl, že když funkci vezme, kamarád Sokol bude mít prostor k tvůrčí práci. V tom je cosi typicky fingrovského: rozhodnutí učiněné nikoli kvůli postu, ale kvůli podmínkám pro dobrou práci. Funkce jako prostředek, nikoliv cíl.
Jak sám říká, šéfování v divadle má podobu permanentní nedokončenosti. Režisér odřekne. Herec vypadne. Inscenace plánovaná měsíce se musí přepsat za týden. Krizové řízení je normálním stavem. A přitom musíte myslet i na repertoár za dva roky dopředu, na to, jak divadlo vypadá navenek, jakou identitu má a udržuje. Finger tuto roli přirovnává k hokeji: Když do nároďáku nasadíte všechny hvězdy NHL, nemusí jim to nutně spolu fungovat. Stejně tak musí být sehraní i herci. Sám přitom hrál hokej v mládí - takže ta metafora není ozdobou, ale skutečnou zkušeností.
Jako šéf nepřestal hrát. To je klíčové. Mnozí umělečtí ředitelé se postupem času stáhnou za stůl a do jednacích síní. Finger hraje dál - v inscenacích Činoherního klubu, v Divadle v Řeznické, v nových projektech. V sezoně, kdy Činoherní klub slavil šedesátiny, ho režisér Lukáš Brutovský obsadil do nového nastudování Gogolových Hráčů - a Finger si zahrál Švochněva, podvodníčka s manickou láskou ke kartám. O sobě přitom říká, že u prší a kvarteta skončil - hráčská vášeň v něm neleží.
Rozvod, maminka, strach ze zdědění nemoci
Finger není herec, který by se skrýval za roli. V rozhovorech, které poskytuje vzácně a s mírou, mluví o věcech, které bolí - a dělá to s toutéž civilností, s jakou hraje.
Jeho matka trpěla těžkou duševní nemocí a jejím důsledkem zemřela. Fingerovi bylo v dospělosti klást si otázku, kterou si klade každý, komu v rodině někdo takto onemocněl: Zdědil jsem to? Je to strach, který nelze zcela rozptýlit - jen s ním žít. A právě ve Slově hrál hrdinu, který skončí na psychiatrii. Otevíralo mu to staré rány, ale zároveň ho to propojovalo s postavou způsobem, který je mimo dosah hereckých technik. Zkušenost jako vhled.
O svém rozvodu mluví střídmě, ale pravdivě. Říká, že je součástí života. Říká, že hořkost zůstává, i když víte, že věci nebyly jen špatně. Slovo jsem nedodržel - takto komentuje rodinný rozpad. Ne s obviňováním, ne s exhibicí. S lakonickým přiznáním, které o sobě vypovídá více než jakákoliv sebelítost.
S manželkou Monikou, herečkou a spolužačkou z DAMU, mají dvě dcery - Anežku a Rozárku. Monika Fingerová hrála například v seriálu České století roli Hany Benešové. Jsou to lidé, kteří se potkali na škole, hráli spolu, dělali totéž - a přesto nebo právě proto jim to vydrželo.
Audioknihy a rozhlas: médium ticha
Fingerův vztah k rozhlasu a audioknihovému médiu není vedlejší zálibou. Je to logické vyústění jeho hereckého přístupu: v médiu, kde neexistuje obraz, je hlas vším. Finger natáčel audioknihy dlouhá léta - pro řadu nakladatelů a vydavatelství - a v roce 2024 získal na výroční anketě Asociace vydavatelů audioknih ocenění za dramatizaci textu Jana Dvořáčka Genius Loci (společně s dalšími herci včetně Ladislava Freje, Martina Myšičky nebo Petra Čtvrtníčka).
Je příznačné, že ho audioknihy přitahují. Jde o médium, kde nevystačíte s mimickými klišé, kde gesto neexistuje. Musíte vyprávět hlasem. A Fingerův hlas je nástroj přesně naladěný na tento úkol: kultivovaný, neokázalý, schopný subtilního rozlišení tónu.
Herec pro jeho čas
Martin Finger je svým způsobem odrazem konkrétního momentu v dějinách české kultury. Vyrostl v době, kdy se formovala nová česká divadelní identita po pádu komunismu. Studoval u Vyskočila, hrál s Pařízkem, kamarádil s Sokolem. To jsou jména, která nesou různé tradice, různé přístupy - a Finger je nepřijal jako dogma, ale jako základ, z nějž si vytvořil vlastní hlas.
Dnes, v době, kdy česká kultura bojuje o financování, kdy divadla hledají rovnováhu mezi komerčním tlakem a uměleckou integritou, kdy herecká profese ztrácí společenský status, Finger zastává pozici, která je vzácná: je současně umělecky náročný a lidsky srozumitelný. Nepotřebuje, aby ho znali všichni - ale ti, kdo ho znají, ho berou vážně.
A pak jsou tu taxikáři a Plíšek. To také není bezvýznamné. V zemi, kde se kultura a každodennost dlouhodobě míjejí, je každý herec, který tyto světy propojuje bez sebemenší ztráty kvality, cenný dvakrát.
Finger říká, že se mu dnes k radosti stačí málo - třeba že svítí slunce. Po kariéře plné náročných rolí, dvou rozchodů (jeden manželský, jeden s vedoucí funkcí, které se plánuje jednou vzdát), po nocích strávených v taxících jako nepoznaný muž z divadla - možná je tohle moudrost.
Nebo je to jen herec, který ví, kdy nestačí hrát. Kdy prostě stačí být.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/56244-martin-finger/biografie/
https://cinoherniklub.cz/lide/martin-finger/
https://denikn.cz/974013/slovo-jsem-nedodrzel-kdyz-jsem-se-rozvedl-nebylo-to-jen-spatne-horkost-ale-zustava-rika-martin-finger/
https://www.kviff.com/cs/o-festivalu/historie/2022
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-finger-pokud-si-v-divadle-vydelate-mene-nez-prodavacky-neco-neni-v-poradku-261172
