Dejvický zázrak: Jak jedno divadlo změnilo českou televizní komedii

Bylo to v roce 2013 a Jan Prušinovský měl problém. Česká televize mu svěřila zakázku, která ho zároveň trochu děsila - natočit sitkom. Žánr, který v české kultuře nikdy pořádně nezapustil kořeny. Žánr, který v té době tuzemské televizní stanice redukovaly na nálezené vtipy, žurnalistickou trapnost a smích ze záznamu.

Prušinovský věděl, co nechce. Ale věděl taky, kde najde to, co potřebuje: v komorním divadle na rohu Zelené ulice v Praze 6, kde soubor vedený Miroslavem Krobotem už léta pěstoval zvláštní, nezaměnitelný způsob herectví. Něco, pro co neexistuje přesné pojmenování, ale co diváci okamžitě poznají - dejvický naturalismus. Herectví, které se nestylizuje, nezveličuje, nehraje na efekt. Herectví, které vypadá jako život.

Co následovalo v lednu 2014, kdy na ČT1 odstartovala Čtvrtá hvězda, je dnes součástí české televizní historie. Ale málokdo ví, jak přesně to celé vzniklo. A ještě méně lidí si uvědomuje, že šlo o začátek něčeho mnohem většího - o vznik trilogie, která nepředstavuje jen tři úspěšné seriály, nýbrž ucelenou uměleckou vizi, jež přetavila divadelní metodu do televizního jazyka a vrátila české komedii její nejsilnější zbraň: schopnost zrcadlit skutečnost bez příkras.

Příběh začíná větou, kterou pronesl Miroslav Krobot - herec, režisér a dlouholetý umělecký šéf Dejvického divadla. Přesné znění se dnes různí podle pamětníků, ale smysl je jednoznačný: soubor si prošel divadlem, filmem, televizními rolemi, mezinárodními festivalovými úspěchy. Jedno mu však chybělo. Sitkom.

Prušinovský na tu výzvu slyšel okamžitě. Znali se dobře - před Čtvrtou hvězdou točil s herci z Dejvic opakovaně a věděl, co v nich dřímá. Svůj záměr popsal ve slovech, která by měla být součástí každé učebnice o televizní komedii: „Síla českého humoru vždy stála v dobře situovaném pohledu na komplexní postavy a jejich naturel. Ty nejlepší české komediální postavy nejsou v pravé podstatě čisté karikatury - vždy je v nich ještě něco navíc, něco hmatatelného, něco konkrétního.“

To byl program. A byl to program zásadně odlišný od toho, co česká televize nabízela.

Sitkom v podání Prušinovského, Kolečka a Krobota neznamená rychlé vtípky, přehráváni a kašírovanou naléhavost. Znamená to, co Angličané nazývají britcom - žánr suchého, situačního humoru, kde komika vyrůstá z postav a jejich vzájemných vztahů, nikoli z gagů a slovních hříček. Modelem mohl být Fawlty Towers, The Office nebo Spaced. Čtvrtá hvězda ale nebyla kopií ničeho - byla překvapivě původní.

Námět byl prostý až na pokraji banality: omšelý tříhvězdičkový hotel na pražské periferii, jehož ctižádostivá manažerka sní o čtvrté hvězdě. Kolem ní se srocuje ansámbl postaviček, z nichž každá nese zárodek celé lidské tragikomedie. Recepční František, jemně kšeftující s podsvětím. Šéfkuchař Tichý, melancholický a pohmožděný životem. Hotelová prostitutka Libuška, která mimochodem trénuje mládežnický lakros. Noční recepční Štěpán, mírně bezradný venkovský kluk, jenž padl hlavou napřed do pražského světa a do lásky k nedostupné kolegyni.

Každá z postav by si zasloužila svůj vlastní seriál. To je tajemství, které Čtvrtá hvězda sdílí s nejlepší britskou sitkomovou tradicí. Vedlejší hrdina není kulisou pro hlášku - je plnohodnotným člověkem s vlastním vnitřním životem, motivacemi a slabostmi. A protože obsazení tvořili herci, kteří se navzájem znali léta z divadelních zkoušek, z kulis, z hostinek po premiérách, přinesli si sebou na kameru věc, která se nedá naučit: skutečnou chemii.

Ale ještě před tím, než padla první klapka, se stalo něco neobvyklého. Prušinovský trval na zkoušení. Celý seriál se nejprve po několik týdnů zkoušel hrát na dejvické scéně - jako divadelní inscenace. Pak se natáčení přesunulo do kulis na Kavčích horách, ale zkoušení pokračovalo i tam, v přestávkách mezi záběry.

V kontextu televizní výroby je to téměř nepochopitelný luxus. Televizní seriály se nezkoušejí. Točí se, a pokud to nefunguje, přetočí se. Prušinovský ale přinesl divadelní disciplínu do televizního studia - a výsledek byl na plátně viditelný. Dialogy nesestávaly z replik, ale z rozhovorů. Postavy nereagoval y na cue, ale na sebe navzájem.

Aby bylo jasno: Dejvické divadlo není žádná velká, okázalá instituce. Je to komorní scéna s kapacitou zhruba dvě stě míst, schovaná v Zelené ulici, v rezidenční čtvrti daleko od turistických tras. Žádná zlatá opona, žádný mramorový vestibul. A přesto se toto místo šestkrát stalo Divadlem roku a vyprodukovalo generaci herců, kteří dnes patří k nejlepším v zemi.

Klíčem k pochopení je Miroslav Krobot. Když v roce 1996 přišel na místo odcházejícího Jana Borny, přivedl s sebou nový soubor - většinou čerstvé absolventy DAMU - a zasadil do nich svou uměleckou filosofii. Krobot po hercích chtěl, jak vzpomíná Ivan Trojan, „jiný, daleko civilnější způsob hraní, jenž se mnohem víc blížil filmovému herectví.“

V divadle, kde norma žádá expresi, výraz, projekci hlasu do posledního řady, Krobot požadoval opak. Ticho. Věrohodnost. Přirozenost. Herec nemá hrát postavu - má být postavou. Nemá demonstruje stav duše - má ho prožívat, byť v mikrodávkách, byť jen v tom, jak se mimovolně dotkne kliky, jak koutkem oka sleduje, kdo vstoupil do místnosti.

Tento přístup je pro komédii zvláště cenný. Největší vtip nevytvoří exaltovaná grimasa, ale nečekaná pravdivost. Krobot to věděl a vychoval herece, kteří to instinktivně cítí. Ivan Trojan umí ve Františkovi Koláčkovi jedinou pohybem - mimochodem hozenou větou, půlsekundovým pohledem - říct víc o lidské prolhanosti než celá stránka dialogu. Miroslav Krobot jako šéfkuchař Tichý dokáže svou přítomností ve scéně vyvolat ten specifický smutek, který přichází, když si uvědomíme, jak daleko jsme od toho, čím jsme chtěli být. A přitom je to k smíchu.

Soubor, který Krobot vybudoval, byl navíc výjimečně stabilní. Klára Melíšková, Jana Holcová a Zdeňka Žádníková jsou v divadle dodnes. Ivan Trojan, David Novotný, Martin Myšička - tvořili soubor léta. Tato kontinuita není samozřejmost. Většina českých divadel trpí fluktuací, každou sezónu přicházejí noví herci a odcházejí staří. V Dejvicích vzniklo něco vzácného: skutečná herecká komunita, kde se lidé znají natolik dobře, že si nemusejí nic vysvětlovat.

A přesně tuto komunitu Prušinovský přenesl do televizního studia.

Seriál měl premiéru 6. ledna 2014. Sledovanost nebyla okamžitě drtivá - konkurenci na pondělní večery držely krimi seriály jako Případy 1. oddělení. Ale Čtvrtá hvězda měla něco, co se v televizní branži nedá koupit: dosah přes sociální sítě a ústní podání.

Lidé si doporučovali seriál jeden druhému. Opisovat scény. Opakovat repliky. Citovat Františka, Tichého, ředitele Teodora se jeho mahjongem. Čtvrtá hvězda se nestala hitem - stala se kultem. A to je podstatně trvalejší věc.

Festival Finále Plzeň ocenil seriál Zlatým ledňáčkem. A producenti České televize udělali chytré rozhodnutí: ještě v únoru 2014, kdy bylo odvysíláno pouhých pět z dvanácti dílů, začali jednat s Dejvickým divadlem o dalším projektu.

Přirozeným následovníkem byl film. A skutečně - rok po Čtvrté hvězdě natočil Krobot svůj celovečerní debut Díra u Hanušovic, kde obsadil většinu herců ze souboru. Film si odnesl tři České lvy - pro Trojana, Krobotovou a Plesla. Dejvická konstelace slavila i na filmovém plátně.

Ale Prušinovský a Kolečko přemýšleli jinak. Televizní seriál nabízel něco, co film nemůže - čas. Dvanáct hodin vyprávění místo devadesáti minut. Prostor pro postavy, aby rostly, měnily se, překvapovaly. Prostor pro ty tiché, zdánlivě nepodstatné scény, z nichž se skládá skutečný charakter.

Zatímco Prušinovský s Kolečkem přemýšleli o dalším projektu, Petr Zelenka měl v zásobníku text, který roky čekal na správnou příležitost. Dabing Street - původně divadelní hra napsaná pro Dejvické divadlo - se hrála s velkým úspěchem a Zelenka věděl, že obsahuje víc, než se vejde na jevištní prostor.

Zelenka je jiný typ autora než Prušinovský. Tam, kde Prušinovský tíhne k lidové komedii, k postavám vytaženým přímo z české každodennosti, Zelenka pracuje s absurditou a s ostrou společenskou satirou. Ale oba sdílejí stejný zájem: zákulisí. Prostředí, které divák nezná a o to více ho fascinuje.

Dabingové studio bylo pro Zelenku ideálním polem. Česká republika je jednou z mála zemí v Evropě, kde dabing zcela ovládl audiovizuální kulturu - na rozdíl od Skandinávie nebo Nizozemska, kde se titulkuje, a v ostrém kontrastu třeba s Francií, kde dabing existuje, ale nikdy nedosáhl srovnatelné kvality. Český dabing se stal svébytnou uměleckou formou, generace herců strávila část svého profesního života před mikrofonem a mluvila za Dustina Hoffmanna, Meryl Streep nebo Humphreyho Bogarta.

Zelenka z toho extrahoval paradox: v zemi, kde jsou „dabéři lepší než originál“ - jak zní ono pověstné přesvědčení, jehož ironie na sebe v seriálu nechá dost čekat - kvetou malá studia plná lidí, kteří se milují a nenávidí, soutěží o zakázky a zoufale bojují o přežití. Studio ZERO v Dabing Street je bankrotující podnik, který provozuje vdova po slavném zakladateli a jehož zaměstnanci jsou směsicí legend oboru, nezdárných ambiciózů a lidí, kteří do dabingu zabloudili omylem a už nevědí, jak odejít.

Opět Dejvické divadlo v hlavních rolích - Melíšková, Neužil, Čermák, Krobot, Myšička. Ale tentokrát pod rukama jiného autora, s jiným temperamentem. Dabing Street byl ostřejší, grotesknější, s větším důrazem na absurdní humor. Zelenka si v prostředí, které osobně znal - sám psal pro Dejvické divadlo a dobře věděl, jak funguje svět zákulisí - mohl dovolit víc invence.

Seriál byl odvysílán v lednu 2018 a stal se okamžitě kulturní událostí. Lidé z dabingové branže se rozřadili na dva tábory: jedni tvrdili, že Zelenka zasáhl do černého a zachytil skutečnou atmosféru studia, druzí protestovali, že jde o karikaturu. Oba tábory měly pravdu. To je přesně ta hranice, kde dobrá satira operuje.

Přeskočme do roku 2019. Prušinovský a Kolečko se vrátili, Dejvické divadlo bylo opět v sestavě, ale tentokrát bez hotelu a bez dabingového studia. Místo toho: severočeské panelákové město s tisíci lidskými příběhy a pověstí, která mu předchází.

Most. Město, o kterém se mluví v narativech vykořenění, průmyslového úpadku a sociálního napětí. Město, jehož jméno vyvolává v průměrném středočeském nebo pražském divákovi spíše obavy než zvědavost.

Prušinovský a Kolečko se vydali do Mostu přímo. Mluvili s místními. Absorbovali město. A pak napsali seriál, který s ním zacházel bez povýšenosti, ale taky bez falešné sentimentality. Protagonista Luďan - Martin Hofmann v roli, která ho katapultovala do první řady českých herců - je člověk v krizi: přišel o práci, jeho bratr se nechal přeoperovat na ženu, a do tohoto chaosu mu přistane do života Vietnamec Duc, s nímž ho pojí nenávist, která se zvolna mění v přátelství.

Most! pracoval s tématy, která česká komedie obvykle obchází: s xenofobií, s předsudky, s třídní nevraživostí. A protože to dělal prostřednictvím postavy, která sama ve svých předsudcích klouzá a padá a zase vstává, bylo to snesitelné. Víc než snesitelné - bylo to dojemné.

Výsledek? Nejsledovanější komediální seriál České televize za několik posledních desetiletí. Přes 1,6 milionu diváků u nejsilnějšího dílu. Rekordní odložená sledovanost. A to charakteristické nadšení, které provází skutečné fenomény: Mostečáci, kteří seriál milují a říkají, že zachytil jejich město přesně. Mostečáci, kteří se zlobí a říkají, že jim seriál křivdí. A všichni ostatní, kteří se aspoň na chvíli zamysleli nad tím, jaké to vlastně je žít v místě, které zbytek republiky přehlíží.

Tady je záhada, která stojí za bližším pohledem: tři seriály, tři zcela odlišná prostředí, tři různí autoři (Prušinovský-Kolečko, Zelenka, Prušinovský-Kolečko znovu) - a přece všechny tři sdílejí specifický rukopis, nezaměnitelnou atmosféru, podobnou kvalitu hereckého výkonu.

Co je přenosné? Co přineslo Dejvické divadlo do televizního studia a co tam zůstalo bez ohledu na to, kdo zrovna točí?

Odpověď je především vztah k postavě. V seriálové tradici, která vyrůstá z divadla s Krobotovou metodou, postava nikdy není nástrojem pro vtip. Vtip je vedlejším produktem situace, do které se postava dostane na základě svého charakteru. To je zásadní rozdíl. V konvenčním sitkomu se postavy dostávají do situací proto, aby mohlo padnout pointe. V dejvické tradici se pointe rodí z toho, že postavy jsou tím, čím jsou - a nelze si pomoci.

Ivan Trojan jako recepční František nemůže nekšeftovat. Je to část jeho DNA. Miroslav Krobot jako šéfkuchař Tichý nemůže přestat být smutný - smutek je pro něj přirozený stav jako jiným lidem radost. Martin Hofmann jako Luďan nemůže přestat mít předsudky hned, jak to bude pohodlné pro příběh - protože lidé tak nefungují a tito tvůrci to vědí.

Postavy mají celistvost. A z celistvosti vyrůstá věrohodnost. A z věrohodnosti vyrůstá komedie, které se smějeme trochu jinak než konvenčním vtipům - smějeme se s pocitem, že jsme viděli pravdu.

Druhým klíčovým prvkem je civilnost. Dejvičtí herci nehrají velká gesta. Nehrají pro kameru. Hrají pro sebe navzájem, a kamera to zachycuje. Rozdíl je subtilní, ale divák ho vnímá i bez schopnosti ho pojmenovat - prostě cítí, že to, co se děje na obrazovce, je skutečné.

Třetím prvkem je metoda zkoušení. Prušinovský ji zavedl u Čtvrté hvězdy a stala se součástí tradice. Zelenka, sám divadelní autor, pracoval u Dabing Street podobně - text znal z Dejvic, herci znali text, a společné zkoušení před kamerou nebylo nutností, ale volbou, která výsledek prokazatelně obohatila.

Byl by přehnaný zkrat tvrdit, že bez Dejvického divadla by česká komedie zůstala v devadesátkách. Ale je fér říct, že triumf dejvické trilogie ukázal cestu.

Ukázal, že divák nechce být podceňován. Že komedie bez hloupých vtipů a smíchu ze záznamu může oslovit víc než milion lidí. Že zákulisní téma - hotel, dabingové studio, severočeské panelákové sídliště - může být stejně fascinující jako cizokrajná exotika, pokud ho autoři zachytí s přesností a láskou.

Ukázal taky, že stálý herecký soubor má smysl. Herci, kteří spolu hrají léta, přinášejí na plátno zkušenost, kterou nelze nahradit skvělým obsazením dosazeným tři dny před natáčením. Chemie se nedá nafiltrovat v postprodukci.

A ukázal, že divadlo a televize nejsou konkurenti, ale spojenci. Že nejlepší televizní práce má divadelní kořeny - v přístupu k textu, k postavě, k zkoušení. A že cesta z jeviště do kamery vede přes poctivou řemeslnou práci, nikoli přes hvězdný status nebo marketingový potenciál.

Čtvrtá hvězda má letos deset let. Česká televize ji každé léto opakuje - a každé léto nachází nové diváky, pro které je to objev.

Žánr se mezitím posunul. Most! byl vyroben v roce 2019 a svět se od té doby změnil. Prušinovský a Kolečko pracují na dalších projektech. Zelenka točí. Dejvické divadlo hraje - dnes pod vedením Martina Myšičky, sám herec z Čtvrté hvězdy i Dabing Street.

Bude tu čtvrtý díl trilogie? Bude tu nový fenomén, který pohltí srovnatelný počet diváků? To se neví. Fenomény se neplánují.

Ale víme jedno: ta metoda zůstane. Způsob práce s hercem, s postavou, s prostředím. Způsob, jak přinést divadelní disciplínu do televizního studia a přesvědčit diváka, že to, co vidí, je skutečné - byť je to komedie, byť je to absurdní, byť se tomu smějeme hlasitě.

To je dědictví Dejvic. Dědictví Krobotovy metody, Prušinovského scenáristické přesnosti, Zelenkovy groteskní optiky, Kolečkova smyslu pro dialogové rytmy. Dědictví ansámblu herců, kteří strávili léta ve stísněných zákulisích Zelené ulice a naučili se navzájem tak dobře, že to na plátně vidíte.

Dvě stě míst k sezení. Jedna adresa v Praze 6. Tři seriály, které se staly součástí české kulturní paměti.

Byl to zázrak. Ale zázrak, který měl svůj důvod.

Zdroje: